Americké kaštanovníky kdysi pokrývaly celé východní pobřeží – odhaduje se, že od Maine po Mississippi a Floridu rostly v hustých korunách 4 miliardy stromů. Tyto obrovské a prastaré stromy, až 100 stop vysoké a 9 stop kolem dokola, budily respekt, byly to sekvoje východního pobřeží, ale měly ještě jednu výhodu – jejich ořechy byly jedlé. Kaštany se pražily, mlely do mouky na koláče a chléb a dusily do pudinků. Z listů stromů vařili indiáni léčivé přípravky. Stromy se objevují v celé americké literatuře, například v Thoreauově deníku, kde zvažoval svou vinu za to, že když žil ve Waldenském lese, házel do nich kameny, aby ořechy uvolnil, a uvažoval, že „staré stromy jsou naši rodiče a snad i rodiče našich rodičů“. Kaštany poskytovaly stín na náměstích, byly oblíbeným dřevem pro sruby pionýrů a patřily k základům amerického dřevařství. Kaštany byly zkrátka součástí každodenního amerického života. Dokud jím nebyly.
Nalézt dospělý americký kaštan ve volné přírodě je dnes tak vzácné, že se o nálezech píše v celostátním tisku. Podle nadace The American Chestnut Foundation jsou tyto stromy „technicky vyhynulé“. Nákaza, která je vyhubila, stále žije ve volné přírodě a jen zřídkakdy dorůstají dostatečné velikosti, aby vykvetly a vysemenily se, obvykle zůstávají stromky, dokud nezemřou. V podstatě se tyto obří stromy do 50. let 20. století zredukovaly na keře.
Problémem byla houba dovezená z Asie, která se snadno šíří a přichycuje se na srst zvířat a ptačí peří. Spory se uvolňovaly při deštích a stopami se dostávaly na další stromy. Houba infikovala stromy prostřednictvím poranění kůry, která byla stejně malá jako poranění způsobená hmyzem. „Vypadá to jako terč plný malých vystřelených děr,“ napsaly jedny pensylvánské noviny, když se nákaza šířila.
První kaštanovník byl možná napaden již v 90. letech 19. století, přičemž nákaza byla poprvé zaznamenána v roce 1904, kdy byla spatřena na stromě v newyorské botanické zahradě. V roce 1910 se panika kvůli této nákaze rozšířila. Byly vytvořeny státní komise. Zemědělci byli vyzváni, aby pokáceli stromy s jakýmikoliv známkami nákazy. „Dřevaři, spalte ten strom, neušetřete ani jedinou větvičku,“ žádaly noviny The Citizen z Honesdale v Pensylvánii, kde se kaštanovník vyskytuje. Dokonce i skauti se zapojili do pokusu o záchranu kaštanů a prohledávali lesy kvůli napadeným stromům v rámci úsilí několika států o vytvoření zóny bez nákazy.
K záchraně kaštanů nestačily ani spojené síly veřejnosti, vědců a vlád. Ztráta byla ohromující, a to jak finančně, tak emocionálně. „Snahy o zastavení šíření této kůrovcové choroby byly vzdány,“ napsal rezignovaně v roce 1920 list The Bismarck Daily Tribune. Ještě deset let předtím noviny odhadovaly hodnotu stromů na 400 000 000 dolarů.
Konec stromů znamenal konec „nápadného a krásného prvku krajiny v této zemi“ a deník Daily Tribune s nedůvěrou předpovídal, že „budoucí školáci, kteří budou číst báseň vesnického kováře, se budou ptát: Co je to kaštan?“. (narážka byla na první verš Longfellowovy básně). Traumatická ztráta kaštanovníku nakonec podnítila vznik federálních zákonů na ochranu původních rostlin před chorobami, kterým nedokážou vzdorovat.
Přestože stromy již dávno zmizely z korun lesů na východním pobřeží, snahy o nalezení léku proti této nákaze pokračují. Vlastně se nezastavily od chvíle, kdy stromy začaly umírat. Někteří vědci kříží americké kaštany s čínskými kaštanovníky, které jsou vůči nákaze odolné, a poté hybridy zpětně kříží s čistě americkými stromy. Jiní zase infikují stromy jinými viry, které mají plíseň zničit. Ještě více lidí volí nejmodernější přístup a sekvenuje DNA amerického kaštanu a houby, která plíseň způsobuje, aby částečně zaručili, že všechny stromy znovu vysazené do volné přírody budou skutečně odolné vůči plísni.
Setletá snaha o záchranu kaštanovníku není jen nostalgií nebo vtipným projevem americké výjimečnosti. Americký kaštan se od ostatních druhů liší jak svou velikostí, tak rychlostí růstu, a proto byl v minulosti tak ceněným zdrojem dřeva. A vzhledem k tomu, že až do odumření stromů hrály ořechy hlavní roli v americké kuchyni, byly také docela chutné.