Ačkoli se pro debatu o rozhodování o ukončení života používá populární termín „právo zemřít“, základní otázky zahrnují celou řadu právních konceptů, z nichž některé se liší a některé překrývají. Například „právo na smrt“ může zahrnovat otázky sebevraždy, pasivní eutanazie (umožnění člověku zemřít odmítnutím nebo odvoláním lékařského zákroku), asistované sebevraždy (poskytnutí prostředku člověku ke spáchání sebevraždy), aktivní eutanazie (usmrcení jiného člověka) a paliativní péče (poskytnutí komfortní péče, která urychluje proces smrti). Nedávno byla navržena nová kategorie – sebevražda s asistencí lékaře – která se zdá být neurčitou směsí asistované sebevraždy nebo aktivní eutanazie prováděné lékařem s licencí.
O ústavních otázkách týkajících se sebevraždy obecně se vedlo jen málo sporů, ačkoli dikce Nejvyššího soudu se zdá být nakloněna názoru, že stát má ústavně obhajitelný zájem na zachování života zdravých občanů.726 Na druhou stranu právo vážně nemocného člověka ukončit život udržující léčbu bylo řešeno, ale nebylo postaveno čelem. Ve věci Cruzan v. Director, Missouri Department of Health,727 Soud spíše než aby se touto otázkou přímo zabýval, „předpokládá“, že „kompetentní osoba má ústavně chráněné právo odmítnout život zachraňující hydrataci a výživu“.728 Důležitější však je, že většina soudců samostatně prohlásila, že takový svobodný zájem existuje.729 Není však jasné, jak aktivně by se Soud snažil toto právo chránit před státní regulací.
Ve věci Cruzan, která se týkala pacienta v perzistentním vegetativním stavu, Soud potvrdil požadavek státu, že před odnětím výživy a hydratace musí existovat „jasný a přesvědčivý důkaz“ o dříve projeveném přání pacienta. Navzdory existenci předpokládaného práva na řádný proces Soud rozhodl, že stát není povinen řídit se při tomto rozhodování úsudkem rodiny, opatrovníka nebo „kohokoli jiného než samotného pacienta „.730 Pokud tedy neexistují jasné a přesvědčivé důkazy o tom, že pacientka vyjádřila zájem nebýt udržována v perzistentním vegetativním stavu nebo že vyjádřila přání, aby takové rozhodnutí za ni učinil náhradník, může stát odmítnout povolit odnětí výživy a hydratace.731
Navzdory tomu, že soud takové požadavky státu akceptoval, jsou důsledky případu významné. Zaprvé se zdá, že Soud bez rozsáhlé analýzy přijal stanovisko, že odmítnutí výživy a hydratace je stejné jako odmítnutí jiných forem lékařské péče. Rovněž se zdá, že Soud je připraven rozšířit takové právo nejen na nevyléčitelně nemocné pacienty, ale i na pacienty těžce nemohoucí, jejichž stav se stabilizoval.732 V následujícím případě, Washington v. Glucksberg,733 však Soud dal jasně najevo, že hodlá stanovit hranici mezi odnětím lékařské péče a aktivnějšími formami zásahu.
Ve věci Glucksberg Nejvyšší soud odmítl argument, že doložka řádného procesu poskytuje nevyléčitelně nemocnému jedinci právo vyhledat a získat pomoc lékaře při spáchání sebevraždy. Při přezkoumávání námitky proti státnímu zákonnému zákazu asistované sebevraždy Soud poznamenal, že se pohybuje s „maximální opatrností“ před tím, než prolomí nové hranice v oblasti zájmů na svobodě.734 Soud poukázal na to, že sebevražda a asistovaná sebevražda jsou v americkém soudním systému dlouhodobě odmítány a soudy důsledně rozlišují mezi pasivním umožněním smrti a aktivním způsobením takové smrti. Soud odmítl aplikovatelnost rozsudku Cruzan a dalších případů týkajících se zájmů na svobodě,735 přičemž poznamenal, že ačkoli mnoho zájmů chráněných doložkou řádného procesu zahrnuje osobní autonomii, ne všechna důležitá, intimní a osobní rozhodnutí jsou takto chráněna. Tím, že Soud odmítl názor, že asistovaná sebevražda je ústavně chráněna, zřejmě také vyloučil ústavní ochranu jiných forem zásahů do procesu smrti, jako je sebevražda nebo eutanazie.736