Osobnější už to nebude

Seděl jsem před knihovnou na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz, když kolem prošli dva studenti a stěžovali si na křesťanskou víru v ukřižování Ježíše. Jako mladý křesťan se zájmem spolupracovat se svými spolužáky na evangelizaci kampusu jsem otočil hlavu, abych slyšel víc. Nepamatuji si mnoho z toho, co říkaly, kromě výkřiku jedné z žen: „

Dnes si myslím, že tato mladá žena pochopila hrůznost Ježíšovy smrti lépe než mnozí křesťané. Někdy se to snažíme zdůraznit tím, že přirovnáváme kříž ke smrti na elektrickém křesle a přemýšlíme, zda bychom nosili náhrdelníky nebo sportovní trička se symboly elektrického křesla. Ale jakkoli je ukřižování na elektrickém křesle hrůzné, je mnohem horší – dlouhá, zdlouhavá záležitost, které někdy předchází krvavé bičování, s rukama a nohama probodnutýma tlustými hřeby, s celou vahou těla zavěšenou na třech mučivých bodech. Po hodinách agónie jste se pomalu udusili, když už vás nohy nemohly udržet a plíce byly zadušeny vahou vašeho těla. To vše vyleptané krví, která nemilosrdně odkapávala z hlavy, rukou a nohou.

Tato mladá žena měla pravdu. Krvavá a násilná událost stojí v samém středu naší víry. A není to jen tato událost, ale i její význam, zejména tak, jak ho vidí evangelikální křesťané, co mnohé přiměje k znechucení. Evangelikály více než většinu z nich hluboce dojímá představa, že Kristus za nás zemřel na kříži, že byl náhradníkem, který trpěl místo nás, že podstoupil trest, který jsme si zasloužili.

Tato představa – souhrnně nazývaná učení o trestním náhradním odčinění – upadla v mnoha kruzích v nemilost. Byla napadána nejen agnostiky, ale i samotnými křesťany, z nichž někteří se označují za evangelikály. Jistě, někdy byla formulována hrubým, a dokonce patologickým způsobem. Zůstává však způsobem pohledu na vykoupení, který hluboce dojímá miliony lidí a přitahuje je ve vděčné lásce k tomu, který visel na kříži.

Současní teologové prokázali církvi službu tím, že nám připomněli mnoho modelů vykoupení, na které se odkazuje v Písmu. Třeba model výkupného: Jsme drženi v moci ďábla, dokud Kristus nezemřel a nevysvobodil nás z jeho spárů. A Christus Victor: Zlovolná knížectví a vládci tohoto věku byli poraženi Kristem na kříži. A morální model:

Evangelikální křesťané přesto věří, že existují přesvědčivé teologické důvody, proč mezi těmito a dalšími modely vykoupení upřednostňovat trestní substituci. Snad nejstručnějším příkladem je příspěvek, který přednesl J. I. Packer v roce 1973 na přednášce Tyndale Biblical Theology Lecture „What Did the Cross Achieve?“. Nebudu opakovat jeho dobré důvody, ale místo toho chci jen poznamenat, jak a proč navzdory mnoha oprávněným kritikám toho, jak je toto učení špatně chápáno a zneužíváno, zůstává trestní substituce ústředním bodem tolika evangelikálních kázání, učení a zbožnosti.

Dává to intuitivní smysl

Hlavní důvod je prostě tento: Mužům a ženám s evangelijními sklony to dává intuitivní smysl. Evangelikálové by tomu dále nevěřili, kdyby to nemělo také biblické a teologické opodstatnění. Nejsou však sofistikovanými teology, když se poprvé ocitnou v úžasu, když slyší o tom, co pro ně Kristus udělal na kříži. Ani argumenty pro toto učení nevysvětlují, proč padají na kolena a pláčou jako vděční příjemci odpuštění a věčného života.

Jsou vděční, protože mají, jak jsme poznamenali v dřívějších esejích, „naléhavý smysl pro tíživou situaci člověka … náladu tak hlubokou, že ji nikdy nelze zcela vyjádřit“. Tou náladou je zoufalství a naléhavost pramení z předtuchy: Pokud se člověk nezabývá příčinou tohoto zoufalství, je odsouzen k záhubě. Zoufalství je podloženo vinou a studem za přestupky proti Božímu zákonu, který evangelisté neuznávají jako neosobní a svévolný zákon, ale jako zákon, který je přímým vyjádřením Osobnosti stojící za zákonem. Když hřešíme, živě si uvědomujeme spojení mezi Božím zákonem a Boží osobou. Neporušili jsme pouze zákon, ale osobu, a jako takoví jsme vystaveni nejen trestu, ale také hněvu, nejen pouhým následkům, ale také odmítnutí.

Tyto pojmy – intimní spojení mezi zákonem a zákonodárcem a mezi vinou a odmítnutím – nám dnes nesedí. Mnozí tvrdí, že takové pojmy připomínají spíše primitivní náboženství, které se snaží uklidnit rozhněvané bohy. Nikdo, říkáme si, už takto ve skutečnosti neuvažuje. Stačí se však trochu více zamyslet a poznáme, že základní dynamika je dobře pochopitelná i dnes.

Například složíte manželovi slib věrnosti. Když však máte nevěru, je jasné, že nejde jen o abstraktní slib, který byl porušen, ale že byl přerušen i vztah. Nebo když dospívající ukradne matce z peněženky peníze, aby si mohl koupit a užívat drogy, matka to bere osobně, což by také měla. Nejde jen o morální přestupky typu krádeže a lhaní a ona není rozrušená jen proto, že si její dospívající způsobuje škodu. Největším problémem je sabotování důvěry; dospívající nedokázal respektovat, ctít a milovat svou matku.

Evangelikální křesťané chápou tuto úzkou souvislost mezi Božím zákonem a Boží osobou. Intuitivně si také uvědomují, že přestupovat zákon nebo Stvořitele zákona není maličkost. Nejde jen o to, že potřebují odpuštění – ne, v sázce je něco závažnějšího. Potřebují záchranné lano. Vnitřně totiž tuší, co Písmo výslovně říká, ještě dříve, než Písmo uslyší: „Mzdou hříchu je smrt“ (Řím 6,23).

Moderní svědomí opět balancuje na hraně. Co je to za vesmír, v němž si každodenní a relativně neškodné chování – lež, chamtivost, pýcha, chtíč a tak dále – zaslouží věčné a nezvratné zatracení? Evangelisté odpovídají: „Tento typ vesmíru“ a poukazují na běžné zkušenosti s velmi podobnou dynamikou – relativně bezvýznamné činy, které mají za následek strašlivé a trvalé následky.

Dřevař bezmyšlenkovitě přiblíží ruku příliš blízko k pilovému kotouči stolní pily a v okamžiku je pro něj ruka navždy ztracena. Běžkyně se podívá na mobilní telefon a na okamžik zabloudí na rušnou ulici; srazí ji projíždějící auto a po několika operacích se dozví, že už nikdy nebude moci běhat. Těžko říci, proč je svět takto postaven – kde drobná pochybení ve fyzikálních zákonech mohou mít tak ničivé následky -, ale evangelikálové to přijímají tak, jak to je, a ještě více, když jde o Boží zákon.

Jak bylo uvedeno, evangelikálním křesťanům také více než většině vyhovuje nazývat takové následky formou trestu. Mluvit pouze o důsledcích vypouští krev z dynamiky a posouvá nás směrem k deismu, do světa, kde Bůh stanoví morální a fyzické zákony a odstupuje. Důsledky ignorování Božího zákona se podobají důsledkům ignorování gravitace – nic osobního, jen vesmírná záležitost.

Bible odhaluje mnohem jiného Boha, jehož zákony jsou přímým odrazem jeho samotného charakteru – a tímto charakterem je nakonec láska. Neuposlechnout božský zákon tedy znamená odmítnout nejen moudrého Zákonodárce, ale také Milujícího člověka. A tak Bůh v Písmu reaguje na hřích méně jako soudce, který nestranně vykonává spravedlnost, ale spíše jako zraněný milenec, který byl odmítnut. Je to velmi osobní.

„Když byl Izrael ještě dítě, miloval jsem ho a z Egypta jsem povolal svého syna.
Čím více však byli povoláni, tím více se ode mne vzdalovali.
Obětovali baalům a pálili kadidlo obrazům.
To já jsem učil Efrajima chodit, bral jsem je za ruce,
ale oni si neuvědomili, že jsem to byl já, kdo je uzdravil.
Vedl jsem je provazy lidské laskavosti, pouty lásky.
Byl jsem pro ně jako ten, kdo zvedá malé dítě k tváři,
a sklonil jsem se, abych je nakrmil.“ (Oz 11,1-4)

Tato osobní dynamika dává náhradnímu vykoupení takovou homiletickou sílu a je důvodem, proč je základem evangelijního kázání, vyučování a zbožnosti. Ze všech modelů vykoupení nejlépe odráží osobního Boha Bible, v jeho láskyplném stvoření světa, v jeho útrpné reakci na hřích až po jeho obětní smrt na kříži, aby obnovil narušený vztah.

Spravedlivý trest

Trest, který z toho vyplývá, není svévolným vyjádřením hněvu odmítnutého milence, ale také činem, který nějakým způsobem vyrovnává morální knihy. Proto odpuštění jako pouhý akt vůle nestačí. Za hříchy se musí platit, jako se musí platit za dluh. Proč tomu tak je, proč morální vesmír funguje tímto způsobem, je těžké říci, je to další hluboké tajemství života.

Podstatu spravedlivého trestu chápeme nejprve jako děti. Vaše sestra opakovaně přepíná kanál, který sledujete v televizi, aby se mohla dívat na to, co chce ona. Je hrubá a neústupná, dokud nezasáhne tvůj otec. Její omluva je v pořádku, ale vy nejste spokojeni, dokud váš otec nedodá, že se vaše sestra nesmí týden dívat na televizi. Trest je součástí řešení tohoto problému, a pokud k němu nedojde, máš pocit, že spravedlnost byla ošizena.

Nebo si vezmi trop, na který Hollywood pravidelně sází ve filmech o pomstě. Scénáristé apelují na něco hlubokého a základního v lidském srdci: Když byla spáchána velká nespravedlnost, je třeba se pomstít. Padouch znásilní a zavraždí řadu dospívajících dívek; divák si po celý film přeje, aby byl padouch nejen dopaden, ale i potrestán, obvykle v nějaké násilné scéně, která vede k jeho smrti. Navzdory předvídatelným ohňostrojům a nadměrnému násilí chodíme na takové filmy dál právě proto, že nás hluboce uspokojuje potrestání pachatelů.

Evangelisté opět vidí tuto dynamiku působit na duchovní úrovni. Naše hříchy nelze smést mávnutím ruky. Zaslouží si smrt a jedině smrtí za ně může být adekvátně zaplaceno.

Jakkoli mohou být evangelikální křesťané samospravedliví, ve svých lepších chvílích uznávají, že jsou hříšníky v rukou spravedlivého Boha. A tak když jim kazatel nastíní biblické učení o oběti a náhradě za hřích, nejenže rozpoznají temnotu své situace, ale také uvidí paprsek světla.

V samotné struktuře vesmíru je také zabudována představa, že jedna smrt může být přijata místo smrti jiné a že tato jediná smrt může vykoupit jinak beznadějnou situaci. Opět jsme v pokušení myslet si, že jsme se vrátili k primitivnímu náboženství, ale opět se rozhlédneme kolem sebe a vidíme tento jev všude kolem sebe. Je to další pravidelný trop vypravěčů, kteří vytvářejí „postavy Krista“, jejichž smrt osvobozuje ostatní.

Je to silný motiv nejen proto, že napodobuje ukřižování, ale protože ve hře rozpoznáváme tajemný zákon vesmíru: Někdy utrpení a smrt jedné klíčové osoby – která je vnímána jako dobrá a milující – promění životy a situace ostatních k dobrému, jak naznačuje smrt aktivistů, jako byli Mahátma Gándhí a Martin Luther King mladší.

Neexistuje přímá linie od smrti takových mužů k vytvoření spravedlivějších zákonů pro ty, pro které žili a zemřeli, ale zjevně zde existuje pozitivní vztah. Existuje tajemný smysl toho, že snášeli trest za nespravedlnost, kterou si zasloužili jiní, a že tato událost umožnila určitou míru uzdravení.

Evangeličtí křesťané prostě věří, že když dokonale spravedlivý a nevinný Bohočlověk, Ježíš Kristus, zemřel, plně odčinil náš hřích; to má za následek nejen naše odpuštění, ale i zrušení následku a trestu za náš hřích:

Dlouhá historie

Někteří kritici se snaží tvrdit, že myšlenka zástupného vykoupení se objevuje na scéně až tisíc let po ukřižování, zejména v teologii Anselma z Canterbury. Jistě, do té doby nebyl žádný takový model plně rozvinut, ale je zřejmé, že jej mají na mysli mnozí z raných církevních otců, například Justin Mučedník, Řehoř z Nyssy, Atanáš a Augustin. Vezměme si tento velmi reprezentativní příklad od Eusebia z Cesareje. V komentáři k Janovi 1,29 („Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa“) píše:

A Beránek Boží nejenže to učinil, ale byl za nás potrestán a vytrpěl trest, který nebyl povinen, ale který jsme povinni my pro množství našich hříchů; a tak se stal příčinou odpuštění našich hříchů, protože za nás přijal smrt a přenesl na sebe bičování, urážky a zneuctění, které nám náleželo, a strhl na sebe určené prokletí, protože se stal prokletím za nás.

Nedávno se objevil argument, že ačkoli bylo náhradní vykoupení v reformaci oživeno, nebylo pro Lutherovo myšlení ústřední, jak jsme se domnívali. Možná, ale přesto o ní dokázal výmluvně hovořit:

Takže Kristus byl nejen ukřižován a zemřel, ale z božské lásky byl na něj vložen hřích. On má a nese na svém těle všechny hříchy všech lidí – ne v tom smyslu, že by je spáchal, ale v tom smyslu, že tyto hříchy, spáchané námi, vzal na své tělo, aby je svou vlastní krví odčinil.

Ačkoli se mnozí současní teologové od tohoto modelu distancovali, někteří z největších teologických mozků 20. století mu ve svých dílech věnovali čestné místo. Příkladem mohou být Karl Barth a Wolfhart Pannenberg. Pannenberg to vyjádřil ve své systematické teologii:

Jak to viděl Pavel, Bůh sám prostřednictvím lidských soudců nejen učinil Ježíše hříchem, ale také ho nechal nést místo nás … trest, který je vlastním trestem hříchu, protože vyplývá z jeho vnitřní povahy, tj.tj. trest smrti jako důsledek odloučení od Boha.

Toto není žádná primitivní teologie, pokud tím nemyslíš, že byla nedílnou součástí prvotní církve: „Kristus nás vykoupil z prokletí zákona tím, že se stal prokletím za nás“ (Gal 3,13). „Bůh předložil Krista jako smírnou oběť prolitím jeho krve“ (Řím 3,25).

Takové pasáže – a je jich mnohem víc – vycházejí zejména z proroka Izajáše:

Ale on byl proboden pro naše přestoupení,
byl rozdrcen pro naše nepravosti,
na něm spočinul trest, který nám přinesl pokoj,
a jeho ranami jsme uzdraveni.

Všichni jsme jako ovce zbloudili,
každý z nás se obrátil na svou vlastní cestu;
a Pán na něj vložil
nepravost nás všech. (53,5-6)

Evangelikály mystifikují teologové – dokonce i někteří z nich -, kteří tvrdí, že myšlenka trestu se v Bibli prostě nevyskytuje.

Pride of Place

Připomenutí jiných modelů vykoupení v Novém zákoně bylo dobrým korektivem pro evangelikální kazatele, kteří své kázání omezili na substituční vykoupení. Ne každého v každém okamžiku života dojme dynamika viny a hanby, zákona a trestu, hříchu a náhrady. Například narkoman chycený v řetězech závislosti může lépe pochopit zázrak ukřižování, pokud mu bude vyložen model výkupného.

V jednom ohledu se však evangelikální kazatelé ukázali být otevřenější a ekumeničtější než jejich liberální bratři a sestry. Zatímco ti trvají na úplném vyloučení substitučního vykoupení – a zejména trestní substituce – jako primitivního a nehodného moderního myšlení, evangelíci prostě nevyloučí žádný z ostatních modelů, bez ohledu na jejich slabiny (které každý model má). Pokud Písmo jasně ukazuje, že skutečně existují různé způsoby, jak uchopit hlubší význam ukřižování, budiž.

Jistě, evangelikálové dávají přednost substitučnímu vykoupení; považují ho za jediný model, který drží všechny ostatní pohromadě a dává smysl každému z nich. A mnozí souhlasí s Packerem, který ve výše uvedeném eseji naznačuje, že zástupné vykoupení není ani tak teorií jako spíše modelem, není železným vysvětlením tajemných Božích cest, ale dramatickým vyprávěním o tom, co se odehrálo na Kalvárii:

Jistěže hlavní otázkou, kterou se trestní substituce zabývá, není ani morálka, ani racionalita Božích cest, ale odpuštění mých hříchů; a primární funkcí tohoto pojmu je korelovat mé vědomí, že jsem se před Bohem provinil, s mým vědomím, že na jedné straně nyní nemůže vyvstat otázka, zda budu někdy souzen za své hříchy, a na druhé straně, že vzkříšený Kristus, kterého mám přijmout jako Pána, není nikdo jiný než Ježíš, který mi zajistil imunitu před soudem tím, že na kříži nesl trest, který mi náležel.

A hlavním důvodem, proč se evangeličtí kazatelé stále opírají o tento model, je právě to, že „káže“. Jak to vyjádřil Packer:

Účinkem této souvztažnosti není v žádném případě „vyřešit“ nebo rozptýlit tajemství Božího díla (o takové tajemství nejde!); účinkem je prostě toto dílo přesně definovat, a tím vyvolat víru, naději, chválu a odpovědnou lásku k Ježíši Kristu.

Ano, tento model byl zneužit. Někteří jej vysvětlovali tak, jako by Ježíš utišoval hněv rozhněvaného Otce, který s radostí sledoval, jak je jeho Syn umučen k smrti – jako by Otec a Syn měli dvě různé vůle ohledně toho, co se děje. Ne tak docela. Substituční vykoupení založené na dobré trinitární teologii trvá na jednotě záměru Otce a Syna, neboť „Bůh v Kristu smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19, NASB). To znamená, že Bůh ve svém vlastním já snášel božský hněv, který jsme si zasloužili – který jsem si zasloužil já.

Poslední bod je jedním z existenciálních důvodů, proč evangelikální křesťané zůstávají hluboce oddáni tomuto modelu vykoupení. Je to právě tento model vykoupení, který nám více než ostatní připomíná osobní Boží investici do každého z nás. Tam, kde je například Christus Victor nádherným modelem popisujícím kosmické vykoupení, se substituční vykoupení týká mé spásy: Kristus zemřel za mě. Osobnější už to být nemůže. A evangelikální náboženství není nic jiného než osobní.