zpět
Měnová krize – konec denáru
Každou sekundu se státní dluh Spojených států amerických zvyšuje o více než 35 000 amerických dolarů. Každý Američan je zatížen státním dluhem v hodnotě více než 60 000 amerických dolarů. A přesto dolar stále funguje, a to již více než 230 let. Ale ani vysoký věk nechrání před krizí důvěry, jak ukazuje historie římského denáru.
Denár vznikl jako gesto vzdoru a hrdosti ve válce proti Hannibalovi. Navzdory hospodářské krizi zavedli Římané krátce před rokem 211 př. n. l. novou měnu. Denáry byly nezávislé na všech ostatních měnových systémech. Skládal se z téměř čistého stříbra a vážil asi 4,2 gramu.
Denár následoval římská vojska nejprve v malém měřítku a poté ve větším. Během 100 let po dobytí Makedonie v polovině 2. století př. n. l. se římská peněžní zásoba díky bohatým nalezištím stříbra zdesetinásobila. V průběhu 1. století př. n. l. byl denár natolik všudypřítomný, že již nebylo třeba upřesňovat, odkud pochází. Legenda ROMA zmizela. Právě na přelomu letopočtů byl denár nejdůležitějším platidlem v celé Římské říši. Obíhal nejen ve všech římských provinciích, ale také všude tam, kde Římané obchodovali.
Římská mincovna vyráběla miliony denárů ročně. Poptávka po penězích byla přece jen vysoká. Největší výdajovou složkou bylo vojsko. Každý rok se spolykalo 100 až 120 milionů denárů – v dobách míru. Za války se částka drasticky zvyšovala.
K tomu přistupovaly náklady na neustále se rozšiřující administrativu. Údajně se jednalo o náklady ve výši cca. 13 milionů denárů za Augusta, ale v polovině 2. století n. l. se vyšplhaly na 19 milionů.
Dary na obilí, úřední budovy a ulice, infrastrukturní projekty a hry si pravděpodobně vyžádaly 5 až 15 milionů denárů.
Celkově tak musel římský stát získat 130 až 140 milionů denárů.
To v normálních letech vycházelo dobře. Výnosy zhruba pokryly výdaje. Ale co když bylo třeba uhradit vyšší náklady? Zadlužení nepřipadalo v úvahu. Žádný římský císař si nikdy nevzal půjčku. Pokud se ukázalo, že výdaje převýší příjmy, přijal princeps zvláštní opatření. Často přispíval značnými finančními prostředky ze svého osobního majetku. Nebo dražil přebytečné poklady z paláce. Někdy vybíral jednorázovou zvláštní daň. A kdyby to nestačilo, snížil by obsah stříbra v denárech.
Denáry přece jen nebyly měnou, která by se odhadovala podle ryzosti nebo hmotnosti. Byly počítané a razily se al marco. Al marco znamená, že určité množství stříbra se musí rovnat určitému počtu denárů. Jednotlivé kusy mohly vážit méně nebo více. Nicméně 100 denárů stále zůstávalo 100 denáry. Jejich obsah stříbra pro to neměl žádný význam. Nero toho využil při financování obnovy města po vypálení Říma. Drasticky snížil ryzost denárů a nikoho to příliš nezajímalo. Denáry fungovaly stejně jako předtím.
Později se s finančními mezerami potýkali i další císaři. Zvláště když si jednotliví císaři kupovali loajalitu armády zvyšováním platů. V roce 84 n. l. Domicián zvýšil pravidelný žold o třetinu. Septimius Severus ji v roce 197 zdvojnásobil. Jeho syn Caracalla přidal v roce 212 další polovinu. Výše ročních nákladů tak vzrostla na 600 milionů denárů.
Aby bylo možné razit tolik mincí, byl snížen jejich obsah stříbra. Zatímco za pozdní republiky obsahoval denár 3,65 g stříbra, za Caracally jeho ryzost klesla na téměř 1,5 g stříbra. Ke konci své vlády zavedl Caracalla novou minci, dvojitý denár neboli – jak říkají numismatici – antoninianus. Odpovídala dvěma denárům, ale obsahovala pouze tolik stříbra jako 1,6 denáru.
Přesto nedošlo k žádné inflaci. Nebo řekněme: žádná velká inflace. Na počátku 3. století byla míra inflace přibližně jedno procento. To je asi polovina míry, o kterou usiluje ECB v Evropě.
Důvodem byl pravděpodobně velký počet území v Římské říši, která ještě nebyla plně monetarizována. Denáry vítali všichni, měšťané i rolníci, římští občané i místní obyvatelstvo.
V roce 235 n. l. však Maximus Thrax opět zdvojnásobil plat legionářům. Státní deficit se tak dramaticky zvýšil a žádný císař poté nevládl tak dlouho, aby konsolidoval státní rozpočet. Opět se přistoupilo ke znehodnocování peněz. Denáry a antoniniánie obsahovaly stále méně stříbra. O rostoucím neklidu svědčí i to, že občané už téměř neukládali soudobé mince. Zachraňovali pouze staré denáry s vysokým obsahem stříbra.
Všechno se změnilo za Galliena, který vládl v letech 260-280.
Denár byl v té době již jen jedním z nejstarších denárů. Za jeho vlády se ztratila velká část římské říše a jejich bohaté příjmy. Vojenské výdaje se však nesnížily. To lze pozorovat prostřednictvím Gallienových mincí. Jeho antoniniánie obsahují méně než 5 % stříbra. Zlaté mince váží pouze 1 gram. Zatímco antoninianii nadále obíhaly pod svou nominální hodnotou, aureus byl obchodován za svou zlatou hodnotu. V Římské říši tak náhle existovaly dva měnové systémy. Stabilní zlatá měna a antoninianus, jehož hodnota neustále klesala.
Vlastní stříbrné měně, která již neobsahovala žádné stříbro, nedůvěřoval ani stát. Správa trvala na tom, aby se daně a cla platily ve zlatě nebo v naturáliích. Kdo by se ještě chtěl zatěžovat všemi těmi nadbytečnými antoniniány? Jenže ti, kteří dostávali platbu od státu, neměli jinou možnost. Tyto nepopulární peníze co nejrychleji utratili. A tak ceny rostly.
Přirozeně docházelo k měnovým reformám. Ale i když se Konstantinovi podařilo vytvořit novou zlatou minci, solidus, která zůstala stabilní po několik staletí, nikdo nedokázal překonat krizi důvěry týkající se této změny. Stříbrné a bronzové mince zmizely z každodenního života většiny lidí.
Zejména na západě nezůstal nikdo, kdo by zajišťoval přísun drobných. V důsledku toho města degenerovala. Jejich organizace se opírala o dostatečný přísun drobných. Řemeslníci jimi platili své každodenní potřeby potravin na trhu. Bez drobných se společnost uchýlila zpět ke směnnému obchodu a nejdůležitějším ekonomickým systémem se stalo samozásobitelské hospodářství. Nastal selský raný středověk a místa, kde v římské době kvetl mezinárodní obchod a městské hospodářství, byla opuštěna
.