V roce 1914 ovládala Osmanská říše 2,4 milionu km² území, včetně celého dnešního Turecka a většiny Blízkého východu. Říši dominovali Turci, ale její součástí byli také Arabové, Kurdové, Řekové, Arméni a další etnické menšiny. Oficiálně byla Osmanská říše islámským chalífátem, kterému vládl sultán Mehmed V., ačkoli v ní žili také křesťané, Židé a další náboženské menšiny. Téměř po celou dobu 600 let existence říše byli tito nemuslimští poddaní vystaveni systematické diskriminaci a někdy i přímému pronásledování.
V desetiletí před rokem 1914 zažila říše řadu politických otřesů. Sultánova pozice byla omezena na pozici figurky a moci se chopili takzvaní „mladoturci“ – skupina vzdělaných tureckých vojenských důstojníků, kteří měli v úmyslu oživit říši zavedením modernistických reforem. Ty teoreticky zahrnovaly ukončení oficiální diskriminace nemuslimů, podporu vzdělávání a emancipace žen a zvýšení pravomoci světských soudů na úkor islámských. Tento proces však měl smíšené výsledky a zhroutil se pod tlakem války, nejprve v Libyi a na Balkáně (1911-13) a poté proti spojencům (1914-18).
Přes ambiciózní plány svých vůdců Osmanská říše, která v době svého největšího rozkvětu předčila své evropské rivaly v bohatství a moci, nyní v ekonomické, technologické a vojenské kapacitě zaostávala za všemi velkými evropskými mocnostmi. Reformy podkopával také vznikající turecký nacionalismus. Mladoturci prosazovali nejen myšlenku tureckého nacionalismu v rámci Osmanské říše, ale také „panturecké“ ideály – „sjednocení“ etnicky nebo kulturně příbuzných „turkických“ populací Kavkazu a Střední Asie pod osmanskou vládou. Tento postoj – a jeho výslovné vyzdvihování turecké identity nad všechny ostatní – byl v rozporu s realitou mnohonárodnostní říše a sloužil pouze k rozdmýchávání odvěkého etnického a náboženského napětí mezi různými poddanými národy Osmanské říše.
Sledování pantureckých cílů téměř zaručovalo válku s Ruskou říší, která nyní ovládala většinu Střední Asie a Kavkazu. Zastánci panturecké politiky, jako byl ministr války Enver Paša, se této vyhlídce zdaleka nevyhýbali a aktivně vyhledávali příležitosti, jak Osmanskou říši do takového konfliktu za výhodných podmínek zapojit. Během předchozích tří století proti sobě Osmanská říše a Ruská říše vedly více než tucet samostatných válek, přičemž Osmané nakonec ztratili značné množství území. Vstup Ruska do první světové války na straně spojenců pomohl přesvědčit klíčové turecké vůdce, jako byl Enver paša, aby se přidali na stranu Centrálních mocností.
.