Monáda, (z řeckého monas „jednotka“), elementární individuální substance, která odráží řád světa a z níž jsou odvozeny hmotné vlastnosti. Termín poprvé použili pythagorejci jako název počátečního čísla řady, od něhož se odvozují všechna následující čísla. Giordano Bruno ve svém díle De monade, numero et figura liber (1591; „O monádě, čísle a postavě“) popsal tři základní typy: Bůh, duše a atomy. Myšlenku monád zpopularizoval Gottfried Wilhelm Leibniz v Monadologii (1714). V Leibnizově metafyzickém systému jsou monády základní substance, které tvoří vesmír, ale postrádají prostorové rozšíření, a jsou tedy nehmotné. Každá monáda je jedinečná, nezničitelná, dynamická, duši podobná entita, jejíž vlastnosti jsou funkcí jejích vjemů a chutí. Monády nemají žádný skutečný kauzální vztah s jinými monádami, ale všechny jsou navzájem dokonale synchronizovány Bohem v předem stanovené harmonii. Objekty hmotného světa jsou pouhým zjevením souborů monád.