Ana R. překonala rakovinu děložního čípku. Podívejte se na její inspirativní příběh.
V 36 letech mi byla diagnostikována rakovina děložního čípku ve 2. stadiu (adenokarcinom). Byla jsem svobodná matka se dvěma dětmi ve věku 6 a 8 let.
Osm let předtím, když jsem čekala dceru, jsem měla abnormální Papovy stěry. Nikdy mi nebylo řečeno, že mám HPV, přestože jsem ho měla. Po každém abnormálním výsledku Pap testu jsem měla podstoupit LEEP a kolposkopii. Vždy vyšly čisté a můj gynekolog/porodník mě poslal dál.
A pak jsem měla abnormální krvácení. Myslela jsem si, že je to ze špatně zavedeného nitroděložního tělíska. Šla jsem ke svému gynekologovi, který mi řekl: „Víte, máte takovou anamnézu a máte HPV, a tak vám udělám Pap, ale tentokrát odeberu vzorky buněk trochu výš na děložním čípku.“
Opět jsem dostala abnormální výsledky a naplánovala si další kolposkopii na den před Dnem díkůvzdání. Stále jsem se opravdu neznepokojovala. Výsledky jsem dostala 15. prosince, tři dny před zimními prázdninami ve škole. Můj lékař mi zavolal, zatímco jsem učila, a řekl: „Mám vaše výsledky. Máte rakovinu. Nemohu vás léčit a poslal jsem vás k onkologovi. Ještě dnes vám zavolá. Pravděpodobně budete muset podstoupit hysterektomii.“ „Aha. Odešla jsem z práce a seděla v autě v šoku. Seděla jsem tam snad 45 minut, než přišly slzy. Vůbec jsem netušila, co mám čekat. Věděla jsem jen, že nemůžu zemřít, že mám dvě děti, které mě potřebují.
Ty Vánoce jsem strávila chozením na vyšetření, snímky, schůzkami s onkology a radiology a lékaři na chemoterapii, aby mi stanovili plán léčby. Na Silvestra jsem podstoupila svou první laparoskopickou operaci. Chirurg mi odstranil vejcovody a přesunul vaječníky mimo pole ozařování, které jsem měla brzy podstoupit.
Šest týdnů poté jsem začala chodit na týdenní chemoterapii a 28 kol zevního ozařování. V tom jsem pokračovala šest týdnů a poté jsem absolvovala další tři kola vnitřního ozařování. Mé tělo bylo vyčerpané. Přestěhovali jsme se k mým rodičům, aby mi mohli pomáhat s dopravou na schůzky a vozit děti do školy a ze školy a z jejich aktivit.
A pak, v dubnu, byl konec. Lékaři mě poslali domů a řekli mi: „Skončila jste. Uvidíme se za šest měsíců.“ Byla jsem zkamenělá. Neexistoval způsob, jak zjistit, zda se jim podařilo dostat celou rakovinu. Pak jsem začala mít hodně výtoků. Můj radiolog a onkolog mi řekli, že se to hojí kvůli ozařování. Řekli mi, že mám počkat měsíc a zlepší se to… počkat tři měsíce a mělo by to zmizet. Po šesti měsících jsem s čekáním skončila. Věděla jsem, že je stále něco špatně.
V tu chvíli jsem šla na první druhý posudek. Bála jsem se, že se na mě moje gynekologická onkoložka bude zlobit, že jí nevěřím. Ale věděla jsem, že se musím zastat sama sebe. Když jsem dostala druhý názor, lékařka mi řekla: „S největší pravděpodobností se jedná o reziduální rakovinu“. Nemohla jsem tomu uvěřit. O dva týdny později jsem podstoupila radikální hysterektomii.
Po operaci mi řekli, že získali čisté okraje a že tam nejsou žádné známky onemocnění. Hurá! Ale o několik dní později jsem začala mít extrémní bolesti ledvin. Zjistil jsem, že moje močovody (to, co spojuje ledviny s močovým měchýřem) byly poškozeny ozařováním na obou stranách těla.
V lednu 2017 jsem podstoupil rozsáhlou rekonstrukční operaci močového měchýře a močovodů. Byl jsem poslán domů s katetrem a stenty v obou močovodech, aby mi pomohly v procesu hojení. Bylo to bolestivé a těžkopádné. Nakonec mi byly po šesti týdnech stenty a katétr odstraněny.
Pátého října 2017 jsem oslavila první rakovinu. Díky čistému PET/CT skenu jsem byl oficiálně rok bez rakoviny. Ale můj Pap test ukázal další předrakovinné buňky. Tentokrát to byly VAIN léze, vaginální intraepiteliální neoplazie, úroveň 2.
Znovu jsem zavolala, abych získala druhý názor na léčbu, která mi byla doporučena. Tentokrát jsem se nebála, že někoho urazím. Chtěla jsem se zasadit o své zdraví a vzít věci do vlastních rukou. Druhý názor potvrdil postup léčby doporučený mým onkologem.
Od ledna 2018 jsem bez rakoviny a bez lézí. Nikdy bych si nevybral tento boj, ale rozhodl jsem se vidět požehnání ve zkušenosti s rakovinou. Naučila jsem se naslouchat svému tělu a hájit sama sebe. Naučila jsem se, že je v pořádku získat druhý názor. Naučila jsem se, že mám nespočet rodinných příslušníků a přátel, kteří jsou mi oporou, sedí se mnou během chemoterapie, vozí mě na ozařování, hlídají mi děti, vaří jídlo, smějí se se mnou, pláčou se mnou, zastávají se mě, když jsem toho sama nebyla schopná. A v případě mé maminky dělala všechno, co jsem potřebovala, někdy dokonce dřív, než jsem věděla, že to potřebuji. Ale především jsem se naučila, že jsem silná. Pokaždé, když jsem si myslela, že to nezvládnu, že nemůžu dál, pokaždé, když jsem to chtěla vzdát, jsem se zahrabala hlouběji. Stále jsem nacházela více síly.
Chci, aby ženy věděly, že se o sebe musí starat. Nevynechávejte každoroční prohlídky, a pokud cítíte, že s vaším tělem není něco v pořádku, nebojte se lékaře obtěžovat nebo naštvat. Je to váš život! Chci také, aby lidé věděli, že moje generace může být potenciálně POSLEDNÍ generací, která bude mít rakovinu děložního čípku. Tuto nemoc můžeme vymýtit očkováním našich dětí, dcer A synů. To je teď moje poslání: podělit se o svůj příběh, aby ostatní nemuseli projít tím, čím jsem prošla já.