JewishEncyclopedia.com

Žárliví obránci Zákona a národního života židovského národa; název strany, která se s neúprosnou přísností stavěla proti každému pokusu dostat Judsko pod nadvládu modlářského Říma, a zejména agresivní a fanatické válečné strany od Herodovy doby až do pádu Jeruzaléma a Masady. Členové této strany nesli také jméno Sicarii, podle svého zvyku chodit s dýkami („sicæ“) ukrytými pod pláštěm, jimiž probodávali každého, kdo byl přistižen při svatokrádeži nebo při čemkoli, co vyvolávalo protižidovské nálady.

Původ a význam jména.

Na základě Josefa („B. J.“ ii. 8, § 1; „Ant.“ xviii. 1, §§ 1, 6) se většina autorů domnívá, že zélóti byli tzv. čtvrtou stranou založenou Jidášem Galilejským (viz Grätz, „Gesch.“ iii. 252, 259; Schürer, „Gesch.“ 1. vyd, i. 3, 486). Tomuto názoru však odporuje skutečnost, že Ezechiáš, otec Jidáše Galilejského, měl organizovanou skupinu takzvaných „loupežníků“, která vedla válku proti idumejskému Herodovi („B. J.“ i. 10, § 5; „Ant.“ xiv. 9, § 2), a také to, že systém organizovaného vraždění, který praktikovali zélóti, existoval již za Herodovy vlády, ne-li dlouho před ní (viz níže). Jméno „Ḳanna’im“ (; nikoliv „Kenaim“, jak je uvedeno v Herzog-Hauck, „Real-Encyc“. 1886, s.v. „Zẹloten“) se v Talmudu vyskytuje dvakrát: v Sanh. ix. 11 a v Ab. R. N. vi. (kde je v druhé verzi ; viz Schechterovo vydání, str. 31 a 32). První pasáž obsahuje ustanovení, zřejmě z makabejské doby, které říká, že „každý, kdo ukradne pohár na úlitbu nebo má pohlavní styk se syrskou ženou, bude Ḳanna’im nebo zélóty sťat“. V Talmudu (Sanh. 82a, b; Yer. Sanh. ix. 27b) se to vysvětluje tak, že zmíněné činy sice nejsou důvodem k trestnímu řízení, ale spadají do stejné kategorie jako zločin Zimriho, syna Saluova, kterého Fínes, protože „horlil pro svého Boha“, zabil flagrante delicto (Num. xxv. 11-14). Fínes je dáván za vzor a je nazýván „Ḳanna’i ben Ḳanna’i“ (horlivec, syn horlivce), protože následoval příkladu Léviho, syna Jákobova, který pomstil zločin spáchaný na Díně tím, že zabil muže ze Šekemu (Sifre, Num. 131; Sanh. 82b; srov. Kniha Jubileí, xxx. 18, 23, kde se říká, že Lévi byl vybrán ke kněžství, protože horlivě vykonával pomstu na nepřátelích Izraele, a Judit ix. 2-4, kde je Simeon jako Juditin předek chválen za svůj horlivý čin).

Vzorný horlivec Fínes.

Tato neochvějná „horlivost pro Zákon“ se stala měřítkem zbožnosti v době makabejského boje proti helénistům. Proto se tvrdí, že když Matatiáš zabil Žida, kterého viděl obětovat modle, „jednal horlivě pro Boží zákon, jako to udělal Fínes Zimrimu, synu Salu“; a z Matatiášova tvrzení o původu od Fínese vyplývá, že stejně jako on získal pro svůj rod smlouvu o věčném kněžství (I Mk ii. 24, 26, 54). Matatiášova výzva: „Kdo horlí pro Zákon a zachovává smlouvu, ať mě následuje“ (ib. verš 27; srov. verše 43-45), ať už je autentická nebo ne, je prakticky uznáním ligy Ḳanna’im neboli zélótů, bez ohledu na to, kdy a kým byla První kniha Makabejská napsána. Podobně je chválen i Eliáš pro svou horlivost pro Zákon (ib. verš 58; srov. I Král. xix. 10, 14; Kaz. xlviii. 2); a pozdější hagadisté prohlásili, že Fínes a Eliáš byli jedna a tatáž osoba (Targ. Yer. k Ex. vi. 18; Pirḳe R. El. xxix., xlvii.). O tom, že Fínes byl v době makabejské vlády považován za vzor pravé (kněžské) zbožnosti, na rozdíl od helenizujících saduceů, jejichž typem byl Zimri, se můžeme dozvědět z varování, které prý král Janneus adresoval na smrtelné posteli své manželce: „

Původně název „Ḳanna’im“ neboli „zélóti“ označoval náboženské fanatiky; a protože talmudské tradice připisují přísné zákony týkající se manželství s nežidovkou (Sanh. 82a) chasidskému bet din Hasmonejců, tak pravděpodobně zélótům makabejské doby vděčíme za rabínské zákony upravující vztahy Židů k modloslužebníkům, stejně jako ty, které se týkají modl, jako je zákaz všech druhů obrazů (Mek, Jitro, 6) a dokonce i pouhého pohledu na ně nebo používání stínu modly (Tosef., Šab. xvii.; ‚Ab. Zarah iii. 8) či napodobování pohanských (amorejských) zvyků (Šab. vi. 10; Tosef., Šab. vi.). Boží přívlastek „El ḳanna“ (= „žárlivý Bůh“; Ex xx. 5; Mek., Jitro, l.c.) je významně vysvětlován jako označení toho, že zatímco Bůh je milosrdný a shovívavý, pokud jde o každý jiný přestupek, v případě modloslužby se mstí: „Dokud je na světě modloslužba, je tu Boží hněv“ (Sifre, Dt 96; Sanh. x. 6; srov. I Macc. iii. 8).

Ohledně původních zélótů neboli Ḳanna’im, pramene, z něhož Josefus čerpal svůj popis esejců a který se v úplnější podobě zachoval u Hippolyta, „Origenis Philosophumena sive Omnium Hæresium Refutatio“, ix. 26 (ed. Dunker, 1859, s. 482; srov. Jew. Encyc. v. 228-230), má následující text:

„Někteří z nich dodržují ještě přísnější zvyk nedbat na minci s obrazem ani se na ni nedívat, říkajíce, že se nemá nosit ani se dívat na žádný obraz, ani jej upravovat; ani nevstoupí do města, u jehož brány jsou postaveny sochy, protože považují za nezákonné chodit pod obrazem. Jiní vyhrožují, že zabijí každého neobřezaného pohana, který bude poslouchat řeč o Bohu a jeho zákonech, pokud nepodstoupí obřad obřízky; kdyby to odmítl, okamžitě ho zabijí. Podle této praxe dostali jméno „zealoti“ nebo „sicarii“. Jiní zase nenazývají nikoho jiným Pánem než Bohem, i kdyby je měl někdo mučit nebo zabít.“

Jedině tento poslední bod Josef vyzdvihuje jako učení zélótů své doby („B. J.“ ii. 8, § 1; „Ant.“ xviii. 1, §§ 1-6), aby jim dodal charakter politických extremistů; ostatní vynechává. Ale i zde zkresluje fakta. Zásada, že jedině Bůh je králem, je v podstatě náboženská. Našla své vyjádření ve starší liturgii (srov. „Kromě Tebe nemáme Krále“ v „Emet we-Yaẓẓib“; „Vládni nad námi Ty sám“ v jedenáctém požehnání „Shemoneh ‚Esreh“; „A buď nad námi Ty sám Králem“ v „U-Beken Ten Paḥdeka“; „Kromě Tebe nemáme Krále“ v „Abinu Malkenu“ a v „Yir’u ‚Enenu“). Vyjádřeno v I Sam. viii. 7 a rabíni je považují za vyjádřené také v Num. xxiii. 21 a Dt. xxxiii. 21. 5 (viz Targ. k Sifre, Deut. 346; Musaf z Roš ha-Šana; srov. též III Sibyllin, ii.; III Macc. ii. 4), mělo být vyslovováno v „Šema'“ dvakrát denně (Ber. ii. 1; Friedmann ve svém vydání Sifre, str. 72b, pozn. chybně připisuje tuto instituci době římského útlaku). Již v roce 63 př. n. l. farizejští starší jménem národa prohlásili Pompeiovi, že se nesluší, aby jim vládl král, protože forma vlády přijatá od jejich předků spočívala v podřízenosti kněžím Boha, kterého uctívali, zatímco současní potomci kněží (Hyrkanus a Aristobulus) se snažili zavést jinou formu vlády, která by z nich udělala otroky (Josefus, „Ant.“ xiii. 3, § 2). Boží kralování je skutečně zvláště zdůrazněno v Šalomounových žalmech, které vznikly v té době (ii. 36; v. 22; vii. 8; xvii. 1, 32, 38, 51). „Buď je tvým králem Bůh, nebo Nabuchodonozor“ (Sifra, Ḳedošim, v závěru); „Kdo na sebe vezme jho Tóry, bude z něho sejmuto jho světské moci,“ říká R. B. Neḥunya ben ha-Ḳanah („Zealot“; viz Geigerův „Zeitschrift“, ii. 38; srov. Ab. R. N. xx. ); „Synové mé matky se proti mně rozhořčili“ (Cant. i. 6); „To jsou Sanhedrinové“ z Judska, kteří odhodili jho Svatého a ustanovili nad sebou lidského krále“. Viz také Filónův popis Esejců v „Quod Probus Liber Est“, §§ 12-13: „Odsuzují pány, dokonce i jejich nejkrutější a nejzrádnější utlačovatel na ně nemohl pohlížet jinak než jako na svobodné lidi.“

Organizace jako politická strana.

Vláda idumejského Heroda dala podnět k organizaci zélótů jako politické strany. Šemajáš a Abšalion (Ptollion) se jako členové Sanhedrinu nejprve postavili proti Herodovi, ale zdá se, že nakonec dali přednost pasivní rezignaci (Josefus, „Ant.“ xiv. 9, § 4; xv. 1, § 1; xv. 7, § 10; xv. 10, § 4); ačkoli byli i tací, kteří „nemohli být žádnými mukami donuceni nazývat ho králem“ a kteří vytrvale vystupovali proti jeho vládě. Ezechiáš a jeho takzvaná „banda lupičů“, kteří jako první padli za oběť Herodově krvelačné vládě („B. J.“ i. 10, § 5; „Ant.“ xiv. 9, §§ 2-3), nebyli v žádném případě obyčejní lupiči. Josefus v návaznosti na své prameny propůjčuje označení „lupiči“ všem horlivým vlastencům, kteří nechtěli snášet vládu uzurpátora a kteří se svými ženami a dětmi uprchli do jeskyní a pevností v Galileji, aby bojovali a zemřeli za své přesvědčení a svobodu („Ant.“ sv. xiv. 15, §§ 4-6; xv. 8, §§ 3-4; xvii. 10, §§ 5-8; xx. 8, §§ 5-6; „B. J.“ i. 18, § 1; ii. 13, §§ 2-4; iv. 4, § 3; a jinde). Všichni tito „lupiči“ byli ve skutečnosti zélóti. Josef o jednom z nich vypráví, že raději zabil svou ženu a svých sedm synů, než aby je nechal otročit idumejskému Herodovi („Ant.“ xiv. 15, § 5; „B. J.“ i. 16, § 4); tento muž je možná totožný s Taxem, levitou zmíněným v „Assumptio Mosis“, ix. 1-7, jak podstupuje mučednickou smrt v jeskyni se svými sedmi syny a říká: „Raději zemřeme, než abychom přestoupili příkazy Pána pánů, Boha našich otců, neboť učiníme-li to, bude naše krev pomstěna před Hospodinem“ (srov. Charles, „The Assumption of Moses“, 1897, s. 36, který navrhuje původní čtení namísto , které považuje za zkomolení opisovače; viz také Schürer, „Gesch.“, 1897, s. 36; srov. I. vydání, iii. 3, 217, a Charles, l.c. s. lv.-lviii.). Zdá se, že Seforis vGalileji byla hlavní pevností, v níž zélóti soustředili své síly („Ant.“ xiv. 15, § 4; xvii. 10, § 5).

Sicarii.

Právě kvůli potrestání zločinů modloslužby a krveprolití, jichž se dopustil Herodes, se poprvé objevili jeruzalémští zélóti s dýkami („sicæ“) ukrytými pod pláštěm, odhodlaní zabít idumejského despotu. Josef vypráví („Ant.“ xv. 8, §§ 1-4), že rozhořčení lidu vyvolalo zavedení římských institucí zcela protichůdných duchu judaismu, jako bylo gymnázium, aréna a především trofeje (tj. obrazy, kterým se měla vzdávat pocta). Deset jeruzalémských občanů přísahalo Herodovi pomstu jako nepříteli národa a se skrytými dýkami se vydali do divadla, kde se měl Herodes nacházet, aby ho tam zabili. Díky svému systému špionáže byl však Herodes o spiknutí včas informován, a tak unikl, zatímco spiklenci trpěli smrtí za velkých muk, ale oslavovali své mučednictví. Lid s nimi soucítil a ve svém hněvu roztrhal na kusy špeha, který spiknutí odhalil. K dalšímu výbuchu rozhořčení ze strany zélótů došlo, když Herodes ke konci svého života umístil nad velkou bránu chrámu velkou zlatou orlici. Dva mistři Zákona, Juda ben Sarifai a Matatiáš ben Margalot, nabádali své žáky, aby raději obětovali své životy, než aby dovolili toto porušení Mojžíšova zákona, který zakazuje jako modloslužbu používat takové obrazy; a čtyřicet mladých mužů s těmito dvěma učiteli v čele strhlo zlatého orla, za kterýžto čin celou společnost postihl krutý trest smrti ohněm, udělený na Herodův rozkaz („B. J.“ i. 33, § 2; „Ant.“ xvii. 6, §§ 2-4).

Jidáš, vůdce zélótů.

Duch tohoto zélótského hnutí však nebyl potlačen. Sotva Herodes zemřel (4 po Kr.), lid začal volat po pomstě („Ant.“ xvii. 9, § 1) a nedal Archelaovi pokoj. Judea byla plná loupeživých band, říká Josef (l.c. 10, § 8), jejichž vůdci toužili být každý králem. Tehdy Juda, syn Ezechiáše, výše zmíněného loupežnického velitele, zorganizoval své síly ke vzpouře, nejprve, jak se zdá, proti herodiánské dynastii a poté, když Kvirin zavedl sčítání lidu, proti podřízení se vládě Říma a jeho daním. Na Josefa se však lze ohledně Jidášova charakteru jen málo spolehnout: na jednom místě ho tento autor popisuje jako vůdce „toužícího pouze po královském titulu“ a směřujícího k „drancování a ničení lidského majetku“ s pomocí „množství mužů prostopášného charakteru“; jinde („B. J.“ ii. 8, § 1; „Ant.“ xviii. 1, §§ 1, 6; srov. 17, § 8) zmiňuje Jidáše jako „zakladatele čtvrté sekty židovské filosofie, která učila, že Bůh je jediným vládcem a Pánem a ani smrt, ani žádná hrůza by je neměla nutit nazývat někoho Pánem“; a zároveň říká: „Národ byl jejich učením nakažen v neuvěřitelné míře, což se stalo příčinou jeho mnoha neštěstí, spáchaných loupeží a vražd“. O Jidášovi Galilejském, synu Chizkijášově, se mluví v Eccl. R. i. 11 jako o jednom z učených Ḥasidim, k němuž v budoucím světě Bůh připojí skupinu spravedlivých, aby ho postavil po svém boku, protože se mu nedostalo náležité pocty jako mučedníkovi (viz Derenbourg, „Palestina“, str. 161).

Pod vedením Jidáše a jeho synů a vnuka se ze zélótů stala agresivní a neúprosná politická strana, která nehodlala připustit žádný kompromis a nechtěla mít mír s Římem. Byli to ti, kteří chtěli nastolit „nebeské království“, to znamená Boží kralování, „silou a násilím“ (Mt xi. 12). Ze tří Jidášových synů Jakub a Šimon padli jako mučedníci za svou věc při odporu proti římské vládě za Tiberia Alexandra („Ant.“ xx. 5, § 2); jeho druhý syn Menahem byl hlavním vůdcem povstání v roce 66 a byl kvůli své tyranii zabit soupeři z vlastní strany, když obklopen královskou pompou vystoupil do chrámu, aby byl korunován („B. J.“ ii. 17, §§ 8-9; srov. ib. § 3 a „Vita,“ § 5). Rabínská tradice naráží na Menahemovo mesiášství, když uvádí, že Mesiášovo jméno je Menahem, syn Ezechiášův (Sanh. 98b); a podle Geigera („Zeitschrift“, vii. 176-178) je to on, kdo vystoupil s osmdesáti páry učedníků Zákona, vybaven zlatou zbrojí a volajícím: „Napište na roh vola: ‚Nemáte podíl na Bohu Izraele!'“. (Jer. Ḥag. ii. 77b). Jeho příbuzným a nástupcem na Masadě byl zélótský vůdce Eleazar ben Jair („B. J.“ ii. 17, §§ 9-10; vii. 9). V řeči, která je mu připisována, prohlašuje, že je slavnou výsadou zemřít za zásadu, že nikdo jiný než Bůh není pravým vládcem lidstva, a že než aby se lidé podřídili Římu, který je otroctvím, měli by raději zabít své ženy a děti a sami sebe, protože jejich duše budou žít věčně (ib. 8, §§ 6-7). To rozhodně není jazyk a chování vůdce bandy „lupičů“, jak Josef tuto stranu vytrvale nazývá. Ve svém odporu proti Římu byli horlivci zjevně inspirováni náboženskými pohnutkami (Geiger, „Zeitschrift“, v. 268 a násl.; Grätz, „Gesch.“ iii. 4, 259, 795-797).

Jak uvádí Josef („B. J.“ iv. 3, § 9), pro svou náboženskou horlivost se honosně nazývali jménem „Ḳanna’im“ (horlivci). Právo Ḳanna’im zavraždit každého nežida, který se odvážil vstoupit do posvěcených částí Chrámu, bylo oficiálně uznáno ve statutu napsaném na chrámové zdi a objeveném Clermont-Ganneauem v roce 1871 (viz Schürer, „Gesch.“, s. 1). 1. vydání, ii. 3, 274; srov. Josephus, „B. J.“ vi. 2, § 4; Derenbourg i Grätz tuto pasáž nesprávně pochopili). „Ḳanna’im“ se říkalo těm, kdo horlili pro čest a posvátnost Zákona i svatyně, a proto se zpočátku setkávali s podporou a povzbuzením lidu i farizejských vůdců, zejména těch z přísné školy Šammajovy. Teprve poté, co se nechali strhnout svou fanatickou horlivostí natolik, že se stali bezohlednými ničiteli životů a majetku v celé zemi, byli odsouzeni jako kacířští Galilejci (Jad. iv. 8) a „vrazi“ (; Soṭah ix. 9) a jejich zásady byly zavrženy mírumilovnými farizeji.

Jejich historie:

Když v roce 5 Juda z Gamaly v Galileji zahájil organizovanou opozici proti Římu, připojil se k němu jeden z vůdců farizeů, R. Zadok, Šammajův žák a jeden z ohnivých vlastenců a lidových hrdinů, kteří se dožili tragického konce Jeruzaléma („Ant.“). xviii. 11; Giṭ. 56a; Grätz, „Gesch.“ iii. 4, 259, 796 a I. H. Weiss, „Dor Dor we-Dorshaw“, i. 177, proti Geiger, „Zeitschrift“, v. 268). Provádění sčítání lidu římským prokurátorem Quirinem za účelem zdanění bylo považováno za projev římské poroby a na výzvu zélótů k tvrdohlavému odporu proti utlačovateli bylo reagováno s nadšením. Protiřímský duch zélótů, jak ukázal Grätz (l.c.), našel svou odezvu především v Šamajově škole, jejíž členové se neštítili uchýlit k meči jako nejvyšší autoritě ve věcech Zákona, když bylo třeba přijmout protipohanská opatření (Šab. 17a; Weiss, l.c. s. 186). Velká část zákonů, které jsou tak nápadně nepřátelské vůči modlám a modloslužebníkům (‚Ab. Zarah 20a; Tosef, ‚Ab. Zarah, iii. 3; Sanh. 63b; a jinde) zřejmě vzešly z těchto dob válek proti Římu (Grätz, „Gesch.“ iii. 4, 471), ačkoli takové názory byly vyjádřeny již v době Jana Hyrkána (viz Jubilea, Kniha).

Výzva k politické aktivitě byla obnovena s větší silou, když se po smrti Agrippy I. v roce 44 stala Judea důrazněji provincií Říma a Sanhedrin v Jeruzalémě byl opět zbaven své jurisdikce. Četné oddíly zélótů pod vedením Tholomia, Amrama, Hanibase (Taina ?) a Eleazara (viz níže) se potulovaly po zemi a rozdmýchávaly místní spory, které přerůstaly ve válečné povstání; ve všech případech však byly nakonec poraženy a jejich vůdci byli buď sťati, nebo na čas vyhnáni („Ant.“ xx. 1, § 1). Brzy poté Jakub a Šimon, synové Jidáše Galilejského, jak bylo zmíněno výše, zorganizovali povstání proti Tiberu Alexandrovi a zaplatili za to trestem ukřižování (47). Věci však vyvrcholily za prokurátorů Kumana, Felixe a Floria (49-64), kteří se navzájem předháněli v krvelačné krutosti a tyranii, když se zélótští vůdci v zoufalém boji proti drtivé síle nesmiřitelného nepřítele uchýlili ke krajním opatřením, aby lid donutili k akci.

Josefem zkresleno.

Josefus a rabínská tradice vyzdvihují tři muže, kteří projevili bezmeznou krutost v boji proti Římu a římanům: Dinai, Amram („Ant.“ xx. 1, § 1; 8, § 5) a Taḥina (Josephus má „Hanibas“, nikoli „Hannibal“, jak čte Grätz, a v „B. J.“ ii. 13, § 4, „Alexander“; srov. Soṭah ix. 9: Cant. R. iii. 5; Grätz, „Gesch.“ iii. 4, 431). O Eleazarovi ben Dinai a Amramovi se v posledně citované pasáži říká, že „chtěli naléhat na mesiášské vysvobození Izraele, ale při pokusu padli“. O Eleazarovi ben Dinai (srov. Kil. v. 10) a Tahinovi (nazývaném též „farizejský světec“) vypráví R. Jochanan b. Zakkai v Soṭah l.c., že kvůli častým vraždám, kterých se dopouštěli a které jim vynesly přízvisko „vrazi“, byl Mojžíšův zákon o vykoupení za neznámé zabité („‚eglah ‚arufah“) odložen. Je zřejmé, že Josefus tyto zélótské vůdce, kteří byli sice tyranští a krutí, ale rozhodně nebyli žádní „lupiči“, nesprávně vykresluje. Jejich nakládání s majetkem, zejména s tím, který patřil těm, kdo byli podezřelí z přátelství k Římu, však vyvolalo v celé zemi anarchii, jak se lze dozvědět z rabínských právních předpisů týkajících se „siḳariḳonu“ (Giṭ. v. 6, 55b; Yer. Giṭ. v. 47b). Jeden z nich, jménem Doras a zmiňovaný Josefem (l.c.), se stal stejně jako Eleazar ben Dinai příslovečným v rabínské literatuře (Men. 57a; Yer. Šab. 14a, kde je zmíněn jako typ nenasytného jedlíka).

Zélóti vyhladili Cestiovu armádu.

S rostoucím útlakem římských prokurátorů rostly i vášně a násilnosti zélótů, které postihovaly všechny nespokojence, zatímco se objevoval jeden pseudomesiáš za druhým a probouzel v lidu naději na vysvobození z římského jha („Ant.“ xx. 5, § 1; 9, § l0; „B. J.“ ii. 13, § 5). Bylo zcela přirozené, že se pod jménem Sicarii přidaly nejrůznější zkažené živly, lidé dychtící po loupení a vraždění, a šířily po zemi hrůzu. Nakonec Albinovo a především Gessiovo Florovo barbarství urychlilo krizi a nahrálo teroristům („Ant.“ xx. 9-11; „B. J.“ ii. 14-15). Spor se odehrával mezi mírovou stranou, která byla ochotna ustoupit krutému Římu, a stranou válečnou, která sice spoléhala na Boží pomoc, ale požadovala odvážnou akci; pod vedením kněžského správce chrámu Eleazara ben Anania, který odmítal přijímat dary od Říma a přinášet mu oběti, zvítězila druhá strana („B. J.“, s. 1). J.“ ii. 17, § 2), přičemž další kněz patřící k šamitské straně, Zachariáš b. Amfikalos, rozhodl ve prospěch Eleazara (Tosef., Šab. xvii. 6; Giṭ. 56a; Grätz, „Gesch.“ iii. 4, 453-458, 818). V této příhodné době se Menahem, syn Jidáše Galilejského, zmocnil pevnosti Masada v Galileji, pobil římskou posádku a poté vyhnal Římany z dalších pevností; a nakonec jeho příbuzný a nástupce na postu pána Masady, Eleazar ben Jair, podnikl válku vzpoury proti Římu a dovedl ji až do konce („B. J.“ ii. 17, §§ 2, 7, 10). Věrni šamejské zásadě, že boj proti pohanským vlastníkům Palestiny je povolen i v sobotu (Šab. 19a; Grätz, l.c. str. 796-797), vedli zélóti válku v tento den („B. J.“ ii. 19, § 2) a Římané byli všude přemoženi a zničeni, přičemž Šimon bar Giora byl jedním z hrdinných vůdců, kterým nikdo nedokázal vzdorovat. Celé Cestiovo vojsko, které přivedlo dvanáct legií z Antiochie, aby odčinilo porážku římské posádky, bylo zničeno zélóty pod vedením bar Giory a kněze Eleazara ben Šimona. Zdálo se, že se vrátily makabejské časy, a jeruzalémští vlastenci oslavovali rok 66 jako rok osvobození Izraele od Říma a připomínali si jej mincemi se jmény kněze Eleazara a knížete Šimona (Bar Giora , nebo Šimon ben Gamaliel, jak uvádí Grätz; „B. J.“ ii. 19, §§ 1 a násl., 20, §§ 1-5; Grätz, l.c. str. 2 a 3; pozn. překl. 469-470, 509, 818-841).

Zpráva o vítězství zélótů v Jeruzalémězapálila celou galilejskou provincii. Ta, která byla vždy ohniskem revoluce, okamžitě zahájila povstání a její tisíce lidí se brzy shromáždily kolem ohnivých zélótských vůdců Jana ben Leviho z Giscaly („Gušalab“), Justa, syna Pistova, Jozueho ben Safia z Tiberiady a Josefa z Gamaly („B. J.“ ii. 21, § 1; iv. 4, § 13; „Vita“, §§ 12, 27, 35-36). Pouze Seforis, město plné cizinců, se tvrdošíjně odmítalo připojit k revoluci. Josef byl vyslán jeruzalémským sanhedrinem, složeným převážně ze zélótů, s cílem přimět Sefority, aby opustili věc Agrippy II. a Říma a pomohli Galileji spolupracovat s jeruzalémskými úřady při osvobozování Judska; zélóty však oklamal a nahrál do karet nejprve Agrippovi a poté Římu. Jeho „De Bello Judaico“ a „Vita“, které napsal, aby se zalíbil svým římským pánům, jsou plné útoků na charakter zélótů a jejich vůdců.

Závěrečná fáze.

Rok 67 znamenal začátek velké války s římskými legiemi, nejprve za Vespasiána a pak za Tita; a Galilea byla hned na počátku vybrána jako místo války. Zélóti bojovali s téměř nadlidskými silami proti válečníkům vycvičeným v nesčetných bitvách svedených ve všech částech známého světa, a když podlehli vojenské převaze a drtivé přesile, často až po nějakém zrádném činu v židovském táboře, umírali s pevností a duchem hrdinského mučednictví, které udivovaly a ohromovaly jejich vítěze. Josefův vlastní popis tragického konce posledního velkého zélótského vůdce Eleazara ben Jaira a jeho mužů po obléhání a konečném dobytí Masady („B. J.“ vii. 8-9) je nejlepším vyvrácením jeho zlomyslných obvinění na jejich adresu.

Při obléhání Jeruzaléma zélóty neodradila ani porážka v Galileji a strašlivý masakr jejich krajanů; jejich víra v konečné vítězství Svatého města a jeho mohutných hradeb zůstala neotřesena. Mezi nimi a vládnoucím orgánem, Sanhedrinem, kterému nedůvěřovali, však panovalo příliš velké nepřátelství a rozpory; rozděleni byli i jejich vlastní vůdci. Místo aby pracovali podle jasně vytyčeného plánu jednoho mocného vůdce, nechali své síly rozdělit na oddíly, jeden pod Šimonem bar Giorou, druhý pod Eleazarem ben Šimonem a Šimonem b. Jairem (Ezronem), třetí pod Janem z Giscaly a čtvrtý, složený převážně z polobarbarských Idumejců, pod Jakubem ben Sosasem a Šimonem ben Kathlou („B. J.“ v. 6, §§ 2-3; vi. 1). Aby přiměli bohaté a mírumilovnější občany k akci, zapálili zélóti ve své zuřivosti sklady s obilím potřebným pro obživu lidu během obléhání („B. J.“ v. 1, § 4). Tato tragická událost je zaznamenána v Ab. R. N. vi. (ed. Schechter, str. 32), což je jediná talmudická pasáž, která zmiňuje Ḳanna’im jako politickou stranu. Druhá verze (ed. Schechter, s. 31) má místo toho „Sicarii“ a souhlasí s Giṭ. 56, Lam. R. i. 5 a Eccl. R. vii. 11 ve zmínce o třech jeruzalémských boháčích, kteří byli nakloněni míru s Římany, a proto jim zélóti vypálili sklady: Ben Kalba Šabua‘, Ben Ẓiẓit ha-Kassat a Nikodém (Nikomedes ben Gorion; viz Grätz, l.c. s. 527-528; Derenbourg, l.c. s. 284). V Eccl. R. vii. 11 je podnět k vypálení skladišť připisován vůdci horlivců („Resh Barione“; viz články Abba Saḳḳara a Ben Baṭiaḥ).

Simon bar Giora a Jan z Giscaly přežili pád Jeruzaléma a byli odvezeni jako zajatci do Říma, aby oslavili Titův triumf; první z nich byl s provazem kolem hlavy odvlečen na Forum a svržen z Tarpeiské skály („B. J.“ v. 5, § 6). Většina zealotů padla pod mečem nebo jinými nástroji smrti a mučení z rukou Římanů a ti, kteří uprchli do Alexandrie nebo Kyrenaiky, vzbudili svým neústupným nepřátelstvím vůči Římu odpor těch, kteří toužili po míru, až nakonec i je potkal stejný tragický osud („B. J.“ vii. 6, §§ 1-5; 10, §§ 1-4). Byl to zoufalý a šílený duch vzdoru, který je všechny oživoval a přiměl je dát přednost strašnému mučení a smrti před římským otroctvím. Dějiny se vyslovily ve prospěch farizeů, kteří považovali školní dům (viz Jochanan ben Zakkai) pro Židy za životně důležitější než stát a chrám; ale i horlivec si zaslouží náležité uznání za svůj vznešený typ nezlomnosti, jak upozorňuje George Eliotová ve svých „Dojmech z Theofrasta Suchého“ (1879, s. 212).

Mezi Ježíšovými učedníky je zmiňován Šimon Horlivec (Lukáš vi. 15; Skutky i. 13); za tutéž osobu považují Matouš x. 4 a Marek III. 18 mají „Kanaánec“, což je zřejmě zkomolení („ha-Ḳanna’i“ = „horlivec“).

K.