Mše v katolické církvi

Eucharistická slavnost je „jeden jediný bohoslužebný úkon“, ale skládá se z různých prvků, které vždy zahrnují „hlásání Božího slova; díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna; konsekraci chleba a vína, která znamená i naše vlastní proměnění v Kristovo tělo; a účast na liturgické hostině přijetím Pánova těla a krve“.

V níže nastíněné pevné struktuře mše římského ritu jsou „vlastními“ neboli denně proměnlivými částmi čtení z Písma a responsoriální žalm, antifony při vstupním a přijímacím průvodu a texty tří modliteb známých jako kolekta, modlitba nad dary a modlitba po přijímání. Ty vyjadřují témata liturgického období, svátky titulů nebo událostí z Kristova života, svátky a památky svatých nebo mše za zvláštních okolností (např, pohřební mše, mše ke slavení biřmování, mše za mír, na začátek akademického roku a podobně).

Introit, průvod a úvodní obřadyUpravit

Kněz vstupuje v průvodu do lodi s ministranty a s jáhnem, je-li přítomen. Diakon může nést evangeliář (knihu evangelií), který položí na oltář, a jeden ministrant, zvaný krucifer, nese v čele průvodu procesní kříž. Ostatní ministranti mohou nést požehnané svíce, kadidlo a thuribel. Během tohoto průvodu se obvykle zpívá vstupní zpěv nebo hymnus. Pokud se při vstupu nezpívá, přednáší vstupní antifonu buď někteří nebo všichni věřící, nebo lektor; jinak ji říká sám kněz. Když průvod dorazí do svatostánku, všichni se pokloní směrem k oltáři. Kněz a ostatní vysvěcení služebníci políbí oltář. Když pak kněz přijde ke svému křeslu, vede shromáždění ke znamení kříže a říká: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, na což věřící odpovídají: „Amen.“ Poté kněz „pozdravem naznačí shromážděnému společenství přítomnost Páně. Tímto Pozdravením a odpovědí věřících se zjevuje tajemství shromážděné církve“. Pozdravy jsou odvozeny z Pavlových listů.

Poté kněz vyzve přítomné k účasti na kajícím aktu, jehož tři formy navrhuje misál, z nichž první je Confiteor. Jedna forma obsahuje tropy oslavující Boží skutky za nás a kněz má při jejich formulaci určitou volnost. Ten je zakončen knězovou modlitbou rozhřešení, „která však postrádá účinnost svátosti pokání“. Rozpouští však všední hříchy. „Čas od času se o nedělích, zvláště v době velikonoční, může místo obvyklého kajícího úkonu konat požehnání a pokropení vodou jako připomínka křtu“. Tento obřad, při němž se shromáždění očišťuje svěcenou vodou, se nazývá Asperges.

„Po kajícím aktu se vždy začíná Kyrie, eleison (Pane, smiluj se), pokud již nebylo součástí kajícího aktu. Protože jde o zpěv, jímž věřící oslavují Pána a prosí o jeho milosrdenství, obvykle ho provádějí všichni, tj. účastní se ho věřící i sbor nebo kantor.“ (Srov. Kyrie lze zpívat nebo recitovat v lidovém jazyce nebo v řeckém originále. Je to jediná část mše v řečtině namísto latiny nebo latinizované hebrejštiny.

„Gloria in Excelsis (Sláva na výsostech Bohu) je nejstarší a nejuctívanější hymnus, kterým církev shromážděná v Duchu svatém oslavuje a prosí Boha Otce a Beránka. … Zpívá se nebo říká o nedělích mimo advent a půst a také o slavnostech a svátcích a při zvláštních slavnostech slavnostnějšího charakteru.“ Gloria se vynechává při zádušních mších (pohřbech a mších za zemřelé) o běžných svátcích svatých, ve všední dny a při votivních mších. Je také nepovinné, v souladu s vnímaným stupněm slavnostnosti dané příležitosti, při rituálních mších, jako jsou mše sloužené za uzavření manželství („svatební mše“), biřmování nebo řeholní profesi, při mších k výročí uzavření manželství nebo řeholní profese a při mších za různé potřeby a příležitosti.

„Poté kněz vyzve lid k modlitbě a všichni spolu s knězem zachovají krátké ticho, aby si uvědomili, že jsou v Boží přítomnosti, a mohli si připomenout své úmysly. Potom kněz pronese modlitbu, která se obvykle nazývá „kolekta“ a jejímž prostřednictvím se vyjadřuje charakter slavení.“

Liturgie slovaEdit

O nedělích a slavnostech se čtou tři čtení z Písma. V ostatní dny jsou pouze dvě. Pokud jsou čtení tři, první je ze Starého zákona (termín širší než hebrejská Písma, protože zahrnuje i deuterokanonické knihy), nebo ze Skutků apoštolů během velikonočních svátků. Po prvním čtení následuje responsoriální žalm, celý žalm nebo jeho značná část. Zpěv vede kantor, sbor nebo lektor a shromáždění zpívá nebo recituje refrén. „Aby lid mohl lépe zpívat responsorium, byly vybrány texty některých responsorií a žalmů pro různá roční období nebo pro různé kategorie svatých. Ty mohou být použity místo textu odpovídajícího čtení, kdykoli se žalm zpívá.“ Druhé čtení je z Nového zákona, obvykle z některého z Pavlových listů. Lektor začíná většinu čtení úvodní větou „čtení z knihy…“ nebo „čtení z listu…“ a každé čtení končí prohlášením, že čtení je „slovo Páně“; shromáždění odpovídá slovy „Bohu díky“. Lektorem bývá obvykle naplánovaný dobrovolník z řad shromáždění; pokud se čtou dvě neevangelijní čtení, mohou je podle místních preferencí přednášet dva různí lektoři nebo jeden.

Závěrečným čtením a vrcholem liturgie slova je hlásání evangelia. Tomu předchází zpěv evangelijní aklamace, obvykle aleluja s veršem z Písma, který může být vynechán, pokud se nezpívá. Aleluja je během postní doby nahrazeno jinou aklamací chval. Všichni stojí, zatímco evangelium zpívá nebo čte jáhen nebo, pokud není k dispozici, kněz. Čtení se tradičně uvádí větou „čtení ze svatého evangelia podle“, po níž následuje jméno evangelisty. Na závěr čtení evangelia kněz nebo jáhen prohlásí: „Evangelium Páně“ a věřící odpovídají: „Chvála tobě, Pane Ježíši Kriste“. Kněz nebo jáhen pak knihu políbí. Pokud se čtení účastní jáhen, čte evangelium on. Není-li přítomen jáhen, hlásá jej celebrující kněz nebo koncelebrant, je-li přítomen.

Přinejmenším o nedělích a svátcích se pak pronáší homilie, kázání, které čerpá z některého aspektu čtení nebo liturgie. Obvykle homilii pronáší sám kněz celebrant, může ji však svěřit koncelebrujícímu knězi nebo jáhnovi, nikdy však laikovi. Ve zvláštních případech a z oprávněného důvodu může homilii přednést biskup nebo kněz, který je přítomen, ale nemůže koncelebrovat. V jiné dny než o nedělích a svátcích z povinnosti se homilie, i když není povinná, doporučuje.

O nedělích a slavnostech pak všichni vyznávají svou křesťanskou víru recitací nebo zpěvem Nicejského vyznání víry nebo, zvláště od Velikonoc do Letnic, Apoštolského vyznání víry, které je zvláště spojeno se křtem a často se používá při mších pro děti.

Liturgie slova končí všeobecnou modlitbou nebo modlitbou věřících. Kněz ji začíná krátkým úvodem, poté jáhen, kantor nebo jiná laická osoba oznámí některé úmysly k modlitbě, na které shromáždění odpovídá krátkou invokací, například „Pane, vyslyš naši modlitbu“. Kněz končí delší modlitbou.

Liturgie eucharistieEdit

Plátěný korporál se rozprostře uprostřed oltáře a liturgie eucharistie začíná obřadným položením chleba a vína na něj. Ty mohou být přineseny k oltáři v průvodu, zvláště pokud se mše slaví s velkým shromážděním. Nekvašený pšeničný chléb (podle tradice latinské církve) se položí na paténu a víno (z hroznů) se dá do kalicha a smíchá se s trochou vody, Když kněz pokládá každý z nich na korporál, pronese nad každým zvlášť tichou modlitbu, kterou, pokud tento obřad není doprovázen zpěvem, smí říci nahlas; v takovém případě shromáždění na každou modlitbu odpoví: „Požehnaný Bůh na věky.“ Pak si kněz umyje ruce, „obřad, v němž nachází výraz touha po vnitřním očištění“.

Shromáždění, které během tohoto přípravného obřadu sedělo, povstane a kněz pronese výzvu k modlitbě: „Modlete se, bratři, aby moje i vaše oběť byla příjemná Bohu, všemohoucímu Otci.“ Shromáždění odpovídá: „Kéž Pán přijme oběť z vašich rukou ke chvále a slávě svého jména, k našemu dobru i k dobru celé své svaté církve.“ Kněz pak nad dary pronese proměnnou modlitbu.

Eucharistická modlitba, „středobod a vrchol celého slavení“, pak začíná dialogem mezi knězem a věřícími. Tento dialog začíná běžným liturgickým pozdravem „Pán s vámi“, ale vzhledem ke zvláštní slavnostnosti právě začínajícího obřadu kněz poté věřící nabádá: „Pozvedněte svá srdce.“ Věřící odpovídají: „Pozvedáme je k Pánu.“ Kněz pak uvede velké téma „eucharistie“, slovo pocházející z řeckého slova pro vzdávání díků: „Vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu.“ Věřící se k tomuto pocitu připojují a říkají: „Je to správné a spravedlivé.“

Kněz pokračuje jednou z mnoha tematických předmluv eucharistické modlitby, které vedou k aklamaci Sanctus: „Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů. Nebe a země jsou plné tvé slávy. Hosana na výsostech. Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně. Hosanna na výsostech.“

V některých zemích, včetně Spojených států, věřící pokleknou ihned po zpěvu nebo recitaci Sanctus. Pokud někdo nemůže pokleknout, udělá hlubokou úklonu po konsekraci – vyprávění o ustanovení, které připomíná Ježíšova slova a činy při jeho poslední večeři: To je mé tělo, které se za vás vydává. „Vezměte a jezte z toho všichni, neboť toto je mé tělo, které se za vás vydává. … Vezměte toto všichni a pijte z něho, neboť toto je kalich mé krve, krve nové a věčné smlouvy, která bude vylita za vás a za mnohé na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku.“ Na mnoha místech se po pozdvihování každého prvku zvoní na posvěcený zvon. Tradice zvedání hostie a kalicha do výšky po konsekraci má svůj původ ve slavení mše ad orientem a provádí se proto, aby lid lépe viděl na hostii. Při slavnostech a jiných dnech je také zvykem, že ministranti při pozdvihování Hostii a kalich obdarovávají kadidlem. Kněz pak oznámí: „Tajemství víry“ a věřící odpovídají aklamací, přičemž použijí jednu ze tří předepsaných formulí.

Eucharistická modlitba obsahuje epiklezi (kterou východní církve od raně křesťanských dob považují za vrchol konsekrace), v níž se modlí, aby Duch svatý proměnil prvky chleba a vína a tím i lid v jedno tělo v Kristu. Celá část antifony, která připomíná Kristovo umučení, smrt a vzkříšení, se nazývá anamnéza.

Po ní následují přímluvy za živé i za duše v očistci. Pokud mši koncelebrují kněží, připojují se k hlavnímu celebrantovi v ústředních modlitbách až po přímluvy, které si mohou mezi sebou rozdělit.

Antifona končí důraznou doxologií, k níž kněz pozvedne paténu s hostií a jáhen (je-li přítomen) pozvedne kalich, a kněz (kněží) prohlásí o Kristu, že „skrze něho, s ním, v něm, v jednotě Ducha svatého je tvá všechna sláva a čest, všemohoucí Otče, na věky věků“, na což věřící zpívají nebo zpívají velké Amen. Toto Amen je souhlasem věřících se vším, co Bůh vykonal skrze posvěcení a znovupředstavení Kristovy oběti.

Přednostně se zpívá nebo zpívá jak doxologie, tak velké Amen. To je v souladu s Instrukcí o hudbě v liturgii, která říká: „Při posvátných slavnostech nelze najít nic nábožnějšího a radostnějšího, než když celé shromáždění vyjadřuje svou víru a oddanost zpěvem. Proto je třeba pečlivě podporovat aktivní účast celého lidu, která se projevuje ve zpěvu. … Má zahrnovat především aklamace, odpovědi na pozdravy kněze a služebníků a na modlitby litanické formy, dále antifony a žalmy, refrény nebo opakované odpovědi, hymny a kantika.“

Obřad přijímáníEdit

Obřad přijímání začíná řadou přípravných obřadů, z nichž první je zpěv nebo recitace Otče náš. V souvislosti s touto přípravou nabývají zvláštního významu prosby o chléb vezdejší a o odpuštění vin. Po výzvě kněze k tomu kněz a lid společně recitují modlitbu Páně. Kněz k ní přidá rozvinutí závěrečné prosby, známé jako embolismus: „Vysvoboď nás, Pane, prosíme, od všeho zlého, dej nám milostivě pokoj v našich dnech, abychom s pomocí tvého milosrdenství byli vždy svobodní od hříchu a v bezpečí před každou úzkostí, když očekáváme blaženou naději a příchod našeho Spasitele, Ježíše Krista.“ Kněz se pomodlí modlitbu za odpuštění hříchů. Věřící pak recitují doxologii: „Neboť tvé je království, moc i sláva, nyní i na věky“.

Při společné recitaci modlitby Páně má kněz výjimečně natáhnout ruce v poloze orans. V liturgii kněz obvykle zaujímá tento postoj pouze při hlasité modlitbě a sám, zatímco shromáždění mlčí. Ostatní modlitby, které kněz pronáší spolu s lidem, jako například Svatý, svatý při každé mši, se pronášejí se sepjatýma rukama. Tuto výjimku zavedl papež Pius XII, který pouze v souvislosti s liturgickou reformou Svatého týdne povolil, aby se shromáždění připojilo ke knězi při modlitbě Pater noster, pokud se ji mohou modlit latinsky. Na některých místech členové shromáždění buď zaujali postoj orans jako kněz, nebo se drželi za ruce. Konference biskupů Spojených států uvádí: „V Římském misálu není předepsána žádná poloha pro shromážděné gesto při modlitbě Páně“. Někteří uznávaní odborníci na rubriky římského ritu, liturgisté Edward McNamara a Peter Elliott, odsuzují přijetí kteréhokoli z těchto postojů shromážděním jako tělem a oba jsou předmětem sporů.

Obřad pokoje, pax, je druhým přípravným obřadem pro přijetí svatého přijímání. Následuje po modlitbě: „Pane Ježíši Kriste, který jsi řekl svým apoštolům: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; nehleď na naše hříchy, ale na víru své církve a milostivě jí dopřej pokoj a jednotu podle své vůle. Který žiješ a kraluješ na věky věků.“ Kněz přeje věřícím Kristův pokoj: „Pokoj Páně ať je s vámi po všechny dny.“ Poté může jáhen nebo v jeho nepřítomnosti kněz vyzvat přítomné, aby si navzájem nabídli znamení pokoje. Forma znamení pokoje se liší podle místních zvyklostí uctivého pozdravu (například podání ruky nebo úklona mezi cizími lidmi nebo polibek/objetí mezi členy rodiny).

Třetím přípravným obřadem je obřad zlomení a smíření. Kněz rozlomí hostii a vloží kousek do hlavního kalicha; to je důležité, protože to symbolizuje, že Tělo a Krev Kristova jsou přítomny jedna v druhé. Mezitím se zpívá nebo recituje „Beránku Boží“ (latinsky „Agnus Dei“).

Kněz pak podává shromáždění eucharistický chléb a říká: „Beránku, dej mi to!“: „Hle, Beránek Boží, hle, ten, který snímá hříchy světa. Blahoslavení jsou ti, kdo jsou povoláni k Beránkově večeři“. Poté všichni opakují: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ To je odkaz na Matoušovo evangelium, kde římský setník projevuje příkladnou víru v Ježíše, že uzdraví jeho služebníka, a říká, že stačí jen Ježíšovo slovo. Kněz pak přijme svaté přijímání. Poté, pokud jsou zapotřebí mimořádní vysluhovatelé svatého přijímání, mohou v této chvíli přistoupit ke knězi a předložit se k přijímání. Kněz pak s pomocí jáhna a koncelebrantů a případně mimořádných služebníků svatého přijímání rozdá věřícím svaté přijímání.

Podle nauky katolické církve je přijímání svatého přijímání ve stavu smrtelného hříchu svatokrádeží a mohou je přijímat pouze ti, kdo jsou ve stavu milosti, tedy bez jakéhokoli smrtelného hříchu. Na základě 1. listu Korintským 11,27-29 tvrdí následující: „Každý, kdo si je vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přijmout svaté přijímání, i když prožívá hlubokou lítost, aniž by předtím přijal svátostné rozhřešení, ledaže by měl vážný důvod přijmout svaté přijímání a nebyla by možnost jít ke zpovědi.“

Věřící přijímají vkleče nebo vestoje, jak rozhodla biskupská konference. Například biskupská konference Spojených států amerických rozhodla, že „svaté přijímání se přijímá vestoje, ačkoli jednotliví věřící se mohou rozhodnout přijímat vkleče“, zatímco biskupská konference pro Anglii a Wales říká: „V diecézích Anglie a Walesu se svaté přijímání přijímá vestoje, ačkoli jednotliví věřící se mohou rozhodnout přijímat vkleče“. Pokud však přijímají ve stoje, doporučuje se, aby se věřící před přijetím svátosti s úctou poklonili.“

Distribuující kněz říká „Tělo Kristovo“ nebo „Krev Kristova“, případně „Tělo a Krev Kristova“, pokud se obojí rozdává společně (intinkcí). Komunikant odpoví: „Amen.“ Ve většině zemí může komunikant přijmout konsekrovanou hostii buď na jazyk, nebo do ruky, podle vlastního uvážení. Pokud je v ruce, měl by ustoupit stranou a s úctou Hostii ihned požít.

Při rozdávání přijímání se doporučuje zpívat vhodný schválený zpěv nebo hymnus, aby se zdůraznila bytostně „komunitní“ povaha Kristova těla. Pokud se nezpívá, může shromáždění nebo někteří z nich či lektor přednést krátkou antifonu. Jinak ji recituje sám kněz těsně před rozdáváním přijímání.

„Posvátné nádoby očišťuje kněz, jáhen nebo ustanovený akolyta po přijímání nebo po mši svaté, pokud je to možné, u věřícího stolu“. Poté kněz ukončí liturgii eucharistie modlitbou po přijímání, k níž jsou věřící vyzváni, aby povstali.

Závěrečný obřadUpravit