Je dost těžké vyhýbat se těm strašlivým kroutícím se potvorám, když jsme vzhůru, a teď se ještě musíme bát, že nám lezou do pusy, když spíme? Slečna Muffettová byla šťoura.
Nebojte se. Tato „statistika“, podle níž průměrný člověk spolkne osm pavouků ročně, nejenže byla vymyšlena z plezíru, ale byla vymyšlena jako příklad absurdních věcí, kterým lidé uvěří jen proto, že na ně narazí na internetu.
Jak poznamenal časopis Scientific American, toto tvrzení je z biologického hlediska velmi nepravděpodobné:
Mýtus odporuje jak biologii pavouků, tak biologii člověka, podle níž je velmi nepravděpodobné, že by pavouk někdy skončil v ústech.
Ve většině severoamerických domácností žijí tři nebo čtyři druhy pavouků a všichni se obvykle vyskytují buď při péči o své sítě, nebo při lovu v oblastech, které nejsou zamořené lidmi. Při svých výpravách obvykle záměrně nelezou do postele, protože ta nenabízí žádnou kořist (pokud v ní nejsou štěnice, v tom případě má dotyčný větší problémy). Pavouci také nemají zájem o člověka. „Pavouci se na nás dívají podobně jako na velký kámen,“ říká Bill Shear, profesor biologie na Hampden-Sydney College ve Virginii a bývalý prezident Americké arachnologické společnosti. „Jsme tak velcí, že jsme vlastně jen součástí krajiny.“
Více než cokoli jiného pavouky pravděpodobně děsí spící lidé. Dřímající člověk dýchá, tluče mu srdce a možná i chrápe – to vše vytváří vibrace, které pavouky varují před nebezpečím. „Vibrace jsou velkým výsekem smyslového vesmíru pavouků,“ vysvětluje Crawford, „spící člověk není něco, k čemu by se pavouk dobrovolně přiblížil.“
Z hlediska biologie člověka se mýtus o orálním pavoukovi zdá také směšný. Pokud někdo spí s otevřenými ústy, pravděpodobně chrápe – a tím plaší případné osminohé narušitele. Navíc by mnoho lidí pravděpodobně probudil pocit, že jim pavouk leze po obličeji a do úst. Shear to může potvrdit: jednou se při kempování probudil a zjistil, že mu po obličeji leze tatínek dlouhonohý.
Jak tedy toto tvrzení vzniklo? V článku v časopise PC Professional z roku 1993 psala publicistka Lisa Holstová o všudypřítomných seznamech „faktů“, které kolovaly elektronickou poštou, a o tom, jak snadno je důvěřiví příjemci přijímali jako pravdivé. Na důkaz svého tvrzení Holstová nabídla vlastní vymyšlený seznam stejně směšných „faktů“, mezi nimiž byla i výše citovaná statistika o tom, že průměrný člověk spolkne osm pavouků ročně, kterou převzala ze sbírky běžných mylných představ otištěných v knize o hmyzím folklóru z roku 1954. Je slastnou ironií, že Holstova propagace tohoto nepravdivého „faktu“ jej podnítila k tomu, aby se stal jednou z nejrozšířenějších dezinformací, které lze nalézt na internetu.
.