Kyjevská Rus

Kyjevská Rus (862-1242 n. l.) byla středověká politická federace nacházející se na území dnešního Běloruska, Ukrajiny a části Ruska (ta byla pojmenována podle skandinávského národa Rusů). Název Kyjevská Rus je novodobé (19. století n. l.) označení, ale má stejný význam jako ´země Rusů´, tak byla oblast označována ve středověku. Rusové vládli z města Kyjeva, a tak `Kievanská Rus` znamenala jednoduše `země Kyjevské Rusi`.

První zmínka o Rusech je v Letopisech svatého Bertina, který zaznamenává jejich přítomnost na diplomatické misi z Konstantinopole ke dvoru Ludvíka Pobožného (r. 814-840 n. l.) v roce 839 n. l.. Letopisy tvrdí, že to byli Švédové, což je možné, ale jejich etnická příslušnost nebyla nikdy pevně stanovena.

Příběh příchodu Rusů na východ je poprvé vylíčen v Prvotní kronice (známé též jako Pověst o minulých letech, cca 12. stol. n. l.) Ruska. Toto dílo vypráví o tom, jak obyvatelé země v polovině 9. století n. l. pozvali Rusy (identifikované jako skandinávské Vikingy), aby vládli a udržovali pořádek v jejich zemi. Tři bratři, z nichž jeden se jmenoval Rurik, pozvání přijali a založili Rurikovskou dynastii, která měla trvat více než 700 let.

Tuto verzi událostí v současnosti podporují historici, kteří jsou označováni jako ´normanisté´ (ti, kteří uznávají severský původ Rurikovy dynastie), a zpochybňují ji takzvaní ´antinormanisté´, kteří tvrdí, že Rusko a ostatní státy mají slovanský původ. V současné době jsou tvrzení normanistů považována za oprávněnější a obecně se uznává, že normanský vůdce Rurik (r. 862-879 n. l.) založil dynastii, která v nepřerušené linii přetrvala až do vlády Ivana IV., prvního ruského cara (r. 1547-1584 n. l.), známého také jako Ivan Hrozný.

Stát Kyjevská Rus padl v letech 1237-1242 n. l. do rukou Mongolů, čímž se region rozpadl na části, z nichž se nakonec vyvinuly moderní státy Bělorusko, Rusko a Ukrajina.

Prvotní kronika &Raní králové

Ruská prvotní kronika byla pravděpodobně dokončena kolem roku 1113 n. l. v Kyjevě a kdysi byla připisována mnichovi Nestorovi (asi 1056-1114 n. l.), ale nyní se má za to, že jde o kompilaci dřívějších děl, která byla možná editována Nestorem. Nejstarší dochovaný rukopis pochází z roku 1377 n. l. a redakční poznámky dokládají dřívější datum vzniku díla. Kronika je pravidelně označována za historické vyprávění, což je však zpochybňováno, neboť obsahuje řadu mýtických či legendárních aspektů. Přesto archeologické nálezy z regionu potvrzují mnohé, ne-li většinu událostí, které popisuje.

Práce začíná tvrzením, že, po biblické Velké potopě si Noemovi synové (Chám, Šém a Jafet) rozdělili svět a Jafet dostal jako součást svého přídělu oblast Kyjevské Rusi. O tom, co Jafet udělal pro nastolení pořádku ve svých zemích, se kronika nezmiňuje, ale vypráví, že lidé mezi sebou bojovali a nakonec si je podmanili Chazaři ze Střední Asie (Turecka) a Varangové (Vikingové) ze Skandinávie.

Slované v oblasti byli nuceni platit Chazarům a Varangům tribut, dokud Varangy nevyhnali, ale s Chazary udržovali vztahy. Poté však zjistili, že si nedokážou vládnout sami a tribut placený Chazarům byl příliš velký. I když už je nebavilo platit Varanům, uznali, že pod jejich ochranou se jim mohlo žít lépe. V kronice se uvádí:

Řekli si: „Hledejme knížete, který by nám vládl a soudil nás podle práva.“ Všichni si řekli: „Ať nám vládne kníže, který by nám vládl a soudil nás podle práva.“ A tak se stalo. Vydali se proto do zámoří k varjažským Rusům; tito konkrétní Varjažané se nazývali Rusové, stejně jako se někteří nazývají Švédové a jiní Normané, Angličané, Gotlanďané, neboť se tak jmenovali. (59)

Slovanští vyslanci dorazili do blíže neurčené země Rusů a pozvali je, aby přišli a vládli jejich zemi jako králové. Tři vznešení bratři pozvání přijali a kronika pokračuje:

Nejstarší Rurik se usadil v Novgorodě, druhý Sineus v Beloozeru a třetí Truvor v Izborsku. Kvůli těmto varjagům se novgorodskému kraji začalo říkat země Rusů. Současní obyvatelé Novgorodu pocházejí z varjažského rodu, ale dříve to byli Slované. (59-60)

Potvrzení skandinávského osídlení v těchto oblastech pochází z hmotných důkazů objevených při archeologických vykopávkách. Přibližně v roce 750 n. l. byla založena osada ve Staré Ladoze u řeky Volchov; první skandinávská vesnice v regionu. Vědec Thomas S. Noonan píše:

Archeologické důkazy ukazují, že Skandinávci žili v Ladoze od jejího počátku: ve vrstvě z roku 750 byl nalezen soubor skandinávsko-baltských kovářských nástrojů, včetně talismanu s tváří Ódina… Skandinávci, kteří navštívili Ladohu, nepřišli plenit a přepadat. V okolí nebyla žádná další města, kláštery neexistovaly a sousední mohyly místních národů byly svým obsahem velmi skromné. Nebylo zde mnoho cenného, co by se dalo ukrást. Ladoga vznikla proto, aby usnadnila přístup do vnitrozemí evropského Ruska se vším jeho přírodním bohatstvím. (Sawyer, 141-142)

Důkazy dále naznačují, že se Ladožané později stali sezónní osadou nebo alespoň počet obyvatel kolísal, což je v souladu s vyprávěním kroniky o tom, jak Slované vyhnali Varangy a pak je pozvali zpět. Severské artefakty byly nalezeny také v Novgorodu a na dalších místech zmíněných v kronice.

Dva roky po jejich příchodu oba mladší bratři zemřeli a Rurik přijal jejich kraje za své s hlavním městem v Novgorodu. Dva muži z Rurikovy skupiny, Askold a Dir, ho požádali o povolení opustit zemi a hledat štěstí v Cařihradě (Konstantinopoli) a dostali povolení. Na cestě do Cařihradu se zastavili ve městě na kopci zvaném Kiy (Kyjev), dobyli ho a poté začali v pravém vikingském stylu přepadat okolí. Kronika jim připisuje slavný útok na Konstantinopol, kterého se zúčastnilo 200 vikingských lodí (asi 860 n. l.) a který byl po velkém masakru zahnán bouří, kterou prý seslal Bůh; historické datum tohoto nájezdu však neodpovídá zbytku vyprávění.

V Novgorodě Rurik zemřel přirozenou smrtí a svého malého syna Igora svěřil do péče svého příbuzného Olega (známého též jako Oleg Novgorodský a Oleg Prorok, r. 879-912 n. l.), který nastoupil na jeho místo. Oleg zahájil z Novgorodu řadu vojenských tažení, při nichž dobýval a upevňoval okolní země. Nakonec přišel do Kyjeva a viděl, jak Askold a Dir hromadí díky nájezdům obrovské bohatství.

Oleg je oba lstí vylákal z města, zabil je a převzal kontrolu nad krajem, přičemž v této době (cca 882 n. l.) přesunul hlavní město z Novgorodu do Kyjeva. Vyjednáváním a vojenskou silou přesvědčil řadu kmenů a osad, aby přestaly platit tribut Chazarům a místo toho platily jemu. Do konce své vlády Oleg značně rozšířil kontrolu Rusi nad regionem a naplnil kyjevskou pokladnu.

Byl znám jako Oleg Prorok (což se ve skutečnosti překládá jako Oleg Kněz) kvůli proroctví o jeho smrti. Bylo předpovězeno, že Olega zabije krásný kůň, kterého vlastnil, ale na kterém se kvůli proroctví nikdy neodvážil jet. Kůň měl být poslán pryč, ale s podmínkou, že bude vždy dobře živen a bude o něj dobře postaráno. Jakmile dobyl okolní kraje a uzavřel výnosné smlouvy (zejména s Konstantinopolí), cítil se jistý svou vládou, vysmíval se proroctví a ptal se svých rádců, co se kdy stalo s koněm, který ho měl zabít. Bylo mu řečeno, že zemřel, a Oleg požádal, aby mu přinesli koňské kosti. Jakmile se tam ocitl, vysmál se proroctví a dupl na koňskou lebku – čímž vyplašil hada pod sebou, který ho kousl do nohy a zabil.

Jeho nástupcem se stal Igor Kyjevský (912-945 n. l.), Rurikův syn, kterého vychoval. Igor se někdy před svým nástupem k moci oženil s varjažkou Olgou (později sv. Olga Kyjevská, zemř. asi 969 n. l.). Stejně jako jeho adoptivní otec se Igor účastnil úspěšných vojenských tažení a vymáhal od podrobených tribut. Časem však zjistil, že mu všechno nashromážděné bohatství nestačí, a uvalil na lid těžší daně. Nakonec byl pro svou chamtivost zavražděn kmenem známým jako Drevliáni. Jeho syn Svjatoslav I. (r. 945-972 n. l.) byl příliš mladý na to, aby nastoupil na trůn, a tak Olga v letech 945-963 n. l. zastávala funkci jeho regentky.

Olga se v první řadě snažila potrestat Drevliany za vraždu svého manžela. Drevljané poslali zprávu, že chtějí, aby se provdala za jejich knížete Maie, a Olga zřejmě souhlasila a vyžádala si vyslance; ty zabila tak, že je lstí nechala převézt na lodi, kterou pak nechala shodit do jámy a pohřbila je zaživa. Poté přemluvila nejmoudřejší muže z Drevlianu, aby k ní přišli, po příjezdu je vyzvala, aby se vykoupali, a lázně zapálila a upálila je. Pak požádala Drevliany, aby připravili pohřební hostinu na Igorovu počest, nechala je všechny opít a své vojáky nechala všechny přítomné povraždit.

Přeživší Drevliané se uchýlili do města Iskorosten, kde byl Igor zabit, a Olga ho oblehla. Když se jí ho nepodařilo dobýt, prohlásila, že městu uloží nejlehčí podmínky kapitulace, a žádala pouze tři holuby a tři vrabce z každého domu. Ty jí byly rychle vydány a ona nechala své vojáky přivázat k ptákům nití kus žhavé síry a pak je pustila, aby se vrátili do svých hnízd ve městě. Tato hnízda v okapech domů a v kurnících i jinde všechna naráz vzplála a Iskorosten byl pohlcen. Olga většinu přeživších zabila nebo prodala do otroctví, ale ostatní ušetřila, aby mohli dál platit daň.

Příběhy o Olžině pomstě patří k mýtičtějším částem Prvotní kroniky, ale předpokládá se, že poukazují na skutečné historické události při vyhlazování Drevljanů. Tyto příběhy byly později znehodnoceny církví, která Olgu za její obětavou křesťanskou misijní činnost v regionu prohlásila za svatou; přestože Kyjevská Rus zůstala po celou dobu vlády jejího syna a jeho nástupce převážně pohanská. Nebyla to Olga, ale Vladimír Veliký (r. 980-1015 n. l.), kdo měl oblast obrátit na křesťanství.

Vladimír Veliký &Jaroslav Moudrý

Olga abdikovala ve prospěch Svjatoslava I. asi v roce 963 n. l. a odešla na odpočinek do Kyjeva, aby zbytek života strávila domácími povinnostmi. Svjatoslav I. rychle zahájil ještě větší vojenská tažení než Oleg a Igor, aby rozšířil své území a ovládl obchodní cesty. Nejprve si podrobil Chazarsko, které bylo dlouho konkurenční mocností, a poté Volžské Bulhary, Alany a Podunajské Bulhary, až své království více než ztrojnásobil.

Při návratu z jednoho takového tažení do Kyjeva byl zavražděn a o korunu bojovali jeho synové Jaropolk I. (r. 972-980 n. l.), Oleg a Vladimír. Oleg byl zabit, a když se Jaropolk I. ujal vlády, Vladimír uprchl do Norska ke dvoru svého příbuzného Haakona Sigurdssona (r. cca 972-995 n. l.). Zde shromáždil vojsko Varanů a vyčkával, až se bude cítit připraven vrátit se a získat království zpět. Porazil vojska Jaropolka I. a při přepadení zabil jeho bratra.

Vladimír následoval příkladu svého otce a podnikl řadu vojenských tažení, aby buď rozšířil království, nebo zajistil určité oblasti. Během těchto pochodů a bitev nechal postavit pohanské svatyně na počest místních nebo národních božstev. Přibližně v této době (cca 987 n. l.) požádal Basil II. z Byzantské říše (r. 976-1025 n. l.) Vladimíra o vojenskou pomoc při obraně svého trůnu před dvěma vyzyvateli (jeden z nich, Bardas Fokas, se již prohlásil císařem). Vladimír souhlasil a poté buď požádal, nebo mu byla nabídnuta za ženu sestra Basila II. Sňatek byl schválen pod podmínkou, že Vladimír přestoupí na křesťanství.

Tato smlouva měla za následek christianizaci Kyjevské Rusi a vytvoření varšavské gardy v Byzantské říši. Vladimír poslal asi v roce 988 n. l. do Konstantinopole k Basilovi II. 6 000 varhaníků, kteří se od té doby až do počátku 14. století n. l. stali elitní tělesnou stráží byzantských císařů a hrozivým sborem úderných oddílů.

Jiná verze Vladimírovy konverze tvrdí, že ztratil víru ve své pohanské bohy a vyslal emisary k různým národům, aby promluvili s duchovními o jejich náboženské víře a praktikách. Po prozkoumání křesťanství, islámu a judaismu si vybral východní ortodoxní křesťanství, protože v Konstantinopoli byly krásné kostely a nebyl zde zákaz konzumace alkoholu a vepřového masa. Tento příběh vznikl (někdy v 11. století n. l.) nejspíše proto, aby Vladimírovu konverzi oddělil od pouhé svatební smlouvy a zdůraznil jeho nezávislost na cizích vlivech. Ať už byly okolnosti jeho konverze jakékoli, měla dalekosáhlé důsledky, jak poznamenává badatel Robert Ferguson:

Výběr slovanštiny, a nikoliv staroslověnštiny jako jazyka ruské pravoslavné církve učinil proces asimilace nezvratným. Zároveň otevřela ruskou společnost hlubokému a trvalému vlivu byzantské kultury. (131)

Ačkoli možná zpočátku souhlasil s konverzí jen proto, aby uzavřel spojenectví, Vladimír rychle přijal nejlepší hodnoty křesťanství. Postaral se o chudé ve svém království a osobně se nabídl, že pomůže každému bez ohledu na jeho společenské postavení. Založil školy na podporu gramotnosti a zlepšil život svého lidu ve všech ohledech. Za Vladimíra, který také zakládal města a stavěl četné kostely, vzkvétal obchod a hospodářství.

Vladimíra vystřídal Svjatopolk I. (r. 1015-1019 n. l.), známý jako „Prokletý“, protože po nástupu k moci zavraždil tři Vladimírovy syny (včetně Borise a Gleba, kteří byli později prohlášeni za svaté). Svjatopolk I. mohl být Vladimírovým nejstarším synem, ale to není jasné. Jeho vláda byla nevýrazná a byl sesazen dalším Vladimírovým synem Jaroslavem I. (asi 1019-1054 n. l.), známým jako Jaroslav Moudrý.

Jaroslav I. byl posledním velkým panovníkem Kyjevské Rusi. Oženil se s Ingegerd Olofsdotter (asi 1001-1050 n. l.), dcerou švédského krále Olofa Skotkonunga (r. asi 995-1022 n. l.), a později uzavřel důležitá spojenectví prostřednictvím sňatků svých dětí s příslušníky jiných národů. Reformoval také zákony, zprostředkoval důležité smlouvy s Konstantinopolí a zabezpečil své hranice před nájezdy tureckých kočovných Pečeněhů. V souladu s tradicí ruského krále jako válečníka vedl řadu úspěšných vojenských tažení a pozvedl Kyjevskou Rus na kulturní a hospodářský vrchol. Kolem roku 1037 zahájil stavbu katedrály svaté Sofie v Novgorodě, která dodnes patří k nejpůsobivějším středověkým chrámům na světě; její bohatství je dokladem vznešenosti vlády Jaroslava I.

Po jeho smrti se Kyjevská Rus rozštěpila, protože jeho synové bojovali o moc mezi sebou, zatímco ostatní města a knížectví se bouřila. Následní panovníci v Kyjevě nebyli dost silní na to, aby udrželi království pohromadě, a vznikla samostatná, menší polis. Severní křížové výpravy, zejména ve 12. století n. l., rozvrátily baltskou oblast království a čtvrtá křížová výprava (1202-1204 n. l.) zničila obchod vypleněním Konstantinopole, čímž odřízla přístup k tradičním cestám do Řecka. V době mongolského vpádu v letech 1237-1242 n. l. již Kyjevská Rus ani zdaleka netvořila jednotnou federaci a jednotlivé državy byly snadno obsazeny.

Kijevská Rus ve Vikinzích & Odkaz

Kijevská Rus se má objevit v 6. sérii populárního televizního seriálu Vikingové prostřednictvím opakující se postavy Olega Proroka (hraje ho ruský herec Danila Kozlovskij). Jak přesně se království Rus objeví nebo jakou roli bude hrát v probíhajícím dramatu, není známo, ale fanouškovské spekulace naznačují, že postava Bjorna Ironsidea (hraje ho kanadský herec Alexander Ludwig) se tam vydá při jednom ze svých nájezdů. Vikingové pravidelně komprimují nebo kombinují historické události, takže je pravděpodobné, že Oleg Prorok bude vyobrazen jako zakladatel Kyjevské Rusi.

Zapojení Kyjevské Rusi je důležitou událostí v seriálu, který důsledně zdůrazňuje dopad vikingských nájezdů a migrace na jiné kultury. Ačkoli tzv. protinormanističtí historikové nadále tvrdí, že severský vliv ve slovanských oblastech byl zanedbatelný, fyzické a literární důkazy svědčí o opaku. Varangská Rus, která se usadila ve Staré Ladoze, Novgorodu a Kyjevě, založila jednu z nejbohatších a nejstabilnějších kultur té doby. Rozvoj národní identity se společnou náboženskou vírou za vlády rurikovských panovníků, jako byli Vladimír Veliký a Jaroslav I., položil základy pro země, které později v regionu vznikly.

.