Merryn právě porodila, když se začala cítit velmi divně – během několika vteřin bojovala o život.
Většině lidí jsem celkem otevřeně řekla, že jsem měla poporodní depresi u prvorozeného syna Leviho, ale u druhorozeného Beckhama jsem ji nezažila.
Postnatální deprese je tak strašná zkušenost a ta moje byla tak dlouho nediagnostikovaná, že bylo ještě těžší ji řešit, když jsem ji nakonec dostala.
Byla jsem velmi zmatená z toho, proč jsem ji nedostala u Beckhama, když jsem procházela nejtěžším emočním obdobím, které jsem kdy v životě zažila. Moje manželství bylo v troskách, bodnutí zlomeného srdce bylo tak syrové a žila jsem sama se svými chlapci, když bylo Beckhamovi pouhých 10 dní – život byl dost těžký, přesto se Beckham stal mou útěchou, mým uvolněním dopaminu, když jsem to potřebovala, a dlouhé noci se staly mou útěchou.
Takže proč to bylo tak odlišné?
Strávila jsem nějaký čas přemýšlením o tom, proč to byla tak odlišná zkušenost, a myslím, že to nakonec byl rozdíl v porodech, které jsem měla u obou chlapců.
Levi byl můj prvorozený a celé těhotenství mi seděl v zadní poloze na zádech, bylo to zatraceně bolestivé a nepříjemné.
Když jsem začala rodit, bolest v zádech a v oblasti pánve byla prostě to nejhorší, co jsem kdy cítila.
Nebyla žádná přestávka od porodních bolestí a já se snažila dosáhnout „přirozeného“ porodu. Vzpomínám si, jak jsem se uprostřed noci dívala na hodiny na zdi a doslova si říkala, že tohle nepřežiju. Neustále jsem zvracela ze samotné síly bolesti a v jedné fázi jsem prostě začala vzlykat, neschopná bolest pořádně zvládnout.
Po dvou dnech kontrakcí jsem nakonec dostala epidurál, protože jsem se nemohla dostat přes 7 cm dilatace – když začal působit, byla jsem tak vyčerpaná, ale nedovolili mi jíst, protože se stále uvažovalo o operaci, pokud bych nemohla postoupit.
Na lůžku jsem ležela dalších šest hodin a nakonec jsem dosáhla času připraveného k tlačení.
Merryn Smart se domnívá, že traumatický porod jejího syna přispěl k její PND. Pozn. překl:
Snažila jsem se svého chlapečka dostat ven dvě hodiny
Tlačila jsem ze všech sil, ale opravdu – už jsem neměla nic v zásobě.
Po porodu mého krásného zdravého chlapečka jsem asi 15 minut ležela a byla jsem pečlivě sledována kvůli délce mého porodu.
Začínala jsem být nepohodlná a požádala jsem, abych se posadila. Můj epidurál byl stále v platnosti, protože jsme čekali na návštěvu chirurga kvůli natržení při porodu.
Cítila jsem silnou bolest v podbřišku, přestože jsem byla na lécích proti bolesti, a začala se mi točit hlava. Zmínila jsem se o tom sestře, která usoudila, že je to proto, že jsem tak dlouho ležela. Rozhodla se, že se pro jistotu podívá pod prostěradlo – naštěstí to udělala, protože to, co našla, nebylo dobré.
Krvácela jsem
To, co se stalo potom, byl tak děsivý a neskutečný zážitek – z ničeho nic se spustila postel, zmáčkl se alarm a do mého pokoje přišli snad všichni doktoři z nemocnice. Sestry se hrnuly dovnitř, mé dítě mi bylo odebráno.
Začala jsem ztrácet vědomí a sestry mi nemohly změřit krevní tlak, který tak dramaticky klesl.
Na břicho mi tlačili lidé, kteří nutili dělohu ke stahům, někdo z rohu něco křičel a lidé mačkali tlačítka a do těla mi píchali jehly.
Pamatuji si, jak jsem tam ležela a měla jsem tak těžkou hlavu a říkala jsem si, že jsem tak unavená, že prostě půjdu spát.
Vlastně nevím, jak dlouho to trvalo, ale podařilo se jim dostat krvácení pod kontrolu a já se začala cítit zase trochu normálně. Když přišel chirurg, ležela jsem ještě hodinu a šili mě, protože komplikace při porodu byly hrozné.
Konci jsem se už jen třásla a klepala
Chtěla jsem si sednout, chtěla jsem si pořádně pochovat dítě, chtěla jsem se osprchovat, chtěla jsem, aby mě lidi nechali na pokoji.
Než mě přesunuli na pokoj, bylo 21 hodin – Leviho jsem měla v 17.24 a byla jsem tak vyčerpaná.
Ale už jsem byla máma a moje první noc s Levim byla stejně neklidná, jako bývá každé novorozeně.
Přisál se, ale já neměla ponětí, co dělám
Další část podle mě patří mému odhodlání, když se pro něco plně rozhodnu. Druhý den ráno ať se děje co se děje jsem se sprchovala. Vzpomínám si, jak jsem tam stála a měla pocit, že se mi do těla nedostává dost vzduchu, a cítila jsem se velmi „mimo“.
No není divu – tehdy se potvrdilo, že jsem ztratila dva litry krve, což u člověka mé velikosti a výšky byla vlastně polovina objemu krve v mém těle. Počet mých hemoglobinů klesl ze 125 na 62. Lékaři rozhodli, že je čas na transfuzi krve, a tak jsem dvě hodiny seděl se zdravotní sestrou, zatímco mi doplňovali krev zpět do těla. Tím se můj počet dostal pouze na 82, ale transfuze krve s sebou nese určitá rizika, takže bylo rozhodnuto, že se budu snažit to co nejlépe zvednout pomocí diety a doplňků stravy.
Následujících několik dní bylo jako v mlze
Připoutala jsem se k posteli a bolesti v dolní části těla byly dost silné. Plakala jsem strachy, co se to s mým tělem stalo. Měla jsem zavedený katetr. Byla jsem naprosto odkázaná sama na sebe. Cítila jsem se zlomená, vyděšená a bylo mi špatně, ale nedokázala jsem ani na chvíli psychicky zpracovat, co se stalo, protože jsem měla nové dítě a to bylo zřejmě to nejdůležitější.
Právě nebo ne – lidé se soustředili na to, že mám zdravého chlapečka, takže na tom, co se mi stalo, nezáleželo.
Cítila jsem se velmi osamělá. Měla jsem pocit, že nikdo nechápe, jak jsem vyděšená, jak se cítím slabá – nemohla jsem si ani ustlat postel, když jsem se vrátila domů, aniž bych se zadýchala. Moje tělo bylo doslova i obrazně rozervané a to, že jsem silná, je něco, na co jsem tak pyšná.
Myslím, že právě tato izolace, fyzické potíže po porodu a to, že jsem byla prvorodička, vedly k tomu, že se můj psychický stav dost rychle zhoršil. Ve srovnání s Beckhamem byl porod rychlý a poměrně přímočarý.
Nové maminky nemohou říct: „Trápím se.“
Dlouho jsem říkala a cítila, že si myslím, že k PND přispívá především nedostatek emocionální podpory, které se novým maminkám dostává. Nedostatek přijetí ze strany ostatních, aby mohly nahlas říct: „Jsem troska, mám bolesti a ano, jsem šťastná, že mám zdravé dítě, ale cítím se na hovno!“
Očekává se od nás, že budeme šťastné od chvíle, kdy se naše děti narodí, a i když se to u mnoha lidí děje, je to ideál, ale ne vždy realita.
Někdy musíme matkám umožnit, aby truchlily nad tím, čím si prošly.
Já rozhodně věřím, že kdybych mohla truchlit a cítila se bezpečně a mohla říct, jak se opravdu cítím, mohla bych snížit účinek poporodní deprese nebo ji dokonce vůbec nezažít.
Já si teď dávám osobní závazek zeptat se novopečené maminky nebo tatínka, jak se ONI mají – jestli jsou v pořádku. Možná se mi neotevřou, ale chci, aby v těch chvílích věděli, že někomu není jedno, jak se cítí.
Moje srdce patří ženám, které zažily tento neblahý stav!
Tento příspěvek se původně objevil na webu The Modern Mummy a je zde se svolením znovu publikován.