Jak si koupit to nejlepší od Neila Younga

Při vší časté genialitě alb Neila Younga přináší výběr z nich řadu problémů. Výrazný, kýčovitý a někdy vyloženě vzteklý, tak nekompromisní, že mu dokonce jeho vlastní nahrávací společnost jednou pohrozila žalobou za záměrné vytváření „nereprezentativní“ hudby.

Je to skutečně neklidný umělec, existují různé druhy Neila Younga: vlk samotář, ikona superskupiny, canyonský hipík, garážový rocker, countryový chlapec, praotec grunge…. Vstane někdy ten pravý? Ať už definitivní Neil Young skutečně existuje, nebo ne, jedno je jisté: během své téměř šedesátileté kariéry se nikdy nebránil riskování.

Neil Percival Young se narodil v roce 1945 v Torontu, v mládí hrál v různých garážových kapelách ve Winnipegu a v polovině 60. let se vydal do Los Angeles.

V roce 1966 založil se svým přítelem Stephenem Stillsem, Richiem Furayem, Brucem Palmerem a Deweym Martinem skupinu Buffalo Springfield. O tři alba později, rozpolcený rivalitou se Stillsem, odešel Young na sólovou dráhu mezi členstvím v CSNY, po boku Stillse, bývalého Byrda Davida Crosbyho a někdejšího člena Hollies Grahama Nashe.

Finanční svoboda dávala jeho sólové tvorbě neomezené možnosti. Počátkem 70. let byl zlatým dítětem skupiny Topanga Canyon, náladovým trubadúrem s chvějícím se hlasem a hořkosladkými melodiemi.

Jakmile však jeho nahrávací společnost začala plánovat výnosnou kariéru citlivého zpěváka a skladatele, Young už mířil do příkopu. Jeho ponurá alba po sklizni a obnovená známost se starými kumpány Crazy Horse, vyznačující se vyjícími kytarami a zkreslenou zpětnou vazbou, dokazovaly, že je silou, kterou nelze zkrotit.

Osmdesátá léta zastihla Younga v jeho vlastní zvláštní divočině, kde produkoval řadu stále „obtížnějších“ alb, která testovala trpělivost zarytých fanoušků a mátla jeho nahrávací společnost Geffen. Při zpětném pohledu se některé bizarní experimenty s elektropopem (Trans) daly odpustit, když Young vysvětlil, že to byl jeho způsob komunikace se synem postiženým mozkovou obrnou. Ale teprve počátkem devadesátých let, kdy se vrátil k polaritě své nejlepší tvorby (akustické a syrové elektrické), definitivně zpečetil svůj kultovní status, kterému se těší dodnes.

Young je nyní stejně plodný jako kdykoli během své kariéry. A protože se letos v létě chystá vystoupit na pódiu v Hyde Parku s Bobem Dylanem, jaká je lepší příležitost zhodnotit tuto legendu?

After The Gold Rush (Reprise/WEA, 1970)

Youngovo první sólové album po spojení s CS&N ho umístilo někam mezi zádumčivého akustického baladéra a ekomystika. Album After The Gold Rush, inspirované stejnojmenným filmovým scénářem s ekologickou tematikou herce Deana Stockwella, bylo sugestivní a bolestně krásné.

Bylo z velké části zasazeno do úsporného klavíru a vybrnkávané kytary, přičemž Youngovy znepokojivé texty odrážely nejistotu nového desetiletí. Skladby Don’t Let It Bring You Down a Only Love Can Break Your Heart byly dostatečně úderné; Southern Man, nekompromisní, skálopevné shazování extremismu a předsudků všude na světě, vyprovokovalo Lynyrd Skynyrd k odvetě skladbou Sweet Home Alabama.View Deal

Harvest (Reprise/WEA, 1972)

Joungovo nejprodávanější album a deska, která z něj udělala nového chlapce z plakátů hippies po 60. letech. Na povrchu přístupná a zasněná, pod povrchem temná a klaustrofobická Harvest.

S podporou nashvillských veteránů The Stray Gators byla Old Man téměř dokonalá, zatímco Heart Of Gold přinesla Youngovi jeho jediné americké číslo 1. Ale byly to neortodoxní věci, které ho poznamenaly jako toho, kdo se nejméně přitulí k Jamesi Taylorovi (který zde ironicky hostuje). V The Needle And The Damage Done si mimo jiné posteskl nad užíváním heroinu Dannyho Whittena z Crazy Horse, zatímco skladby There’s A World a A Man Needs A Maid v aranžmá Jacka Nitzsche byly nadupanými orch-popovými díly se vzácnými ambicemi.View Deal

On The Beach (Reprise/WEA, 1974)

„Pravděpodobně nejdepresivnější album, jaké jsem kdy udělal,“ hodnotil Young následovníka konzumně laděné Harvest. Jistě polarizovalo názory natolik, že NME otisklo dvě samostatné recenze, v nichž ho Ian MacDonald bránil před obviněním ze sebelítosti, které vznesl jeho kolega Steve Clarke.

Při zpětném pohledu se řadí ke všemu, co kdy Neil Young natočil, je to polibek slepému idealismu kontrakultury 60. let v době, kdy ještě vládl Nixon. Je to kostrbatá sbírka elektrických písní, která si vylévá zlost na Trickym Dickym (ohromující Ambulance Blues), korporátní chamtivosti (Vampire Blues) a samotném snu hippies (Revolution Blues).View Deal

Tonight’s The Night (Reprise/WEA, 1975)

Nahráno před On The Beach, ale považováno za příliš ponuré pro publikum fanoušků dychtivě očekávajících pokračování Harvest, vydavatelství sedělo na Tonight’s The Night dva roky, než ji konečně vydalo.

Vznikla po smrti Dannyho Whittena a bedňáka Bruce Berryho – a ještě téhož roku byla před zmatenými davy představena v celé své opilecké kráse – a je to zneklidňující nahrávka s kamennou atmosférou soukromé smuteční hostiny. V titulní skladbě a v bolestné Roll Another Number je Young nejupřímnější, protože je plný emocí a klavírních aranží.

Slabě se prodávala, ale zůstává základním kamenem Youngovy legendy. zobrazit nabídku

Rust Never Sleeps (Reprise/WEA, 1979)

Napůl akustická, napůl elektrická (a částečně živá, částečně studiová) deska Rust Never Sleeps spojila dva dominantní směry Youngovy dosavadní kariéry: melodického trubadúra a elektrického bojovníka. Nic nevystihuje jeho schizofrenní genialitu lépe než My My, Hey Hey, chvalozpěv na Johnnyho Rottena a Elvise Presleyho, jak akustický, tak ve stodolové slávě na opačných koncích alba.

Mezi pastorální lahůdky patří znamenitá Pocahontas a Thrasher, Youngův dvouprstý pozdrav starým kolegům CS&N. Když Young a Crazy Horse vytočí zesilovače do vysokých otáček, málokdy to rozjedou tvrději než v proto-grungeové Powderfinger – písni, kterou poprvé nabídli, věřte nebo ne, Lynyrd Skynyrd.View Deal

Ragged Glory (Reprise/WEA, 1990)

Předloňská Freedom možná zachránila jeho velkolepý osmdesátkový propad, ale skutečným návratem do formy byla Youngova Ragged Glory.

Znovu s Crazy Horse a nyní oslavovaný Sonic Youth, Dinosaur Jr a celou novou generací white-noise teroristů se vrhl do kotle vroucích riffů, drtivých sól a dezorientujících desetiminutových jamů.

Ale nechyběl ani ostrý lyrický nadhled a uměřený country rock. Country Home a White Line byly nenahrané koncertní libůstky ze 70. let, zatímco obskurní samorost Farmer John z 60. let se vrátil k Youngovým časům před Buffalo Springfield s kapelou The Squires, která ho kdysi coverovala. Nejhymničtější ze všech byla F*!#in‘ Up!, sžíravý útok na sebedestruktivitu.“ View Deal

Everybody Knows This Is Nowhere (Reprise/WEA, 1969)

Čtyři měsíce po citlivém, vlastním debutu se Young znovu objevil se syrovou doprovodnou kapelou, kterou mu představila stará láska Robin Lane. Young a Crazy Horse spolu hráli pouhé tři týdny, ale byl to začátek celoživotního spojenectví.

Jistě, stále se objevovaly odbočky k folkovému popu a čvachtavému country, ale toto album je známé především díky třem vybrnkávaným kytarovým výbuchům. Cinnamon Girl se svými změnami tempa a skřípavým riffem se okamžitě stala klasikou, zatímco Down By The River a Cowgirl In The Sand byly epické, improvizované výlety do emotivního, nespoutaného rocku, který se od té doby stal měřítkem Youngovy elektrické tvorby.View Deal

Sleeps With Angels (Reprise/WEA, 1994)

Jeho kariéru znovu nastartovaly desky Freedom (1989) a Ragged Glory, Young byl na počátku 90. let plodnější než kdykoli předtím. Poté, co byl jeho text My My, Hey Hey („It’s better to burn out than to fade away“) citován v dopise Kurta Cobaina na rozloučenou, vzdal Young hold tím, že toto album pojmenoval po svém grungeovém potomkovi.

Jedná se o temný, enigmatický soubor písní, jehož nálada je převážně melancholická, s výjimkou ostrého výpadu proti konzumerismu, kterým bylo Piece Of Crap. S Youngem podpořeným Crazy Horse se patnáctiminutová Change Your Mind vydala na urputnou honbu za fuzz-kytarovým nebem, ale většina této poněkud křehké desky (Trans Am, My Heart) působila jako poslední objednávky v baru.View Deal

Chrome Dreams II (Reprise/WEA, 2007)

Jestliže se jak elegický Prairie Wind, tak Bushem otravná Living With War vyznačovaly vzácnou sentimentalitou, zde se jednalo o návrat k mazané brilantnosti Youngovy tvorby z poloviny 70. let. Což nebylo nijak překvapivé, uvážíme-li, že titul a hrstka písní byly zachráněny z původního projektu Chrome Dreams přerušeného (nebo ztraceného při požáru, záleží na tom, komu věříte) v roce 1977.

Oslnivá přehlídka všech jeho klasických rysů, od něžných lamentací a drsných akustických balad až po monumentální kytarové distorze trvající 18 minut a se skvělými hornami, to je Young ve své nejlepší syrové formě. Následná živá vystoupení potvrdila, že se plně spojil se svými prvotními instinkty. zobrazit nabídku

Aktuality

{{jméno článku }}

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.