Jak Martin Scorsese vytvořil Taxikáře

FILM

*Tato recenze obsahuje spoilery.*

Martin Scorsese se proslavil už na počátku 70. let. Jeho filmy Mean Streets a Alice Doesn’t Live Here Anymore na sebe strhly dostatečnou pozornost, aby ho vyhledávali hollywoodští producenti a scenáristé v naději, že s ním budou spolupracovat na nějakém filmu. I když tyto filmy byly relativně úspěšné, bledly by ve srovnání s mořem chvály, které se mu stalo cestou pro jeho další film.

Příběh začíná u Paula Schradera, muže, který napsal scénář a dotvořil svět. Příběh založil na svých zkušenostech s osamělým životem v centru New Yorku. Toto období svého života popsal jako velmi depresivní a plné špatných nápadů. Je důležité zdůraznit, že šlo o temné období i v amerických dějinách. Skandály jako válka ve Vietnamu, aféra Watergate, vzestup ropného průmyslu a nárůst kriminality ve městech měly za následek pochmurnou náladu Američanů, kdy si mnozí nebyli jisti, jak se bude vyvíjet budoucnost. Tento obraz byl živě zachycen v různých filmech té doby, přičemž mnohé z nich své příběhy maskovaly, aby se vyhnuly cenzuře.

Podle těchto podmínek Schrager přistoupil k nákupu scénáře a ve Scorsesem našel dokonalého spolupracovníka. Oba si okamžitě padli do oka a začali s přípravami filmu. Herec Robert De Niro již dříve spolupracoval se Scorsesem na filmu Mean Streets a nedávno získal Oscara za nejlepší vedlejší roli ve filmu Kmotr – část II a byl také rychle najat pro tuto roli. Když byla nastavena základní spolupráce všech tří, začala dokonalá tvůrčí bouře.

Film začíná zlověstným soundtrackem, který složil velký Bernard Herrmann. Hudbu doprovázejí záběry newyorských ulic a taxíků. Jakmile se objeví detailní záběr na mužské oči, hudba přejde do jazzovějšího pojetí. To je první náznak toho, že film bude studií jedné postavy, a skvěle vystihuje temný tón a náladu, která bude v příběhu převládat.

První úplné představení hlavního hrdiny Travise Bickla se odehrává v malé a špinavé kanceláři skladiště taxíků. Když Travis vstoupí do místnosti, nad jeho tělem se objeví promítaný kouř z kanalizace. Scorsese tímto efektem symbolizoval Travisův duševní stav: je to člověk, který pochází z hlubin pekla, což dokládá i jeho poznámka o službě ve Vietnamu. Po drsném začátku s mužem, který má na starosti jeho najímání, Scorsese přechází na detailní záběr Travise jako způsob, jak dále demonstrovat myšlenku tikající časované bomby.

Film kromě Travise nevěnuje téměř žádnou pozornost jiným postavám. Vše se točí kolem něj a jeho osamělosti. Lidé kolem něj nejsou nijak prokresleni a působí téměř jako šum v pozadí. Scorsese tohoto směřování dosahuje tím, že Travise vždy pokovuje v rohu každého záběru, v němž se nachází. Na večeři se svými partnery z taxislužby promluví jen zřídka a kvůli delší pracovní době se vždy dostaví později než většina ostatních. Vysvětluje, jak pracuje přes 70 hodin týdně a stále nemůže spát, přičemž vyčerpá téměř všechny možnosti, jak před tímto trápením uniknout. Přestože tvrdí, že opovrhuje spodinou města, feťáky, dealery, pasáky a šlapkami, je v jejich neustálé přítomnosti. Film nikdy přímo nevysvětluje Travisovo jednání a spoléhá spíše na to, že si diváci vytvoří vlastní teorie.

Jak film postupuje, Travisův psychický stav se pomalu začíná rapidně zhoršovat. Pokouší se napravit tím, že chodí se ženou jménem Betsy, která pracuje v kampani za zvolení Charlese Palantina prezidentem. Jejich počáteční výměna názorů byla přátelská, ale vše se zvrtne, když ji Travis vezme do kina na pornofilm. Film je vůči Travisovu jednání ambivalentní. Nejsme si jisti, zda to udělal ze zlého úmyslu, nebo z příšerného sociálního IQ. Tato katastrofa ještě více prohloubí jeho sestupnou spirálu.

Travis se začne dostávat do formy a aktivně začne vyhledávat problémy. Vyjádří se svému spolupracovníkovi Wizardovi, že má v hlavě několik velmi špatných nápadů, jako volání o pomoc, ale z rozhovoru nic plodného nevzejde. V bodě zlomu začne nakupovat zbraně a vytvářet důmyslná pouzdra ze zásuvek psacího stolu. Právě zde se příběh začíná intenzivně soustředit na Travisovy unavené činy, přičemž vyzdvihuje zastřelení ozbrojeného lupiče. Přestože akce přichází na obranu prodavače, zanechává ho v rozrušeném stavu, jak ukazuje jeden z nejpamátnějších momentů filmu, kdy tupě zírá na televizní obrazovku, zatímco v pozadí hraje píseň Jacksona Brownea „Late For the Sky“.

Ve vyvrcholení filmu se začíná rozpoutávat peklo. Travis se poté, co strávil mnoho času pozorováním jednání dětské prostitutky Iris, rozhodne jednat v naději, že ji od takového života vyburcuje. Na své cestě narazí na několik překážek, včetně Sporta, jejího pasáka, a po nějaké době se rozhodne pro extrémní akci. V jednom z nejneuvěřitelnějších konců v dějinách filmu se Travis ve snaze zachránit Iris pustí do absolutního běsnění. Perfektně natočený a choreograficky zvládnutý moment slouží jako katalyzátor Travise jako postavy a dává mu touhu být viděn a obdivován.

Tím však film nekončí. Travis přestřelku přežije a rychle se vrací ke své práci taxikáře. Znovu se setkává s Betsy, tentokrát za přátelštějších podmínek. Závěr filmu je ambivalentní, Travis znepokojivě zírá na neznámý předmět ve zpětném zrcátku. Schrader i Scorsese důrazně tvrdí, že to má představovat Travisův neustálý stav paranoie a nelibosti, což naznačuje, že stále není v pořádku.

Část toho, co dělá Taxikáře tak přitažlivým filmem, je absence jasného směru nebo záměru. Film se zcela nechává unášet náladou, kterou zobrazuje, téměř až na chybu, ale pro ilustraci ambivalentní nálady doby funguje dokonale. New York byl na pokraji bankrotu a ulice byly plné vysoké kriminality a špatných životních podmínek. Odrážel se v něm stav celé země, která stále chovala odpor k minulosti. Scorsese všechen vztek a zuřivost nasměroval do zhuštěného příběhu člověka, který se kvůli svému okolí ocitl na pokraji sil, a téměř dokonale vystihl zoufalství takové situace.

Film byl vybrán do soutěže na filmovém festivalu v Cannes v roce 1976 a získal Zlatou palmu. V Americe se setkal s další chválou, získal všeobecné uznání a etabloval Scorseseho jako jednoho z nejlepších filmařů své doby. Téměř 45 let po svém prvním uvedení zůstává Taxikář základním kamenem filmové tvorby. Zachycuje náladu doby a konfrontuje ji s univerzálními tématy. Není tak komplikovaný jako filmy typu Memento, ale rozhodně je nabitý přístupem „show don’t tell“, kdy je na divákovi, aby si skládačku uspořádal sám. Tento status by nebyl možný bez vynikající režie Martina Scorseseho, který vytvořil film, jenž nemá z hlediska zobrazení pomalého propadu do šílenství obdoby.

.