Na ceněných stěnách galerie Uffizi ve Florencii visí Caravaggiův obraz zobrazující ženskou bytost s klouzavými vlasy. Jeho námět je tak majestátní a děsivý, že básník 16. století Gaspare Murtola o něm kdysi napsal: „Utečte, neboť pokud vaše oči zkamení úžasem, promění vás v kámen.“ S vyceněnými zuby, hřívou svíjejících se hadů a useknutou hlavou, z níž stále teče krev, zaujme stvoření v okamžiku, kdy si uvědomí svůj beztělý stav. Je to samozřejmě Medúza.
Od dob rané západní civilizace, kdy se mýty kovaly v ohni a kameni, je společnost fascinována starořeckou představivostí. Příběhy o bozích, Titánech a obrech plní dětské pohádky, zatímco nejrůznější mytologická monstra uchvacují diváky na filmovém plátně. Žádná ženská postava však zřejmě není tak populární jako Medúza, příšera, která dokázala jediným pohledem proměnit muže v kámen.
Od padoucha v přiléhavém obleku v seriálu The Powerpuff Girls až po jízlivou metaforu britské premiérky Margaret Thatcherové v hitu skupiny UB40 „Madam Medusa“ – mýtus o Medúze přetrvává v současné popkultuře. V posledních dvou desetiletích se tato postava neustále vrací na filmová plátna většinou v lákavé podobě: Natalia Vodianova propůjčila remaku Souboje Titánů z roku 2010 sílu supermodelky, zatímco Uma Thurmanová si střihla obzvlášť svůdnou postavu ve filmu Percy Jackson a Olympané: Zloděj blesku. Dokonce i dům Versace našel inspiraci v Gorgoně a umístil její krásnou verzi (před prokletím) do středu svého ikonického loga. Tam sedí dlouze zamčená, obklopená prstencem řeckých klíčů.
Uma Thurman jako Medúza ve filmu Percy Jackson a Olympané: Zloděj blesku.
Na rozdíl od jiných postav řecké mytologie většina z nás Medúzu zná – i když si nedokážeme vybavit podrobnosti jejího mýtu. Rychlý náčrt postavy by mohl zahrnovat hady, smrtící oči a zálibu v ničení. Sibylle Baumbachová ve své knize Literatura a fascinace tvrdí, že tento mýtus přetrval částečně díky naší rostoucí chuti po velkolepých vyprávěních o fascinaci, která se často točí kolem nebezpečného svádění žen. Medúza je nyní „multimodálním obrazem opojení, zkamenění a vábivé přitažlivosti“. Rychlé vyhledávání na Googlu s tím nebude nesouhlasit, většina obrázků se pohybuje mezi hadovitě oděnou femme fatale (viz obálka Rihanny pro GQ) a ohavnou useknutou hlavou, z níž stříká krev a gore.
V antickém světě byla Medúza stejně vícerozměrná. Rané vázy a řezby ji zobrazují jako rozenou Gorgonu, ale to se pomalu měnilo. První, kdo v literatuře řádně prozkoumal příběh jejího původu, byl římský básník Ovidius, který její proměnu podrobně popsal v Metamorfózách kolem roku 8 n. l. Podle Ovidia byla Medúza kdysi krásnou mladou dívkou, jedinou smrtelnou ze tří sester známých jako Gorgony. Její krása upoutala pozornost boha moře Poseidona, který ji v posvátném chrámu Athény znásilnil. Athéna, rozzuřená znesvěcením svého chrámu, proměnila Medúzu v netvora se smrtící schopností proměnit v kámen každého, kdo se jí podívá do tváře.
Populární převyprávění mýtu se však zaměřují na to, co se stane potom – a Perseovi připadne hlavní role. Polobůh je vyslán Polydectem, králem Serifa, na výpravu, aby přinesl zpět hlavu Medúzy. Pomocí reflexního bronzového štítu, který mu chrání oči, Perseus setne Medúze hlavu a z jejího odříznutého krku vypustí okřídleného koně Pegase. Poté, co Perseus použije jeho zkamenělý pohled k porážce nepřátel v bitvě, předá hlavu Gorgony Athéně, která ji vystaví na záštitě svého štítu. Právě díky tomuto vyprávění o mužském hrdinovi se Medúza stala zkratkou pro obludu.
Mozaiková podlaha s hlavou Medúzy, asi 115-150 n. l., se svolením Muzea J. Paula Gettyho, Los Angeles.
Pokud se vrátíme do řeckého starověku, byla Medúza mocnou silou obdařenou schopností zabíjet i vykupovat. Sochaři a malíři používali hlavu Medúzy jako apotropaický symbol k odhánění zlých duchů. Její tragická krása však byla ještě inspirativnější. Vezměme si třeba římskou mozaikovou podlahu vystavenou v Gettyho muzeu, kde jsou Medusiny divoké, hadovité kadeře zobrazeny jako větrem rozfoukané kadeře a její zkamenělý pohled jako elegantně otočená hlava. Její hlava vystupuje ze středu mozaiky jako ochranný talisman vyvažovaný štítem ze soustředných kruhů. Existuje i nespočet dalších příkladů , kde je rozhodně více múzou než monstrem.
V renesanci tato mystika ustoupila děsivé odlišnosti. Celliniho bronzová socha z roku 1554 zobrazuje triumfujícího Persea stojícího na jejím těle, s její useknutou hlavou vztyčenou nad hlavou. Ve hře byla i politika: Cellini byl požádán, aby použil hrdinský příběh Persea, Diova syna vyslaného zabít Medúzu, jako způsob, jak vyjádřit moc rodu Medicejských nad florentským lidem. Další umělci ho následovali: v roce 1598 namaloval Caravaggio svůj noční můry plný slavnostní štít. I on chtěl mít dílo, které by si získalo obdiv Medicejských; zobrazil tedy Medúzu ve chvíli, kdy byla přemožena, a přenesl její mocnou sílu pryč na diváka.
Překvapivě přišla Francouzská revoluce a Medúza se na chvíli stala silou změny. Jakobínští rebelové ji vystavovali jako emblém „francouzské svobody“ a převrátili démonický symbol v prostředek, kterým podkopávali establishment. Mezitím se romantici jako Percy Bysshe Shelley posunuli daleko za ostatní zobrazení 19. století. Básníka návštěva Uffizi inspirovala natolik, že napsal poctu, v níž zrušil patriarchální zarámování, které z Medúzy učinilo symbol hrůzy. Jakmile se zbavíme děsivého a očerňujícího mužského pohledu, můžeme Medúze vrátit její „půvab“ a „kukuřičnou zář“ a učinit ji opět lidskou.
Shelley nebyl jediný, kdo si myslel, že Medúza je nepochopená. Feministická teoretička Hélène Cixousová ve svém manifestu Smích Medúzy z roku 1975 tvrdí, že člověk vytvořil obludný odkaz Medúzy strachem z ženské touhy. Kdyby se podle ní odvážili „podívat se na Medúzu zpříma“, viděli by, že „není smrtící, je krásná a směje se“. Cixousová napsala, že dokumentováním svých zkušeností mohou ženy dekonstruovat sexistické předsudky, které zobrazují ženské tělo jako hrozbu. Po staletích mlčení začaly rozhovory o kultuře znásilnění obnovovat Medúzin hlas.
Je snadné pochopit, proč Cixousové manifest rezonoval široko daleko. Příběh mocné ženy znásilněné, démonizované a poté zabité patriarchální společností? Zdá se, že nejde ani tak o starověký mýtus, jako spíše o moderní realitu. Jak upozorňuje vědkyně Elizabeth Johnstonová v eseji The Original ‚Nasty Woman‘ (Původní ‚protivná žena‘) v časopise Atlantic z listopadu 2016, způsob, jakým se Medúza v posledních volebních cyklech znovu objevuje, rovněž poukazuje na všudypřítomnost misogynie: Angela Merkelová, Theresa Mayová a Hillary Clintonová se v poslední době dočkaly medúzovského zpracování, jejich rysy byly překryty zkrvavenými useknutými hlavami. Jedna populární karikatura dokonce zobrazuje Persea-Trumpa, jak se ohání hlavou své volební protivnice.
Pro více podobných příběhů se přihlaste k odběru našeho newsletteru
Pokud jde o umlčování žen, má západní kultura tisíciletou praxi. A po většinu této doby byla Medúza důsledně využívána k „démonizaci“ ženských vůdkyň, jak píše Johnston, „zhmotňující se vždy, když se mužská autorita cítila ohrožena ženským jednáním.“
Z měnících se tváří Medúzy je zřejmé, že její mýtus nemá univerzální platnost. Krásná oběť, monstrózní padouch, mocné božstvo – je tím vším a ještě něčím navíc. Možná právě tato její rtuťovitost z ní dělá nekonečný zdroj fascinace. V jistém smyslu je místem našich kolektivních projekcí strachu i touhy: je současně symbolem ženského hněvu a postavou sexualizovanou právě těmi patriarchálními silami, jimž se chce pomstít.
Oprava: Výzkum Elizabeth Johnstonové byl v tomto článku původně nesprávně připsán Mary Beardové. Příběh jsme aktualizovali a chyby litujeme.