Kmen Juda

Mapa kmenových rozdělení (cca 1759 př. n. l.); Juda je úplně na jihu

Kmen Juda (hebrejsky Yəhuda, „Chvála“) je jedním z hebrejských kmenů, který založil Juda, syn Jákobův.

Kmeni bylo přiděleno nejjižnější území Kanaánu po dobytí tohoto území Izraelity pod vedením Jozua. Stal se nejmocnějším i nejdůležitějším z kmenů. Náboženství soustředěné kolem židovského Boha Jahveho zapustilo kořeny nejprve mezi judským lidem. Z tohoto kmene pocházeli velcí králové David a Šalomoun a všichni králové, které Bible uznává za dobré. Z kmene Juda pochází také Mesiáš jako Davidův potomek v přímé linii.

Společně s kmenem Benjamín a prvky kmene Lévi nakonec potomci Judy vytvořili jižní Judské království ve starověké zemi Izrael. Judejci nepatřili mezi „ztracených“ deset kmenů severního Izraelského království, když padlo do rukou Asyřanů v roce 722 př. n. l. Místo toho byl judský lid kolem roku 586 vyhnán do Babylonu, ale nakonec se mohl vrátit a obnovit svůj národ. Časem se kmen Juda ztotožnil s celým hebrejským národem a dal jméno národu, který je dnes známý jako Židé.

V Bibli

Původ

Symbolem kmene Juda je lev, jak je zobrazen na této soše před synagogou

Kmen Juda pochází z patriarchy Judy, čtvrtého syna Jákoba a Ley (Gn 29,35). Klíčovou roli při zajištění přežití Judova rodu sehrála Judova snacha Támar, která porodila dvojčata Péreše a Zéru. Později Juda a jeho synové odešli s Jákobem do starého Egypta (Gn 46,12; Ex 1,2). Na smrtelné posteli Jákob prorokoval, že Juda bude vůdcem a vládcem svých bratrů:

Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka bude na šíji tvých nepřátel, synové tvého otce se ti budou klanět. Ty jsi lvíče, Judo, ty jsi lvíče… Žezlo neodstoupí od Judy a vladařská hůl mezi jeho nohama, dokud nepřijde ten, komu patří, a poslušnost národů nebude jeho. (Gn 49,8-10)

Exodus a dobývání

V době Exodu se kmen Juda údajně rozrostl na počet 74 000 mužů (Num 1,26.27). Kmeny, z nichž se tehdy kmen skládal, byli údajně Šelanovci, Perizejci, Zerachovci, Chezronovci a Chamulovci (Num 26,19-22). Juda pochodoval v první řadě na východní straně stánku (Num 2,3-9; 10,14); jeho praporem byl, jak se předpokládá, lví hřbet.

„Druhý los vyšel pro kmen Šimeónův… Jejich dědictví leželo na území Judy.“ (Joz 19,1)

Kaleb, syn Jefunův, zastupoval tento kmen jako jeden z dvanácti zvědů vyslaných sbírat informace do Kanaánu (Joz 13,6; 34,19) a jako jediný kromě Jozua podal věrnou zprávu. Pod Kálebovým vedením Juda během dobyvačných válek dobyl tu část země, která mu byla později přidělena jako dědictví (Joz 14,6-15; 15,13-19).

Judovo dědictví zpočátku představovalo plnou třetinu celé země na západ od Jordánu, celkem asi 2300 čtverečních mil (Joz 15). Pozdější rozdělení však dalo Šimeónovi z judského podílu asi tisíc čtverečních mil (Joz 19,9). To, co zůstalo Judovi, bylo v poměru k dědictví ostatních kmenů stále velmi rozsáhlé.

Hranice území jsou popsány v Joz 15,20-63. V Joz 15,20-63 se píše, že Simeonovi připadl podíl na dědictví. Na jihu prý sahalo až ke Kádeš Barnea, asi 50 mil jižně od Beer-šeby, a na západě až ke Gaze, Ašdodu a Ekronu. Tím bylo Judovi přiděleno území, které zahrnovalo země a opevněná města, jež byly dosud pod kontrolou Filištínů, Jebúsejců a dalších kenaanských národů, s nimiž měl po staletí bojovat.

Období Soudců

Kmen Juda byl údajně prvním kmenem, který po Jozuově smrti úspěšně zaútočil na Kenaance. Jeho triumfy popsané v první kapitole Knihy soudců – včetně vítězství nad filištínskými městy Gazou, Ašdodem a Ekrónem a nad jebuzejským městem Jeruzalémem – se však zdají být buď přehnané, nebo krátkodobé. Filištínské pevnosti a Jeruzalém zůstaly nedobyté a v 15. kapitole Soudců je popsána situace, kdy judští muži přiznávají, že „Pelištejci nad námi vládnou“.

Ze Soudců 1,16 se dozvídáme, že neizraelský národ známý jako Kenité se spojil s Judou a zřejmě se stal kmenovým rodem. Někteří badatelé spekulují, že něco podobného se mohlo stát i s některými dalšími judskými rody, zejména s Perizejci. Bible tento lid obvykle uvádí jako kenaanský kmen, proti němuž musí Izrael bojovat (Gn 3,8 a 15,19 atd.), ale Numeri 26,20 je označuje za součást Judova kmene prostřednictvím jeho syna Perese. Perizejci se tedy možná skutečně připojili k Judovi v Kanaánu a později byli „přijati“ do příběhu o původu Judy. Soudců 1,4 může naznačovat okamžik, kdy se uvádí, že „Hospodin vydal Kanaánce a Perizejce do jejich rukou a oni pobili deset tisíc mužů u Bezeku.“

Juda není v Debořině písni (Soudců 5) zmíněn mezi kmeny, které se připojily k této válce proti kanaánským vojskům. Nezdá se ani, že by Juda spolupracoval na některém z hrdinských činů soudců s výjimkou svého člena Otniela. Na druhou stranu se Juda připojil ke svým filištínským vládcům při pokusu zajmout soudce Samsona, člena kmene Dan (Soudců 15). Juda však podpořil ostatní kmeny a postavil se do čela potrestání kmene Benjamín za jeho hřích v souvislosti s aférou s levitskou konkubínou (Soudců 18-19).

„Sjednocené“ království

Ve zprávách o Saulově království se Juda odlišuje od ostatních kmenů (1 Sam 17,52; 18,16). Po Saulově smrti založil David samostatné Judské království (2 Sam 2,1), zatímco severní kmeny zůstaly věrné Saulovu domu pod vedením jeho dědice Iš-bošeta. Po sedmi a půl letech, kdy byl Iš-bozet poražen, se Judsko a Izrael sjednotily pod Davidovým kralováním. Ačkoli došlo k několika vzpourám, toto spojení trvalo 80 let, po celou dobu vlády krále Šalomouna. Po rozdělení Judska a Izraele za Rechabeáma, respektive Jeroboáma I., splývají dějiny judského kmene s dějinami samotného Judského království. Kmen Benjamín spolu se značnou částí kněžského levitského kmene, který se staral o povinnosti v jeruzalémském chrámu, se připojil k Judsku v rámci tohoto národa. Za zvláštní zmínku stojí, že na území Judska zapustilo kořeny prorocké hnutí jahvismu. Někdy se stalo státním náboženstvím tohoto království a vytvořilo základ náboženství později známého jako judaismus.

Legát

Zatímco severní kmeny byly po asyrském dobytí Izraelského království v roce 722 př. n. l. fakticky rozprášeny a „ztraceny“, Judejci si dokázali udržet svou etnickou a kulturní identitu i poté, co byli v roce 587 vyhnáni do Babylonu za vlády babylonského krále Nabukadnezara II. Za perského krále Kýra Velikého se mnozí z nich vrátili do Jeruzaléma, obnovili Chrám a vytvořili si národní identitu „Židů“, která přetrvala až do dnešních dnů. Severní kmeny se do jisté míry obnovily v Samaří, ale Židé je očerňovali za to, že se smísily s cizími národy a že se klaněly mimo Jeruzalém na hoře Gerizim. Zbytky severních kmenů se buď vyvinuly v Samařany, asimilovaly se s Judou jako „Židé“, nebo byly jednoduše považovány za „ztracené“.

Téměř všichni Židé se dnes považují za potomky kmene Juda. Někteří se však hlásí k příslušnosti k levitům, kněžskému rodu, který byl – podobně jako ostatní Židé – vyhnán do Babylonu a vrátil se, aby obnovil Chrám. Židé s příjmeními jako Levy (Levi), Rubin (Ruben), Šimon (Simeon), Benjamín, Ašer atd. však nejsou schopni doložit, že jejich rodokmeny pocházejí z těchto historických kmenů.

Významní členové

• Juda, biblický titulární předek kmene
• Perez, jeho syn
• Káleb, vojevůdce z doby Exodu, a jeho bratr Kenaz
• Otniel, vojevůdce z doby soudců a syn Kenazův
• Boaz, Obed a Jesse, pradědeček, dědeček a otec krále Davida
• Davida, izraelského krále a zakladatele davidovské linie
• judských králů, kteří všichni pocházeli z Davidova rodu
• Proroci Ámos, Abakuk, Izaiáš, Jeremiáš, Joel, Micheáš, Obadjáš, Zachariáš a Sofonjáš
• Šealtiel a Zerubábel, postavy babylonského exilu
• Nehemiáš, správce Judska za perské říše
• Exilarchové a velcí učitelé z rodu Hillelů
• Ježíš Kristus, podle rodokmenu z Matoušova evangelia 1:1

• Albright, William F. Archeologie Palestiny, 2. vyd. Gloucester, MA: Peter Smith Publisher Inc. 1985. ISBN 0844600032

• Cahill, Thomas. Dary Židů: Jak kmen pouštních kočovníků změnil způsob, jakým všichni myslí a cítí. New York: Anchor Books, 1999. ISBN 978-0385482493

• Miller, J. Maxwell. Dějiny starověkého Izraele a Judska. Louisville, KY: Westminster John Knox Press, 1986. ISBN 066421262X

.