Poslední týden jsem v Timesech četl zprávu o současných podmínkách na Mount Everestu, kde se horolezci začali navzájem odstrkovat, aby si mohli na vrcholu pořídit selfie, a vytvořili tak katastrofální lidskou hromadu. Přišlo mi to jako přesvědčivá metafora toho, jak dnes žijeme: neustále se potácíme nad propastí, abychom se chytili poslední populární věci. Příběh, stejně jako mnoho příběhů v dnešní době, vyvolával úzkost, hrůzu a jakýsi úžas nad hloupostí bližních. Naštěstí nám internet nedávno poskytl nepravděpodobný protilék na všechno špatné ve zpravodajském cyklu: herce Keanu Reevese.
Příklad před několika týdny, kdy se Reeves objevil v pořadu „The Late Show“, aby propagoval film „John Wick: Chapter 3-Parabellum“, poslední díl své akční filmové série. Ke konci rozhovoru se Stephen Colbert herce zeptal, co se podle něj stane po naší smrti. Reeves měl na sobě tmavý oblek a kravatu v duchu citlivého mafiána, který zvažuje, že všeho nechá a vstoupí do kněžského stavu. Na chvíli se odmlčel a pak opatrně odpověděl: „Vím, že těm, kteří nás milují, budeme chybět.“ A pak se zamyslel. Byla to odpověď tak moudrá, tak upřímně promyšlená, že působila jako výtka vůči obvyklým konzervovaným žvástům televizních večerníčků. Klip byl retweetován více než stotisíckrát, ale když jsem se na něj díval, připadal jsem si, jako bych stál sám ve skalce a nechal si do ucha šeptat kóan.
Čtyřiapadesátiletý Reeves má za sebou pětatřicetiletou kariéru v Hollywoodu. Byl náladovým teenagerským zhulencem ve filmu „River’s Edge“ a prosluněným teenagerským zhulencem v sérii „Bill & Ted“; byl zmučeným akčním sci-fi hrdinou ve filmech „Matrix“ a schopným akčním hrdinou ve filmu „Speed“; byl ušlápnutým nájemníkem ve filmu „My Own Private Idaho“, intrikánským Donem Johnem ve filmu „Mnoho povyku pro nic“ a způsobilou hlavní postavou romantické komedie středního věku ve filmu „Destination Wedding“. Na začátku kariéry se jeho herectví často vysmívali za to, že se projevuje jako skejťácký frajírek; ještě dnes můžete na YouTube najít několik veselých kompilací Reevesova „špatného herectví“. („Jsem agent FBI,“ křičí nepříliš přesvědčivě na Patricka Swayzeho ve filmu Point Break.) V průběhu let se však na zvláštnosti Reevesova hereckého stylu začalo pohlížet velkoryseji. Ačkoli má klasickou krásu hlavního hrdiny, není to žádný průměrný hollywoodský hřebec; je příliš odměřený, příliš šifrovaný, příliš tajemný. Je v něm cosi jako „Muž, který spadl na zem“, nadpozemskost, která se projevuje ve všech jeho výkonech, jež mají tendenci působit lehce podivně, deklamačně. Ať hraje jakoukoli roli, vždy je sám sebou. Je si také jasně vědom toho, jakým dojmem působí. V nové komedii společnosti Netflix „Always Be My Maybe“, v níž hraje standup komika Aliho Wonga, se objevuje jako temně pohledný, černě oděný, sebejistý Keanu, který mluví chraplavě teatrálními, kvaziduchovními hláškami, jež jeho okolí buď matou, nebo vzrušují. „Chyběl mi tvůj duch,“ zahuhlá na Wong, zatímco ji s otevřenou pusou líbá.
Ačkoli jsme s Reevesem strávili více než tři desetiletí, stále o něm víme jen málo. Víme, že se narodil v Bejrútu a že má anglické a čínsko-havajské předky. (Ali Wong řekla, že ho do filmu „Always Be My Maybe“ obsadila částečně proto, že je asijský Američan, i když na to mnoho lidí zapomíná). Jeho otec, který si odpykával trest ve vězení za prodej drog, odešel z domova, když byl Keanu ještě malý chlapec. Jeho dětství bylo kočovné, protože jeho matka se několikrát znovu vdala a stěhovala rodinu ze Sydney do New Yorku a nakonec do Toronta. Víme, že hrával hokej, že je milovníkem motorek a že zažil nepředstavitelnou tragédii: koncem devadesátých let porodila jeho přítelkyně Jennifer Symeová jejich dítě, které se narodilo mrtvé; o dva roky později Symeová zemřela při autonehodě. Jinak je Reevesův život uzavřenou knihou. S kým se přátelí? Jaké jsou jeho vztahy s rodinou? Jak napsal Alex Pappademas pro květnovou obálku časopisu GQ, Reevesovi se nějakým způsobem podařil „téměř nemožný kousek – zůstat záhadnou kultovní postavou, přestože je už desítky let áčkovým hercem.“
Tato nevyzpytatelnost způsobuje, že každý nový detail, který se o Reevesově životě dozvíme, vypadá jako objevný dar. Při nedávném vystoupení v pořadu „The Ellen DeGeneres Show“ herec po pětadvaceti letech přiznal, že se zamiloval do Sandry Bullockové, když spolu natáčeli film „Speed“. Minulý týden jeden malajský web tvrdil, že se Reeves v rozhovoru přiznal, že je osamělý. „Nemám nikoho ve svém životě,“ řekl údajně a dodal: „Doufejme, že se to stane i mně.“ Internet reagoval kolektivním výkřikem stesku. Když se v sobotu objevila zpráva, že podle Reevesova zástupce byly citáty vymyšlené, bylo to téměř jedno. Touha internetu proniknout do skrytých hlubin této nádherné mužské hádanky a posloužit jako balzám na jeho domnělé zranění byla tak silná, že chtě nechtě přiměla tuto zprávu k existenci.
Výlev nadržených sympatií připomněl dřívější epizodu z roku 2010, kdy se objevily paparazzi snímky, na nichž herec sedí na lavičce v newyorském parku a jí sendvič, vypadá zanedbaně a má špatnou náladu. Tak vznikl mem „Smutný Keanu“; 15. červen byl dokonce fanoušky vyhlášen jako „Den rozveselení Keanu“. Ale na rozdíl od memu „Smutný Ben Affleck“, který vznikl jako reakce na veřejný sešup šviháckého alfa samce, Smutný Keanu nebyl oživen schadenfreude. Prostě jen vynesl do popředí citlivost, která už dávno není v důchodu a kterou jsme vždycky tušili.
V poslední době se přihlásila řada lidí, aby se podělila o své skutečné „keanuovské příběhy“. (Zdá se, že bizarně velké množství z nich se s ním někdy setkalo, snad díky tomu, že často cestuje sám a bez průvodců). Z těchto anekdot o něm vyvstává obraz ohleduplného muže, který si je vědom svého postavení celebrity, ale nezneužívá ho, a který je velkorysý, ale opatrný ve své přítomnosti. Poté, co let, kterým letěl ze San Franciska do L. A., musel nouzově přistát v Bakersfieldu, Reeves pomohl cestujícím sehnat dodávku, která je přepravila na zbývající cestu; cestou četl nahlas fakta o Bakersfieldu a pouštěl skupině na telefonu country melodie. V kině se podepsal šestnáctiletému prodavači vstupenek poté, co vytušil, že se teenager stydí požádat ho o autogram přímo. Jednou týdně předem zavolal do nezávislého knihkupectví, než si přijel na motorce vyzvednout nové knihy. Na jednom večírku byl jako stěna, když se na okraji shromáždění zeptal jiného herce, jestli by mu neukázal fotky svého psa v kostýmu.
Moje kolegyně Jessica Winterová se podílela na známém Keanu Story, i když to v té době nevěděla. Na minutovém virálním videu pořízeném v roce 2011 ve vagonu newyorského metra je vidět, jak Reeves vstává a nabízí své místo ženě, která nese velkou tašku. Winterová náhodou seděla v době natáčení videa vedle Reevese – je to jahodově blonďatá žena zabraná do čtení časopisu, která o svém slavném spolucestujícím zpočátku vůbec nevěděla. Při dnešním sledování klipu si Winterová vzpomněla na zdvořilý způsob, jakým Reeves na natáčení reagoval: „Byl klidný, blažený a tak trochu zmatený: Proč to děláš? Nejsem rozrušený a snad mi do toho nic není.“ Kéž by se více z nás naučilo zaujmout Reevesův postoj ve vlastním životě. Je O.K. občas si dát pauzu, neangažovat se, nechat svět, aby se od vás trochu oddělil, ujišťuje nás. Jen se na mě dívejte.
Mám dva vlastní Keanuovy příběhy, oba krátké, ale milé. V roce 2006 jsem na představení tanečnice Piny Bauschové v Brooklynské hudební akademii viděl Reevese, jak sedí o několik řad dál ode mě – na levných sedadlech – a jeho gangsterské nohy se tísní na malém prostoru před ním. O tři roky později jsem ho ve Filmovém fóru zahlédl, jak sám vychází z Kurosawova filmu s velkou vanou popcornu. Těch okamžiků není mnoho, ale uchovávám si je poblíž a čas od času je zvedám, jako se zvedá křišťál nebo amulet.
.