Když jsem se v posledních týdnech vrátil ke svým oblíbeným svátečním tradicím, znovu jsem propadl kouzlu písně „Auld Lang Syne“. Vždycky mi připadala jako dokonalá píseň, jejíž slova a melodie jsou spojeny tak pevně, že jsou neoddělitelné jako duše a tělo.
„Should auld acquaintance be forgot
And never brought to mind?
Should auld acquaintance be forgot
A days of auld lang syne?“
Výraz, z něhož píseň čerpá svůj název, zachovaný v původním skotském jazyce textu, se často překládá jako „dávno, dávno“ nebo „starý dávno“. Naprosto schvaluji ty, kteří frázi „auld lang syne“ ponechali v moderní anglické verzi nezkomolenou. Dřevní překlady dělají této frázi násilí. Dokonce i na fonetické úrovni se zdá, že skotské „auld lang syne“ v sobě nese lidové kouzlo, které se valí z jazyka jako mlha z vysočiny.
Jak můžeme oslavovat „trhání sedmikrásek v pořádku“ vedle únavného putování nebo pozvednout sklenku na společné pádlování potoků vedle našeho odcizení přes širá moře?
Pro každého, kdo si myslí, že „Auld Lang Syne“ byla napsána speciálně pro závěrečné katarzní minuty filmu „It’s a Wonderful Life“, však tyto překlady poskytují užitečný vstupní bod pro pochopení historie a odkazu této písně.
Píseň složil básník Robert Burns v druhé polovině 18. století a rychle si získala popularitu v anglicky mluvících zemích. Nakonec zaujala své místo mezi standardními silvestrovskými oslavami a vybízela dychtivé návštěvníky večírků k zamyšlení nad končícím rokem před oslavou roku nadcházejícího.
Píseň pokračuje:
We two have run around the hills,
And picked the daisies fine;
But we’ve wandered many a we’ve unary foot
Since auld lang syne.
We two have brouzdali po proudu,
From morning sun till dine;
But seas between us broad have roared
Since auld lang syne.
Jak už to tak u starých písní bývá, větší nálož významového obsahu nesou prostřední sloky (a mimochodem jsou také první zapomenuté.) První dvě sloky písně, spárované oslavným refrénem, jako by se hodily do veselé skotské hospody, kde si členové veselého sboru navzájem nabízejí pomrkávání a pití na „staré dobré časy“. Nyní však píseň jako by nabrala zvláštní směr, když nabízí dvě sloky, v nichž po vzpomínce na dětství následuje přiznání nějaké bolestné skutečnosti. Tato dvojice by mohla být chápána jako sdělení uznání rovnováhy mezi šťastnými a smutnými prvky minulosti.
Když jsou naše zážitky chápány jako kulisy, a ne jako celý příběh, když už nemusí určovat naši konečnou hodnotu, jsou zcela proměněny.
Považuji však za pravděpodobnější, že píseň záměrně přechází od pozitivní noty k negativní, aby zdůraznila, jak se plynutí času často shoduje s nárůstem těžkostí. Tyto prostřední verše přiznávají realitu smutných vzpomínek a zároveň trvají na okamžitém návratu k refrénu a jeho slavnému potvrzení časů „auld lang syne“.
Tento neochvějný a náhlý přechod od smutného vzpomínání k oslavnému potvrzení naznačuje, že nám tato stará píseň může říci něco významného o tom, co znamená vzpomínat. V důsledku toho nám napovídá, jak bychom měli obecněji chápat své zkušenosti.
Jsme na konci roku, během něhož byla naše odvaha opakovaně zkoušena nápory úzkosti, osamělosti, nemocí a sociálních otřesů. Pokud jste jako já, všechny tyto věci vás odrazují od přemýšlení o minulosti. Protože jsem nikdy předtím nezažil takové obtíže po tak dlouhou dobu, bylo pro mě zkoumání posledních devíti měsíců jedinečnou výzvou.
Před tímto rokem se zamyšlení nad minulostí obvykle rovnalo soupisu mých šťastných a smutných okamžiků, vzestupů a pádů, než jsem při nejbližší příležitosti přešel k prohlášení, že „celkově vzato mám být za co vděčný.“
„Auld Lang Syne“ nás upozorňuje na vztah jako na to jediné, kvůli čemu stojí za to naše vzpomínky oslavovat.
Nemám nic proti tomu, abychom si udržovali pocit vděčnosti. Pokud jsme zažili pozemská požehnání, je správné a dobré, abychom byli za tyto dary vděční.
Jestliže však omezíme své úvahy na tento druh cvičení, na soustředění se pouze na to dobré, domnívám se, že se stavíme do nejisté pozice. Proč? Předpokládejme, že rok, o němž uvažujeme, byl stejně těžký jako ten minulý. Co se stane, když se ukáže, že naše bolest převažuje nad radostí?“
Navíc, co máme dělat, když si uvědomíme, že naše potíže se táhnou až do současnosti a zdá se, že zdaleka nepolevují? V každém z těchto případů jsme nuceni si uvědomit, že pokud nenajdeme smysl v příjemných i bolestných vzpomínkách, nezískáme útěchu, po které toužíme. Když jsme konfrontováni s všudypřítomností naší bolesti, uvědomíme si, že typ reflexe, který se rovná kladení příjemných a bolestivých zážitků na stupnici, se ukáže jako užitečný pouze pro ty, kteří pomoc nepotřebují. Pokud nacházíme hodnotu pouze v příjemných vzpomínkách, pak to může pomoci pouze lidem, v jejichž zkušenostech převažují příjemné vzpomínky.
V neklidných dobách se navíc mnozí z nás vracejí k refrénu: „No, mohlo to být horší.“ To není nic jiného než zachmuřená sestra první „fráze vděčnosti“, neboť i ona se opírá o relativní myšlení. Ale místo toho, abychom porovnávali dobré se špatným a došli k závěru, že máme být za co vděční, porovnáváme jedno špatné s druhým. Věci jsou těžké. Mohly by být těžší.
Obě tvrzení nás nechávají v nouzi. Naznačují, že život je v zásadě stav, který je buď špatný, nebo horší. Takové uvažování sotva slibuje pozitivní potvrzení života, o které většina z nás usiluje, když přemýšlíme o své minulosti.
Existuje však i jiný přístup. Pokud přijmeme, že naše příjemné a bolestné zážitky netvoří celek našeho života, ale jsou pouze prostředím, v němž se odehrával náš příběh, pak všechny naše zážitky mají náhle schopnost stát se smysluplnými. Ano, život je bolest a život je radost, ale bolest a radost obsahují hlubší smysl. Stejně jako pozemek v Kristově podobenství, kde byl zakopán poklad, jsou i naše zkušenosti cenné, když se na ně díváme ve světle nějaké základní hodnoty. Naše zkušenosti nejsou tím, co určuje smysl; jsou pouze půdou, z níž můžeme smysl odhalit.
Tato stará píseň nám může říci něco významného o tom, co znamená pamatovat si.
Když jsou naše zkušenosti chápány jako kulisa, a ne celý příběh, když už nemusí určovat naši konečnou hodnotu, jsou zcela proměněny. Nabývají nevybíravě krásného aspektu, kterého je třeba si vážit. Stejně jako jednotlivé části symfonie, z nichž některým dominují sebevědomé durové akordy a jiným pochybovačné mollové tóny, tak i nitky našich životních zkušeností mohou nabýt trvalé krásy, když je chápeme ve světle tématu, které je sjednocuje.
Ale co je toto sjednocující téma? Jaký je tento dynamický smysl, který je základem našich radostných i smutných zkušeností? Jak můžeme v pojmech písně oslavovat „trhání sedmikrásek v pořádku“ vedle únavného putování nebo pozvednout sklenku na společné pádlování po proudech vedle našeho odcizení přes širá moře? Věřím, že Burns má v tomto smyslu také co říct.
And there’s a hand my trusty friend!
A give me a hand o‘ thine!
And we’ll take a right good-will draught,
For auld lang syne.
Pro auld lang syne, má drahá,
Pro auld lang syne,
Vezmeme si ještě pohár laskavosti,
Pro auld lang syne.
Po tom všem, co bylo řečeno, nás „Auld Lang Syne“ upozorňuje na vztah jako na to jediné, co činí naše vzpomínky hodné oslavy. Když naše minulé zážitky vyvolávají vzpomínky na ty, s nimiž jsme prošli těžkými i těžkými chvílemi, tyto vzpomínky nás nejen utěšují v izolaci, ale také nás spojují.
Myslím, že Burns má v tomto ohledu naprostou pravdu. Náš nejvyšší úkol a největší radost spočívá v povolání k přátelství, které od nás vyžaduje to, po čem toužíme: život ve vzájemném nesení břemen a sdílení radostí. Přátelství je jednoduše řečeno jakýkoli vztah, který se vyznačuje tím krásným slovem, jež se v refrénu vyjímá jako reliéfní tisk: laskavost.
V tomto období si připomínáme vrcholný Boží čin laskavosti, když zjevil sebeobětavý význam přátelství tím, že vytvořil způsob, jak s ním můžeme vstoupit do vztahu. Náš vztah s Bohem a našimi bližními však není jen zodpovědností, ale také příležitostí – dokonce takovou, kterou stojí za to oslavit písní. Přátelství se od nás vyžaduje jen tak, jako život vyžaduje jídlo a pití, neboť jsme byli stvořeni tak, že to, co potřebujeme, je to, co nás těší. To, co udržuje náš život, se může stát hostinou. Vždyť nás stvořil Ten, který chce, abychom měli život a měli ho v hojnosti.
Další příběhy z Ameriky
Krátká historie „O Holy Night“, strhující vánoční hymny, která sklidila smíšené ohlasy
– „Ó Bože, nech 2020 jít do pekla“. Novoroční modlitba plná hněvu
-Hudba, díky níž pár dvacátníků přečkalo rok 2020: Dolly, rap a všechno mezi tím
.