Každý den, když jdu do třídy, procházím kolem úžasné Dukovy kaple, která se tyčí nade mnou. Někdy se zastavím, abych protáhl hlavu vzhůru a pokochal se nádhernou architekturou. Tuto ikonickou stavbu vidím každý den, ale nepamatuji si, kdy jsem do ní naposledy vstoupil. Kaple je epicentrem této školy, přesto je náboženství tím nejvzdálenějším, co v tomto kampusu zažívám. Vitrážová okna ve mně vyvolávají estetické potěšení a hřejivou nostalgii, ale připomínka náboženských institucí ve mně vyvolává spící vzpomínky, které ve mně zanechávají svíravý pocit v žaludku.
Před týdnem odhlasovala Konference spojených metodistů zpřísnění zákazu sňatků osob stejného pohlaví a svěcení LGBT, což způsobilo velkou bolest členům náboženské komunity LGBT a vyvolalo soucitné reakce představitelů Duke Divinity School. Členové LGBT kongregací se tímto rozhodnutím cítili odcizeni a čelí bolestné situaci. Jako homosexuál z katolické rodiny mám vrozený soucit s lidmi, kterých se toto rozhodnutí dotklo, zejména s LGBT studenty Duke Divinity School. Tento zmatek mi připomněl mé vlastní vnitřní konflikty s náboženstvím a sexualitou, stejně jako mou tendenci vyhýbat se těmto otázkám, když jsem byl studentem Duke. Nechává mě to přemýšlet za lidi, kterých se toto rozhodnutí týká, zda je možné sladit předsudky instituce s vlastní touhou jednotlivce věnovat se své víře.
V době dospívání jsem chodil do kostela každou neděli. Měl jsem výtky vůči katolické církvi jako instituci, ale věřil jsem v základní pravdy, které jsme se učili. Myslel jsem si, že smyslem mého života je najít si kariéru, která bude pomáhat druhým lidem, oženit se s krásnou ženou a pak založit rodinu. Toto povolání mi připadalo tak silné a neměnné, že jsem ignoroval nápisy na zdi, které mi našeptávaly, že nejsem rovný. Když jsem se konečně smířil s tím, že jsem gay (po šesti letech neústupného popírání a nenávisti k sobě samému), moje budoucnost se rozplynula. Sen, kterého jsem se chytal, mi propadl mezi prsty a rozptýlil se jako popel ve větru. Moje rodina mě přijala s otevřenou náručí, ale církev mě obdařila chladným ramenem.
Moje věřící rodina a přátelé mi řekli, že být gayem je v Božích očích přijatelné, i když církev si homosexuály historicky znepřátelila. I když se jejich názory lišily, obecně jsem slyšel obecný argument „miluj hříšníka, ne hřích“, pokud šlo o LGBT lidi. Konkrétně v katolické církvi mě učili, že každý sex bez úmyslu zplodit potomka je hřích. Díky sémantice tak katolická církev dokázala homosexuály navenek neznevažovat, ale přesto jejich jednání označit za hříšné. Mnoho křesťanských denominací sdílí podobnou doktrínu ve vztahu k LGBT osobám, která je tolerantní k jejich identitě, ale netolerantní k jejich jednání na základě jejich identity.
Když se setkáme s komunitou nebo institucí, která má jiné přesvědčení, máme několik možností. Můžeme se ozvat a pokusit se změnit celkové přesvědčení, můžeme přijmout jejich pravidla a tiše trpět, nebo se můžeme od společenství distancovat. Pro mě byla katolická církev roky vzdálená od toho, aby mě přijala ve stejné míře, v jaké jsem se naučil přijímat sám sebe. Nelíbila se mi představa, že bych měla zůstat celý život svobodná, a patriarchální systém jsem považovala za nenapravitelně zaujatý proti ženám. Katolické náboženství jsem tedy nepovažoval za slučitelné s tím, že jsem gay. Existují mladí katolíci, kteří mají na tuto instituci stejný názor jako já, ale jsou odhodláni ji reformovat a vidí v ní jinou, harmonickou budoucnost. Stejně tak existují LGBT duchovní a budoucí duchovní, kteří razí cestu ve svých denominacích, zejména zde na Duke Divinity School. Překážky, jako je nedávné rozhodnutí UMC, zpochybňují, zda je reforma v nehybných institucích vůbec možná. Jak má člověk pokračovat ve své existenci ve společenství, které popírá plnost jeho identity?“
Nikdy jsem nebyl ke katolické církvi tak připoután jako ke svému pocitu spirituality. Mám rád rozjímání, skutky lásky a kontemplaci života a našeho místa v tomto vesmíru. Když jsem vstoupil do svého osvěženého života jako homosexuál, přestal jsem vidět krásu v náboženství, které jsem znal před svou pamětí. Odsouzení homosexuality knězem u oltáře se zařezávalo hlouběji a vznikla nechuť k mému předchozímu místu klidu. Na mši chodím vždy s rodinou, protože ji miluji víc než sebe, a když procházím dveřmi, srdce mi nervózně buší, protože cítím na svých bedrech soud shromáždění i Boha. Je to stejný pocit, jaký mám, když se dívám na naši velkou kapli, neodbytný pocit studu a izolace.
Zatím jsem se setkal s několika studenty bohoslovecké fakulty a tito milí lidé mi dávají naději pro budoucí generace mladých LGBT lidí, kteří vyrůstají v náboženských společenstvích. Vedl jsem hluboké rozhovory s budoucími duchovními a kazateli, kteří se identifikují s LGBT nebo jsou jejich otevřenými spojenci, což jsou typy lidí, u kterých jsem nikdy nečekal, že budou existovat. Mají odvahu přijmout svou plnou identitu a přesvědčení tváří v tvář institucím, které se je snaží uzavřít. Jejich identita a náboženství jsou pro ně nejen slučitelné, ale i propletené. Nemohu si pomoci, ale musím si představit, co by bylo jinak, kdybych měl v mládí nějakého LGBT náboženského vůdce nebo vzor. Možná by mě to inspirovalo k reformě institucí, které formovaly můj osobní život. Možná bych se přiznal dříve. Možná bych se stále cítil vítaný, kdybych vstoupil do své domovské církve. Možná bych se jednoho slunečného dne při procházce kolem kaple cestou do třídy zastavil, podíval se na velkolepou věž a usmál se. Možná bych vešel dovnitř.
Nathan Heffernan je studentem druhého ročníku Trinity. Jeho sloupek vychází střídavě každou středu.
.