„Lítost“ LeBrona Jamese ohledně jména jeho syna je víc než jen zvuková kulisa

Dnes LeBron James oslavuje, jak sám říká, největší okamžik svého života – otevření základní školy I Promise v jeho rodném městě Akron ve státě Ohio. Škola je zaměřena speciálně na ohroženou mládež – mnozí z nich připomínají Jamese samotného. ‚Bronův nejpyšnější okamžik přichází v návaznosti na jeho možná nejprůhlednější okamžik.

Pravděpodobně to nebyl Jamesův záměr. Ale čtyřnásobný MVP zněl v upoutávkách na svou novou talk show The Shop (viz níže), která bude mít na HBO premiéru 28. srpna, hodně podobně jako The Notorious B.I.G.. James je natáčen v prostředí holičství a je obklopen dalšími hvězdami: Snoop Dogg, Draymond Green, Candace Parker, Odell Beckham Jr, Jon Stewart a Michael Bennett. Rozhovor sahá od Snoop Doggovy nebývalé umělecké dlouhověkosti až po Jamesovy zkušenosti otce v AAU – což s sebou nese i hádky s ostatními rodiči a tento víkend i smečování v lajnách s žáky osmých tříd. Je to však Stewart, kdo se Jamese ptá, jak se vypořádává s tím, že má s nejstarším synem společné jméno. Jamesova odpověď byla stejně střízlivá jako okamžitě virální.

„Stále lituji, že jsem dal svému čtrnáctiletému synovi své jméno,“ řekl James. „Když jsem byl mladší, samozřejmě jsem neměl tátu. Celou dobu jsem si říkal, že až budu mít dítě, nejenže bude mladší, ale udělám všechno, co tenhle člověk neudělal. … Jediné, co můžu udělat, je dát jim plán a vydat se s ním vlastní cestou.“

Klíčovým slovem v citátu LeBrona staršího je však „stále“ – což znamená, že trojnásobný šampion NBA na to už nějakou dobu myslí. Výrok v sobě nese množství emocí: lásku, strach a, jak James zmínil, lítost. A také poznání, které přichází jen díky růstu.

Dvaadvacátého ledna 1997, necelé dva měsíce před svou vraždou, klíčil v The Notorious B.I.G. podobný druh změny, když si sedl s oblíbeným hudebním ‚zinem‘ 90. let ego trip. Christopher George Latore Wallace se blížil ke svým 25. narozeninám a zlepšoval se jako emcee, když mu 9. března v časných ranních hodinách vzal život. Blízcí B.I.G. si u něj všimli nové zralosti. Svou roli nepochybně sehrálo i otcovství.

B.I.G. už byl otcem své dcery T’yanny – living life without fear / puttin‘ five carats in my baby girl’s ear – které byly v době rozhovoru tři roky a kterou zbožňoval a rozmazloval. Otcem se stal znovu v říjnu 1996, kdy se jemu a jeho manželce, hvězdě rhythm and blues Faith Evans, narodil CJ (Christopher Jordan Wallace). Šťastnou část jejich společného života B.I.G. oplakal dva týdny před svou smrtí. Když se ho v ego tripu ptali na koncept patriarchátu, zejména na výchovu syna s jeho jménem, B.I.G. řekl, že to vnímal jako reset života po dvoustranném sporu, po němž zemřel jeho bývalý přítel Tupac Shakur, a po autonehodě, při níž sám Biggie chodil o holi.

Negativita B.I.G. pronásledovala, Zdá se, že od chvíle, kdy byl Shakur v listopadu 1994 zastřelen v newyorských Quad Studios, ale narození jeho syna se ukázalo jako duchovní zatmění. „Chris může být, čím chce,“ řekl o svém synovi. Pro B.I.G. by CJův život opustil jedině tehdy, kdyby mu někdo vzal ten jeho. „Chtěl bych, aby to byl něco jako můj malý parťák tady. Nasadit ho na všechno.“

B.I.G. pokračoval, že chce být v životě svého syna tím mužem, který ho sešněruje hrou. O životě, o ženách, o sexu, o všem, co by syn mohl chtít od svého táty nasát. „Chci, aby měl vždycky pocit, že svému tátovi můžu říct cokoli, protože tenhle n– je prostě nejvíc cool n– na světě. … Chci být jeho nejlepší kamarád ze všeho nejvíc. Ať už chce v životě dělat cokoli, je to jen jeho volba.“ B.I.G. sen je Jamesovou realitou. Takovou, která stále umožňuje chvíle pochybností o sobě samém. S B.I.G. vzrušením v rozhovoru o ego tripu jsem se ztotožňoval stejně, jako se nyní ztotožňuji s Jamesovou lítostí.

James a já si nejsme podobní, pokud jde o sportovní stránku. Možná by se mohl zapsat jako nejlepší hráč všech dob. Můj nárok na basketbalovou slávu je dvojí. Jednou jsem se schválně pohnul v holičském křesle, abych měl plešatou hlavu jako Michael Jordan. Máma říkala, že jsem vypadal spíš jako žárovka než jako Jeho Výsost. A o pár let později jsem se před basketbalovým zápasem malé ligy záměrně nakazil s nadějí, že budu mít svůj vlastní „chřipkový zápas“. Nedal jsem ani koš a na celý druhý poločas mě posadili na lavičku.

Ale jsou tu i jiné druhy společných rysů. Oba jsme vyrůstali v neúplných rodinách. Oba jsme vyrůstali v touze dokázat, že nejsme zatíženi (jak to vnímáme) generačním prokletím absence černocha v domě, který by učil černošského syna, jak být černochem. Když jsem viděl, jakou daň si to vybralo na Glorii (Jamesově mámě) a Karen (mé), mohu s jistotou říct, že ani jeden z nás nechtěl být zdrojem takové úzkosti pro další generaci. A popravdě řečeno, ještě před pěti lety jsme oba s našimi otci nekomunikovali. Jamesův vztah s tím jeho neexistuje. S tátou jsem se seznámila náhodou krátce před Vánocemi 2013.

V té době jsem byl nezaměstnaný, udělal jsem skok víry a odjel do Atlanty v naději, že získám práci v Inside the NBA. To sice nevyšlo, ale cestou domů jsem začal mít opravdovou chřipku a zastavil jsem se v Salisbury v Severní Karolíně u své sestřenice Pam. V Salisbury jsem se narodil. Rodiče se rozvedli, když mi byly dva roky, a Pam je jediná z té strany rodiny, se kterou jsem v kontaktu. Má nadupaný jednopatrový dům nedaleko dálnice s ložnicí pro hosty, která mi sloužila jako karanténní jednotka. Pam je taky tátova neteř.

Třetí den, když se Pam vracela z obchodu s potravinami, všimla si svého strýce alias mého otce, jak vjíždí na příjezdovou cestu. Zpanikařila a myslela si, že jí budu mít za zlé, že mi vnutila schůzku. Do té doby jsem o setkání s ním nikdy doopravdy nestál. Je těžké postrádat něco, co tu nikdy nebylo. Bylo to ale zvláštní, protože když jsem byla mladší, přemýšlela jsem o tom, jaké by to mohlo být, až se nakonec setkáme. Bylo by to dramatické? Bylo by to emotivní? Nikdy by mě nenapadlo, že budu ležet v posteli a zotavovat se z chřipky.

Nebyla jsem naštvaná. Alespoň už ne. Poznala jsem, že je nervózní, a nejspíš proto byl náš rozhovor tak krátký. Co řekneš člověku, kterého jsi pomáhal stvořit, ale víc než pětadvacet let jsi ho neviděl? Je těžké popsat, co jsem byl. Je to vlastně taková mlha. Řekl mi, že mě miluje. Řekl jsem mu, že si toho vážím. Trvalo 27 let, než k tomu setkání došlo, a skončilo za necelých pět minut. Příště jsem o něm slyšel asi o rok a půl později.

Žil jsem v Los Angeles, asi sedm měsíců jsem pracoval v ESPN. Máma mi řekla, že mému otci diagnostikovali rakovinu slinivky. Napsal jsem jí dopis. Především v něm stálo, že se modlím za jeho zdraví. A že se na něj nezlobím – že už k němu nechovám zášť. Napsala jsem, že to, co se stalo v minulosti, je minulost – ani jeden z nás to nemůže upravit.

Odepsal mi, poděkoval za modlitby a řekl mi, jak je na mě hrdý. A že sledoval mou práci na internetu. Odepsal jsem mu, ale už se neozval. Za celý svůj život jsem se s otcem stýkal dvakrát. Nemám mu to úplně za zlé. Komunikace je obousměrná. Naštěstí svou diagnózu rakoviny překonal.

Takže když James říká, že lituje, že svého prvního syna pojmenoval po něm, chápu ho. James je černošský kluk z projektů v Akronu v Ohiu. Svůj mladý život strávil přemýšlením, co na něm bylo tak zvláštního, že otec opustil své dítě. Proto ho scéna s Fresh Princem dodnes dojímá k slzám – byl to Will Smith. Myslel si, že to, že dal svému dítěti své jméno, ho chrání, že díky tomu Bronnymu nechybí otec a musí se divit. James chtěl zajistit, aby realita jeho dětí neobsahovala žádné starosti o to, kdy přijde další jídlo nebo v jakém domě budou tento měsíc bydlet. Nechtěně však LeBron starší vyvíjel na svého syna jiný druh tlaku.

LeBronovi staršímu bylo teprve 19 let, když Savannah porodila LeBrona juniora. V podstatě všichni tři byli dětmi. „Moc na to neskočím. Musím se starat o jednu věc,“ řekl v roce 2005, když byl LeBron junior ještě miminko, „a to je Cleveland Cavaliers. Snažím se nenechat se strhnout ligovou stránkou věci.“ Pak přišly dramatické šampionáty – a mistrovské prohry. Rozhodnutí. Rozhodnutí 2.0. Blok. Statistiky. Nejužitečnější hráči. Politický aktivismus. Spojení s popkulturními božstvy, jako jsou Jay-Z, prezident Barack Obama a první dáma Michelle Obamová, Drake a další. Jamesův závazek vůči mladým lidem z jeho rodného města zahrnuje zaplacení studia pro 1100 dětí. A dnes je tu otevření školy I Promise School, která je vyvrcholením desetileté práce nadace LeBron James Family Foundation a akronských veřejných škol. James senior je nadšený, protože jde o splnění jeho osobního snu. Že se LeBron starší stane možná nejlepším basketbalistou všech dob – a jedním z největších humanistů, jakého kdy sport zažil? Takovou trajektorii nezmapovalo ani to nejvelkolepější proroctví.

Vzhledem k Jamesovým životním úspěchům na hřišti i mimo něj je často přehlíženou vlastností jeho zranitelnost. Je to vedlejší produkt jeho generace, konkrétně s ohledem na „ducha“, kterého pronásleduje. Jamese a Jordana spojuje víc než jen basketbal. Jamesovo prohlášení o jeho dětech, i když má jiný tón, odráží Jordanův projev v Síni slávy z roku 2009. „Myslím, že na vás leží těžké břemeno,“ řekl Jordan o svých třech dětech, Jeffreym, Marcusovi a Jasmine. „Nechtěl bych být na vašem místě … kvůli všem těm očekáváním, se kterými se musíte vypořádat.“

Shareef O’Neal, syn Shaquilla O’Neala, se s tím může ztotožnit: „Není to snadné,“ řekl novopečený student UCLA. „A získat tohle všechno v mladém věku je … výzva.“ Když James řekl, že lituje, že dal svému prvnímu dítěti své jméno, je to proto, že si uvědomuje tu zátěž. Kdyby se jeho syn jmenoval … jakkoli … Brandon, Steven … Curtis … stále by čelil tlaku. Takhle se teenager jmenuje Bronny, snad aby se odlišil. Ale přesto si představte tu tíhu být LeBronem Jamesem a vědět, že svět pravděpodobně nikdy plně nepřizná vašemu synovi jeho zásluhy a nebude ho posuzovat podle jeho vlastních zásluh, a to vše jen proto, že sdílí jedno z nejsilnějších pout, které mohou otec a syn sdílet – jejich jména.

Bronny James a jeho mladší bratr Bryce vstoupili do šatny Cavaliers 30 minut po čtvrtém zápase letošního finále. Vstoupili se skupinou přátel, pravděpodobně spoluhráčů. Chtěl jsem se jich zeptat, jaké to je mít tátu, kterého mnozí považují za nejlepšího hráče na světě a který odehrál pravděpodobně svou nejlepší sezonu, ale neuspěl – opět. Ani jeden ze synů toho v šatně moc neřekl. Bronny kontroloval telefon a tiše vtipkoval se svým družstvem. Bryce si vzal nějaké jídlo. Možná už tehdy věděli, že je to naposledy, co jsou v šatně Cavs jako součást domácího týmu. Ale ve chvílích, kdy se na svého tátu, stále zahaleného do ručníků a s ledem připoutaným k rukám a kolenům, dívali, to byly jen dvě děti, které ho chtěly utěšit.

Když LeBron starší odcházel do garáže v Quicken Loans Areně, naposledy jako Cavalier, doprovod ho následoval. Vedle něj však stáli LeBron junior a Bryce. I při porážce vypadali na svého otce pyšně. Je to zvláštní, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl na The Notorious B.I.G.. Jak mu nebylo dopřáno dospět do otcovství tak jako Jamesovi. Nikdy neměl možnost vidět mladší verzi sebe sama vyrůstat v muže.

„Určitě se chci poučit z jeho chyb,“ řekl B.I.G. „Chtěl jsem se poučit z jeho chyb. „Ale zároveň bych nikdy nechtěl, aby měl pocit, že by musel … kvůli něčemu dělat něco neobvyklého, protože já jsem tady.“