Ovidius

Publius Ovidius Naso, známý spíše jako Ovidius (43 př. n. l. – 17 n. l.), byl jedním z nejplodnějších spisovatelů rané římské říše. Jeho básnická díla, psaná většinou formou elegických kupletů, ovlivnila mnoho velkých autorů v historii včetně Chaucera, Miltona, Danta, Shakespeara a Goetha. Milován římským lidem se dopustil tragické chyby, když si rozhněval císaře Augusta, a zbytek života strávil ve vyhnanství.

Raný život

Ovidius, potomek staré zavedené jezdecké rodiny, se narodil 20. března 43 př. n. l. v Sulmu v Abruzzách, 145 km východně od Říma. V době jeho narození republika padla a nástupce padlého Julia Caesara Octavianus (budoucí Augustus) pronásledoval jeho vrahy; začala občanská válka. Stejně jako mnoho dalších příslušníků jeho generace si Ovidiova rodina, zejména jeho otec, přála, aby se věnoval právnické a politické kariéře, ale Ovidiovým celoživotním snem bylo něco úplně jiného. Byl poslán do Říma, aby si doplnil vzdělání pod vedením řečníka Arellia Fuska a rétora Porcia Latra. Jako vynikající student, zejména v rétorice, později cestoval po řeckých ostrovech, jak to dělali mnozí mladí římští studenti, aby si prohloubili vzdělání.

Přes naléhání rodičů – otec mu často vyčítal, že píše básně – opustil tento milovník jazyka veřejný život po pouhých několika drobných soudních funkcích kvůli životu básníka. Na naléhání řečníka a mecenáše umění Marka Valeria Messalla Corvina se brzy prosadil jako spisovatel a brzy se stal nejznámějším básníkem v Římě. Bohužel ani tato proslulost ho nedokázala ochránit a v roce 8 n. l. byl z Říma vypovězen.

Slavná díla

Ovidius, současník římského historika Livia, spolu s básníky Vergiliem a Horáciem podle mínění mnoha historiků vytvořil básnický styl srovnatelný s řeckými autory antické minulosti. Na rozdíl od Vergilia a Horáce však Ovidius nebyl považován za člena užšího kruhu císaře Augusta na císařském dvoře. Z důvodů, které jsou moderním historikům nejasné, si Ovidius císaře neoblíbil. Důvodem mohl být typ poezie, kterou Ovidius psal: rady mladým milencům. Jeden historik dokonce prohlásil, že pro Ovidia byla láska jedinou hrou, kterou stálo za to hrát.

Jeho první básnickou knihou byly mimořádně úspěšné Amores neboli „Kniha lásky“, vydané v roce 22 př. n. l. Ovidius v nich napsal několik básní. Vyprávěla velmi odlehčeným stylem o příhodách mladého muže a jeho lásce k nedosažitelné mladé dívce. Jeho další díla se věnovala nejrůznějším tématům: Heroidy neboli „Hrdinky“ byly sérií patnácti dopisů, které údajně napsaly řecké a římské mytologické ženské postavy jako Penelopa a Dido svým milencům, kteří je buď týrali, nebo opustili. Jeho Mediacamina Faciei Femineae nejen obhajovala používání kosmetiky římskou ženou, ale poskytovala i recepty. Další dílo Remedia Amoris neboli „Léky na lásku“ poskytovalo milencům návod, jak ukončit vztah. Ars Amatoria neboli „Umění lásky“ byly tři knihy napsané ve 2. století n. l., které pojednávaly o namlouvání a erotických intrikách a poskytovaly rady mužům i ženám. Dobrý příklad těchto rad lze nalézt v knize I, kde píše,

První, co musíš udělat, je najít objekt pro svou lásku, ty, který nyní poprvé přicházíš bojovat v této nové válce. Dalším úkolem je získat dívku, která tě přitahuje; třetím úkolem je, aby tvá láska vydržela. (Branyon, 57)

Ars Amatoria byla dlouho považována za jeden z možných důvodů jeho vyhnanství.

Metamorfózy

Jeho nejslavnějším dílem, alespoň pro většinu moderních čtenářů, jsou Metamorfózy, 15 knih psaných v daktylském hexametru, sbírka příběhů posbíraných z klasických a blízkovýchodních mýtů a legend, chronologie od stvoření světa až po Caesarovu smrt. Byla to epická báseň, která vyprávěla nejen o interakci lidstva s bohy, ale také o hrdinech a hrdinkách, jako byli Perseus, Théseus, Hektor a Achilles. Je to jedno z mála Ovidiových děl, které nebylo napsáno v kupletu.

Dokončil ji před svým vyhnanstvím a první knihu zahájil prohlášením o svém záměru,

Můj rozum se sklání k vyprávění o tělech proměněných v nové podoby. Ó bohové, neboť vy sami jste způsobili proměny, dýchejte na tyto mé záměry a snášejte mou píseň v nepřetržitých tónech od samého počátku světa až do dnešní doby. (Metamorfózy, 3)

Končil XV. knihu tím, že mluvil o budoucnosti Říma i své vlastní,

Kdekoli se moc Říma rozprostře nad dobytým světem, budu mít zmínku na rtech lidí, mají-li pravdu proroctví bardů, po všechny věky budu žít ve slávě. (Metamorfózy, 311)

Vyhnanství

Přinejmenším téma Ovidiovy erotické poezie ostře kontrastovalo s morální reformou navrhovanou císařem Augustem, který se zásadně domníval, že část zániku republiky a současného neutěšeného stavu císařství spočívá v nedostatku morálky, což byl problém, o němž Cicero psal už o několik desetiletí dříve, než ho Augustus nechal v roce 43 př. n. l. zavraždit. Císař chtěl, aby se jeho říše vrátila k přísnějšímu dodržování mnoha starších římských tradic, zejména v oblasti náboženství a manželského lože. Bohužel Ovidius nevěřil, že se tyto reformy týkají všech stejně, konkrétně císařské domácnosti, neboť císař byl známý svými četnými milenkami a jeho dcera Julie byla proslulá cizoložnice; nakonec byla vypovězena a vrátila se do Itálie, aby v roce 15 n. l. zemřela na podvýživu.

Ovidius si bohužel nemohl nechat své názory pro sebe a vyjadřoval je v řádcích své poezie. Napsal, že císařův soukromý život a manželství jsou v příkrém rozporu s tvrdými pravidly, která zavedl pro celou populaci. Otevřený básník se také otevřeně vyjádřil o císařově manželce Livii. Ve své poezii se domníval, že žena má právo používat kosmetiku; v případě Livie však tvrdil, že je příliš zaneprázdněná na to, aby se věnovala svému vzhledu, přestože má personál, který dohlíží na její garderobu, a dokonce i maséra.

Císař Augustus nebyl spokojen s obsahem Ovidiovy poezie, a přestože se skutečný důvod stal státním tajemstvím, byl Ovidius v roce 8 n. l. vypovězen do Tomisu v Konstanci v dnešním Rumunsku, podle Ovidiových slov místa s nanejvýš „mizerným podnebím“.“ Někteří historici poukazují na možnost, že Ovidius byl zapleten do údajného Juliina skandálu. Ať už byl důvod jeho vyhnanství jakýkoli, Augustus veřejně prohlásil, že básník podporoval ženské cizoložství. Na svou obhajobu Ovidius tvrdil, že se dopustil chyby, nikoli zločinu. Dále byla všechna jeho díla zakázána v římských veřejných knihovnách. Naštěstí pro budoucí generace se však díky jeho popularitě mezi mnoha soukromými sběrateli podařilo jeho díla zachovat.

Někteří se domnívají, že jeho vyhnanství bylo způsobeno atmosférou doby. Lidé ve městě byli neklidní a v provinciích se blížili vzpouře. Jiní tvrdí, že možná něco zaslechl nebo viděl a císař ho potřeboval umlčet, přičemž vyhnanství bylo nejlogičtější volbou. Navzdory veřejným i soukromým prosbám císař a dokonce ani jeho nástupce Tiberius neustoupili a básník strávil zbytek života mimo Řím v Tomisu. Ve vyhnanství pokračoval v psaní; mezi těmito díly byly čtyři knihy básní nazvané Epistulae ex Ponto neboli „Listy z Pontu“ a Tristia neboli „Bolesti“, básně určené jeho ženě. V roce 17 n. l. Ovidius zemřel ještě ve vyhnanství. Přestože si přál být pohřben v Římě, nikdo si není jistý, zda bylo jeho žádosti vyhověno.