JewishEncyclopedia.com

Název, který dali řecky mluvící Židé svátku, který trval padesát dní (ἡ πεντηκόστη, sc. ἡΜέρα = „Ḥag Ḥamishshim Jom“; srov. Lev. xxiii. 16) po obětování ječného snopu během velikonočního svátku (Tóbit ii. 1; II Macc. xiii. 32; Josephus, „Ant.“ iii. 10, § 6; I Kor. xvi. 8; Philo, „De Septenario“, § 21). Svátek padesátého dne byl mnohostranný (srov. Kniha Jubileí, vi. 21: „Tento svátek je dvojí a dvojí povahy“), a v důsledku toho byl nazýván mnoha jmény. Ve Starém zákoně se nazývá „Svátek sklizně“ („Ḥag ha-Ḳaẓir“; Ex xxiii. 16) a „Svátek týdnů“ („Ḥag šabu’ot“; ib. xxxiv. 22; Dt xvi. 10; II Kron. viii. 16). 13; aramejsky „Ḥagga di-Šebu’aya“, Men. 65a; řecky „έορτὴ έΒδοΜάδων“), také „Den prvotin“ („Jom ha-Bikkurim“; Num. xxviii. 26; ήΜέρα τῶν νεῶν, LXX.). V pozdější literatuře se nazýval také „závěrečný svátek“ („‚aẓeret“; Ḥag. ii. 4; aramejsky „‚aẓarta“; Pes. 42b; řecky ἄσαρθα Josephus, l.c.). Nazývá se také „závěrečný den Pesachu“ („‚aẓeret shel Pesaḥ“; Peseḳ. xxx. 193), aby se odlišil od sedmého dne Pesachu a od závěrečného dne Svátku stánků, tj, konce sklizně ovoce (Lv. xxiii. 36; Num. xxix. 35; Dt. xvi. 8).

Souvislost se sklizní.

V Palestině trvala sklizeň obilí sedm týdnů a byla obdobím radosti (Jer. v. 24; Dt. xvi. 9; Iz. ix. 2). Začínala sklizní ječmene (Men. 65-66) během Paschy a končila sklizní pšenice o Letnicích, přičemž pšenice byla poslední obilovinou, která dozrávala. Letnice tak byly závěrečným svátkem sklizně obilí, podobně jako osmý den stánků byl závěrečným svátkem sklizně ovoce (srov. Peziáš. xxx. 193). Podle Ex xxxiv. 18-26 (srov. ib. xxiii. 10-17) je Svátek týdnů druhým ze tří svátků, který se slaví oltářním tancem všech mužů ve svatyni. Mají přinést do svatyně „prvotiny pšeničné úrody“, „prvotiny své práce, kterou jsi zasel na poli“. Nejedná se o oběti definitivně předepsané pro obec, „ale o dobrovolnou oběť z tvých rukou… budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, ty i tvůj syn a tvá dcera,… levita, který je v tvých branách, i cizinec, sirotek a vdova“ (Dt xvi. 9-12). V Lev. xxiii. 15-22 je však pravidelně stanovena oběť prvního ovoce, kterou musí přinést celá obec. Skládá se ze dvou chlebů prvního ovoce („lešem ha-bikkurim“) z nové mouky o velikosti dvou desetin efy, upečených s kvasem. Chleby se měly vlnit; odtud název „vlněné chleby“ („leḥem tenufah“). Dále byly nařízeny různé zvířecí oběti a nebyla povolena žádná práce. V Num. xxviii. 26-31 je hlavní pětinásobnou obětí nová mouka („minḥah ḥadashah“). Je zde také uveden seznam obilných a zvířecích obětí, který se poněkud liší od seznamu v Lv xxiii.15-22. Tyto oběti se mají přinášet navíc ke stanovené denní oběti. V Mén. iv. 5, x. 4 se seznam z knihy Leviticus vztahuje k obětem přímo spojeným s chleby a seznam z knihy Numeri se vztahuje k obětem pro Letnice považované za zvláštní svátek; jeden byl určen pro putování po poušti, druhý byl přidán poté, co Izraelité vstoupili do zaslíbené země. Závěrečná slavnost týdnů sklizně byla hojně navštěvována (Josefus, l.c. xvii. 10, § 2; idem, „B. J.“ ii., iii. 1; Skutky apoštolů ii. 5).

K. J. L. M. – V rabínské literatuře:

V Mišně a Talmudu je svátek znám jako „‚Aẓeret“ ( nebo ), s výjimkou Megily Ta’anit i., kde se vyskytuje (= „Svátek týdnů“), což je vysvětlováno ve významu „‚Aẓeret“. „‚Aẓeret“ se obvykle překládá jako „slavnostní shromáždění“, což znamená shromáždění při poutních svátcích. Název se používá také pro Pesach (Dt xvi. 8) a Sukot (Lv xxiii. 36). Ibn Ezra soudí, že „‚Ašeret“ označuje svatý den, den odpočinku a přerušení práce (srov. = „zadržený“, I Sam. xxi. 7). V posttalmudské a geonské literatuře se obnovil biblický název „šabu’ot“. Svatodušní svátky připadají na 6. Siwan a nikdy nepřipadají na úterý, čtvrtek nebo sobotu. Mimo Palestinu slaví ortodoxní Židé od exilového období následující den také jako „druhý den Šabu’ot“. Letnice jsou padesátým dnem ‚Omeru, počínaje druhým dnem Pesachu. V době existence Chrámu se obětovaly prvotiny a také oběť dvou chlebů z nové úrody atd. (Lv. xxiii. 15-21).

„Zítra po sobotě“

Ohledně biblického příkazu obětovat ‚omer „zítra po sobotě“ = (ib. verš 11) rabíni tvrdili, že „sobota“ zde znamená prostě den odpočinku a odkazuje na Pesach. Saduceové (bohušovci) tento výklad zpochybňovali a tvrdili, že „šabat“ znamená „sobota“. V souladu s tím přenášeli počítání „sedmi týdnů“ od zítřka první soboty ve svátek Pesach, takže Letnice by vždy připadaly na neděli. Boethusiáni předložili tento argument, „protože Mojžíš jako přítel Izraelitů jim chtěl dát prodloužený svatý den tím, že k sobotě připojil Letnice“. Jochanan se pak obrátil na své žáky a poukázal na to, že Zákon záměrně stanovil interval padesáti dnů, aby vysvětlil, že sedm týdnů nominálně nemusí nutně začínat od neděle (Men. 65a, b). Viz také farizeové.

Někteří tvrdí, že tento spor byl důvodem, proč talmudisté nahradili „‚Aẓeret“ slovem „šabu’ot“ neboli „týdny“, na němž saduceové a později karaité v geonském období založili svůj nepříznivý spor. Dalším důvodem může být snaha vyhnout se záměně s „šebu’ot“ = „přísaha“. Septuagintský překlad τῆ ἑπαύριον τῆς πρώτης („na zítřek prvního dne“) potvrzuje rabínský výklad. Onḳelos parafrázuje „mi-batar joma ṭaba“ (= „od posvátného dne“). Karaité přijali názor saducejů. Tvrdí, že v Ananově době (840) předložili „lví“ (mocné) argumenty. V této diskusi podle nich Anan obětoval svůj život(„Apiryon ‚Asah Lo“, ed. Neubauer, § 6, str. 11, Leipsic, 1866). Ibn Ezra (ad loc.) argumentuje proti tvrzení karaitů a tvrdí, že vzhledem k tomu, že všechny ostatní svátky mají pevné dny v měsíci, bylo by nerozumné předpokládat, že Letnice závisely na určitém dni v týdnu. Původní tvrzení saducejů bylo jedním z důvodů pro stanovení křesťanské Paschy na neděli v roce 325 (Pineles, „Darkeh shel Tora“, str. 212, Vídeň 1861).

Kabalisté a Letnice.

Tradiční svátek Letnic jako narozenin Tóry ( = „čas, kdy byl dán náš Zákon“), kdy se Izrael stal konstitučním tělesem a „význačným lidem“, zůstal jedinou oslavou i po exilu. V modlitbách Šabu’ot a Maḥzor se objevují odkazy na tuto událost a zejména na předpisy vyvozené z Pentateuchu. Kabalisté uspořádali na předvečer Letnic zvláštní „tiḳḳun“, který se skládal z výňatků ze začátku a konce každé knihy Bible a Mišny, jejichž zkrácení považovali za rovnocenné čtení kompletních děl a přijímali je jako schválení Zákona. Zvyk studovat Zákon po celou svatodušní noc je zřejmě starý (Zohar, Emor, 98a), ale před safedskými kabalisty v čele s Izákem Luriou v 16. století není o této praxi žádný záznam. Od té doby se tento zvyk dodržuje ve východních státech Evropy a zejména v Orientu.

Tiḳḳun Lel Shabu’ot.

Čtení zaměstnává zbožné až do rána; jiní jej končí o půlnoci. Sbírka se nazývá „Tiḳḳun Lel Shabu’ot“ (=“Příprava na předvečer Letnic“; srov. „Tiḳḳun Lel Hosha’na Rabbah“ pro Stánky). Čtení Pentateuchu obsahuje tři až sedm veršů ze začátku a konce každé „paraši“ („sidry“). Některé důležité části se čtou celé, a to: dny stvoření (Gn i. 1-ii. 3); Exodus a píseň u Rudého moře (Ex xiv. 1-xv. 27); vydání Desatera na hoře Sinaj (ib. xviii. 1-xx. 26, xxiv. 1-18, xxxiv. 27-35; Dt v. 1-vi. 9); historický přehled a část „Šema'“ (ib. x. 12-xi. 25). Stejná metoda je použita u výňatků z proroků: důležitá kap. i. z Ezechiela („Merkaba“) se čte celá. Menší proroci jsou považováni za jednu knihu: výňatky jsou z Oz. i.1-3, Hab. ii. 20-iii. 19 a Mal. iii. 22-24 (A. V. iv. 4-6). Rút se čte celá; ze žalmů pak Ž i., xix., lxviii. cxix. cl. Pořadí čtyřiadvaceti knih Písma se liší od přijatého: pravděpodobně jde o starobylé pořadí, které je následující: (Tóra) pět knih Mojžíšových; (Proroci) Jozue, Soudci, Samuel, Králové, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel; (Malí proroci) Rút, Žalmy, Job, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Pláč, Daniel, Ester, Kronika, Ezdráš = 24 knih. Dále se čtou výňatky z mišnajot, začátek a konec každého traktátu, celkem 63, s některými důležitými kapitolami in extenso; dále „Sefer Ješira“; 613 přikázání, jak je vyjmenoval Maimonides (viz Přikázání, 613). Později byly přidány úryvky ze Zoharu, které se týkají tohoto tématu, a úvodní a závěrečné modlitby. Celé čtení je rozděleno do třinácti částí, po každé z nich se recituje „Ḳaddiš di-Rabbanan“.

Zohar nazývá dobu mezi Pesachem a Letnicemi „dny námluv ženicha Izraele s nevěstou Tórou“. Ti, kdo se účastní oslavy tiḳḳun, jsou chrámoví muži = „ krále“. Zohar má o Letnicích dva epigramy: (1) „V měsíci dvojčat byl dán dvojí Zákon synům dvojího Izraele.“ (2) „V měsíci dvojčat byl dán dvojí Zákon synům dvojího Izraele“. (2) „V třetím měsíci byl dán trojí Zákon třetímu lidu.“ (Zohar, Jitro, 78b)

Protože Zákon byl dán o Letnicích, chtěli rabíni z tohoto dne udělat nejpříjemnější svátek. R. Josef nařídil pro tento svátek třetí (nejlepší) tele a řekl: „Kdyby nebylo tohoto dne, kolik Josefů by bylo na ulicích!“ („bez Zákona by nebylo rozdílu ve vzdělanosti“, Pes. 68b). Oblíbeným zvykem o Letnicích je jíst mléčné pokrmy a sýrové koláče na počest Zákona, který je přirovnáván k „medu a mléku“ (Kant. iv. 11). Po mléčném jídle následuje jídlo masité. Tato dvě jídla představují dva chleby, dříve obětované v oběti „bikkurim“ při chrámové bohoslužbě.

V synagoze se čte svitek Rút, protože příběh Rút, která přijala židovství, a popis scény sklizně se hodí ke svátku Zákona a sklizně. Jako další důvod se uvádí, že král David, potomek Rút, zemřel o Letnicích („Ša’are tešuba“ k Oraḥ Ḥayyim, 494).

Květinová výzdoba a konfirmace.

Všeobecně převládá zvyk vystavovat na podlahách zeleň a jinak zdobit domov i synagogu rostlinami, květinami a dokonce stromy. Zeleň má připomínat zelenou horu Sinaj, stromy soudný den pro ovocné stromy o Letnicích (R. H. i. 2); připomínají také svátek sklizně v dřívějších dobách.

Obřad biřmování židovských dívek v synagoze o Letnicích zavedla reformní strana. Tento svátek byl vybrán proto, že se jedná o narozeniny judaismu. Příběh o Rútině uznání židovského náboženství dodává tomuto úkonu kolorit (viz konfirmace).

Přesný den, kdy byl Zákon vydán, je však sporný. Rabíni říkají, že to bylo 6. dne měsíce Siwan; podle R. Josého to bylo 7. dne tohoto měsíce. Všichni se shodují v tom, že Izraelité přišli na Sinajskou poušť za novoluní (Ex xix. 1) a že Dekalog byl dán následující sobotu. Otázka, zda den novoluní připadl na neděli nebo pondělí, je však nerozhodná (Šab. 86b).

Tři dny předcházející Letnicím se nazývají „tři dny hranic“ () na památku události třídenní přípravy před horou Sinaj (Ex xix. 11, 12). Tyto dny se vyznačují povolením svatebních oslav, které jsou v ostatních dnech sefiry kromě Lag be-‚Omeru a Roš-ódeše zakázány. Viz Aḳdamut; První plody; Květiny v domácnosti a synagoze; Zákon, čtení ze Zákona; Poutě do Svaté země; Modlitba.

E. C. J. D. E. Podle sekt.-kritický pohled:

Ve Starém zákoně není uveden přesný den slavení Letnic. Vyplývá to z Ex xxiii. 10-17, xxxiv. 18, že se slavila někdy koncem jara nebo začátkem léta. V Dt xvi. 9 (R. V.) je datum uvedeno „sedm týdnů od chvíle, kdy začneš přikládat srp ke stojícímu obilí“. V Lv. xxiii. 15, 16 je datum uvedeno určitěji: „A budete si počítat od zítřka po sobotě, ode dne, kdy jste přinesli snop obětního chleba; sedm sobot se dovrší. Až do druhého dne po sedmé sobotě budete počítat padesát dní.“ Význam slova „sobota“ ve větě „po sobotě“ („mimošorat ha-šabbat“), a tudíž i otázka, na který den mají připadnout Letnice, představovaly hlavní sporný bod mezi židovskými sektami (srov. Charles, „Kniha Jubileí“, vi. 22, 32; xvi. 3). Sobota může znamenat buď „svátek“ (Lv. xxv. 2, 46), nebo týdenní sobotu. V obecném významu „svátek“ by den přinášení snopu obětního daru („jom ḥanef“), tj. „den po sobotě“, znamenal buď den po prvním, nebo po posledním dni Paschy. (a) Že „šabat“ v tomto případě znamená první den Pesachu, je názor Septuaginty, Targ. pseudojonatan, Targ. Onḳelos, Josefa („Ant.“ iii. 10, § 5), Filóna („De Septenario“, § 20; srov. Ḥag. ii. 4, Men. vi. 1-3) a pozdější rabínské literatury. Protože podle tohoto názoru byl snop oběti máván 16. nisanu, byly Letnice o padesát dní později slaveny 6. sivanu bez ohledu na den v týdnu, na který připadl. (b) Že „šabat“ podle obecného významu „svátek“ znamená sedmý den Pesachu, tj. 21. nisanu, bez ohledu na den v týdnu, je názor Falašů z Habeše, syrské verze Lv xxiii. 11, 15 a Kniha Jubileí (asi 135 př. n. l.). „Den po sobotě“ je tedy 22. nisanu. Falašové počítají padesát dní podle systému měsíců střídajících se po třiceti a devětadvaceti dnech, svátek týdnů tedy připadá na 12. siwan. V Jubileích se svátek týdnů a svátek prvních plodů úrody slaví 15. siwanu (Jubilea, xvi. 1, xliv. 4). Počítáme-li padesát dní zpětně s církevním měsícem o dvaceti osmi dnech, dojdeme k 22. nisanu jako datu, kdy byl obětován vlněný snop. (c) Pod pojmem „sobota“, jak je uvedeno výše, se rozuměla také týdenní sobota.

Spojení s udělením Zákona.

Je těžké určit, zda spor o datum slavení Letnic byl pouze otázkou kalendáře, nebo zda měl svůj původ ve snaze přiřadit svátku historický motiv, jaký ve Starém zákoně chyběl. Stejně jako byly Pesach a Stánky spojeny s historickými událostmi, tak byly Letnice spojeny se dnem, kdy byla na Sinaji předána Tóra (Ex. Ř. xxxi.; Šab. 88a; Pes. 68b; Maimonides, „Moreh“, iii. 41; srov. Ex. xix. 1). To, že toto spojení mělo něco společného se sporem o kalendář, by zřejmě vyplývalo ze skutečnosti, že Filón i Josef se nezmiňují ani o předání Zákona v tento den, ani o sporu o kalendář. Určitý vhled do původu tohoto spojení Letnic s udělením Zákona poskytují Jubilea, kde je smlouva s Noemem ohledně požívání krve uzavřena o svátku týdnů. Ve stejný den je tato smlouva obnovena s Abrahamem a s Mojžíšem. Pro pozdější dobu byl jen krůček k tomu, aby se smlouva na Sinaji uzavřela také ve stejný den.

Podle Jubileí se Izák narodil (xvi. 13), Abraham zemřel (xxii. 1), Juda se narodil (xxviii. 15) a Jákob a Lában se zavázali vzájemnými sliby (xxix. 7) o Svátku týdnů. Viz Židé. Encyklika v. 374b, s.v. Svátky (šabu’ot). Vztah židovských Letnic ke křesťanským Letnicím s jejich vylitím Ducha jako analogie k vydání Zákona v sedmdesáti jazycích je zřejmý.

K. J. L. M., The Book of Jubilees, London, 1902.