„Mnozí z nás mají v sobě trochu neandertálské DNA. Moderní lidé evropského nebo asijského původu zdědili od tohoto hominida, který vyhynul před 30 000 lety, něco mezi 1 až 4 procenty našich genů. Koexistovali jsme s nimi, a zřejmě více než koexistovali, celých 5 400 let, ale pak vymřeli a my jsme zůstali. Byli jsme dva velmi podobné druhy hominidů a je těžké určit, jakou výhodu měl tehdejší Homo sapiens oproti neandrtálcům: Zdálo se, že se nám oběma dařilo a naše populace rostly například během poslední doby ledové. A neandertálci měli ve skutečnosti větší mozek než moderní lidé a zdá se, že dělali velmi „lidské“ věci, například pohřbívali své mrtvé, vařili a vyráběli nástroje a osobní ozdoby. Jaký byl tedy rozdíl mezi neandrtálcem a moderním člověkem té doby? A poskytoval nám náš mozek nějakou skrytou výhodu?“
Především, i když měl průměrný neandrtálec větší mozek než poslední člověk, se kterým jste mluvili, byl pravděpodobně srovnatelně velký jako mozek tehdejšího Homo sapiens.
Reklama
„Naši předkové měli větší těla než my a potřebovali větší mozek, aby tato těla ovládali a udržovali,“ říká dr. Eiluned Pearce, vědecký pracovník na katedře experimentální psychologie v Oxfordu a spoluautor článku o mozcích neandertálců z roku 2013, který byl publikován ve sborníku Královské společnosti B. „A neandertálci měli ještě větší těla než moderní lidé žijící ve stejné době, takže je pravděpodobné, že k ovládání svých větších svalů potřebovali mnohem více nervové tkáně.“
Druhé, nezáleží zde jen na velikosti mozku, ale na jeho organizaci. Neandrtálci měli velmi velké oči, z čehož můžeme usuzovat na některé věci týkající se jejich mozku:
„V mozku opic a lidoopů – a samozřejmě i u lidí – existuje jednoduchý vztah mezi velikostí oční bulvy a velikostí zrakové oblasti,“ říká Pearcův spoluautor Dr. Robin Dunbar, profesor evoluční psychologie na Oxfordu. „Na základě korelací známých u opic můžeme zjistit, jak velká část mozku neandertálců byla věnována zpracování zraku.“
A dává smysl, že neandertálci potřebovali další zrakovou podporu; vyvinuli se ve vyšších zeměpisných šířkách, kde je během dlouhých a tmavých zim málo slunečního světla. Pearce a Dunbar předpokládají, že život v podmínkách s nedostatkem světla způsobil, že v mozku neandertálců musel převládat vychytaný systém zpracování zraku v zadní části. To jim umožňovalo vidět za špatných světelných podmínek – ale také to zabíralo hodně prostoru v lebce.
„Moderní lidé naopak věnovali více energie do růstu přední části mozku, kde probíhají všechny složité sociální poznávací procesy. To jim umožnilo zvětšit své sociální sítě do velikosti, kterou by neandrtálec jen těžko zvládal. Takže když se objevily problémy jeskynních lidí – zima, hladomor, nemoci – moderní lidé možná nebyli schopni vidět tak dobře jako jejich neandrtálští kolegové, ale mohli udržovat vztahy s větší skupinou lidí, kteří jim mohli pomoci v nesnázích.
Je tedy možné, že neandrtálci vyhynuli prostě proto, že neměli lidi, kteří by jim dokázali pomoci od svých kamarádů, když to potřebovali, což mohlo postupně snížit jejich počet.
„Byla by to otázka sociálního zpracování a sociálního poznání pro zvládání složitých lidských sociálních vztahů,“ říká Dunbar. „Neandrtálci by se nacházeli na spodní hranici rozdělení, které nacházíme v běžných lidských populacích.“
Jaké tedy mohlo být komunikovat s neandrtálcem?“
„Mohli by nám připadat trochu pomalí a nesofistikovaní,“ říká. „Vlastně se asi dost podobají mnoha lidem, se kterými se setkáváme v běžném životě.“
Reklama
.