Po ničivé povodni, která v 70. letech narušila rybí farmu v Peru, obsadil paiche čtvrtinu bolivijské Amazonie, čímž narušil křehký ekosystém a přetvořil regionální ekonomiku.
Bylo dusné jarní ráno v severní Bolívii a Rio Negro, úzká řeka v Amazonii, si pomalým tempem razilo cestu mezi vysokými stromy. Mraky motýlů – oranžových, zelených a bílých – se vznášely z břehů řeky a poletovaly jako konfety kolem naší desetimetrové kánoe. Zvuk závěsného motoru se odrážel od nízkých náspů, zatímco modří a červení makakové poletovali sem a tam mezi vysokými větvemi nad hlavou.
Na člun jsem se nalodil před několika hodinami ve vesnici Las Peñitas spolu s fotoreportérem Felipe Lunou z Mexico City, dvěma místními rybáři a dvěma muži z města Rurrenabaque, nejbližšího většího sídla, které je za dobrého počasí vzdálené deset hodin cesty.
Waldo Sosa z Las Peñitas obsluhoval motor, zatímco Erick Martínez, obchodník z Rurrenabaque, a Savaraín Suárez, předseda regionálního sdružení rybářů, seděli nízko na korbě s naším tábornickým vybavením. Juan Galvo, pětatřicetiletý šéf rybářské asociace v Las Peñitas, stál u kormidla a sledoval stále ještě kalnou hladinu řeky, zda se občas neozve výbuch, když se zespodu vynoří něco velkého a stejně rychle zmizí.
To, řekl nám, je paiche.
Paiche neboli Arapaima gigas je největší šupinatá ryba v Amazonii, říční obr, který dorůstá délky až osmi metrů, váží až 500 liber a zkonzumuje vše, co je dost malé na to, aby se vešlo do jeho široké sklopné tlamy. Pochází z řek v severní Amazonii, hlavně v Peru a Brazílii, a od roku 1975, kdy OSN vytvořila Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy, je paiche oficiálně zařazen na seznam ohrožených druhů.
Poprvé se dostal do bolivijských vod poté, co povodně v polovině 70. let 20. století protrhly hráze rybí farmy v jižním Peru. Od té doby rozšířil paiche svůj areál na téměř čtvrtinu rozlehlého povodí Amazonky v Bolívii, migruje průměrnou rychlostí 20 mil ročně a mění místní ekosystémy a ekonomiku všude, kam se dostane, včetně Las Peñitas, kam dorazil teprve před deseti lety.
Jedno z prvních zaznamenaných pozorování piraň v Bolívii se odehrálo v roce 1979 u vesnice zvané Trinandcito, která leží na řece Madre de Diós, poněkud výše proti proudu řeky od města Riberalta, největšího v regionu. Od té doby se ryby staly jádrem ekonomiky Trinidadcita a poskytují celoroční práci celé generaci mladých mužů.
Do příchodu paiche do Rio Negro se v Las Peñitas nikdo rybolovem neživil. Několik rodin ve vesnici si vydělávalo na živobytí prodejem bushmeat charque kolemjdoucím obchodníkům. Jinak se živili zemědělstvím a rybolovem.
V roce 2014 pak ničivá povodeň zničila pole a zahubila zbytky lesní zvěře. „To, co na té straně řeky vypadá jako les, jsou samé ranče,“ řekl nám Galvo. „Když tady zasadíte juku nebo plantážníky, zaplaví je povodeň. Když ji zasadíte tam, rančerům ji seberou. Takže jiná možnost není: zbývají jen ryby.“
V době, kdy kupci v Riberaltě a Rurrenabaque, nejbližším větším městě od Las Peñitas, začali nakupovat čerstvé paiche k prodeji na městských trzích, ryby již obsadily nespočet duhových jezer, která vznikla, když erozní náspy odřízly staré meandry od hlavních říčních toků, a vyhnaly tak původní druhy na úbytě. Neexistují žádné vědecké údaje, které by dokazovaly, že na vině je paiche, ale rybáři se shodují, že za to může nový dravec.
Aby si místní rybáři vynahradili nízkou cenu svých produktů, loví co nejvíce ryb, často pomocí sítí, které sice účinně chytají paiche, ale zároveň loví stejné původní druhy, u nichž se rybáři obávají, že by mohly vyhynout.
V květnu loňského roku přijala vláda zákon o udržitelném rybolovu a akvakultuře, známější pod názvem Ley de Agua neboli zákon o vodě. Jde o první zákon svého druhu v Bolívii, ale úřady zatím pravidla neuplatňují.
Poprvé jsme o Ley de agua slyšeli v říjnu 2016 cestou do Las Peñitas, 12 hodin jízdy od Rurrenabaque, nejbližšího většího města. „Jakmile bude ley de agua, mohlo by dojít k nějaké změně,“ řekl Suárez, šéf sdružení rybářů se sídlem v San Buenaventuře, která stojí naproti Rurrenabaque přes řeku Beni. „Chtějí mít věci více pod kontrolou, ale nemohou,“ dodal. „Člověk je nejhorší predátor.“
Muži zde však také nemají příliš na výběr. Měnící se ekonomické a ekologické podmínky přivedly stále více lidí k řekám, aby si vydělali na živobytí. Las Peñitas se začalo postupně rozrůstat po příchodu paiche. Dnes, navzdory povodním v roce 2014, je vesnice větší než kdykoli předtím.
Táž povodeň, která vesnici zničila, jak nám řekl Suárez, byla také zodpovědná za to, že se paiche dostala do ještě většího počtu volských jezer. Ještě jedna taková povodeň, řekl, a ryby by se mohly dostat do řeky Mamoré, která tvoří část hranice s Brazílií a napájí jižní nížiny Bolívie. „Pokud se paiche dostane do Mamoré,“ řekl, „je konec.“
To už se stalo. Stejné záplavy, které v roce 2014 postihly Las Peñitas, zpustošily i obce podél řeky Mamoré. Když hladina vody stoupla, připlavala podle místních obyvatel paiche přes peřeje.
Zdrojem těchto záplav, říká Lidia Antty, která žije jen pár metrů od řeky v pohraničním městě Guayaramerín, byla výstavba vodních elektráren o 170 mil níže po proudu řeky v Brazílii. „Stalo se tu to samé, co se stalo s každým projektem přehrady všude na světě – přineslo to chaos.“
Málo lidí popírá, že přehrady způsobily strašlivé záplavy v roce 2014, ale někteří vědci pochybují, že to byla hlavní příčina příchodu paiche do Mamoré. Někteří mají podezření, že na vině je pašerácký obchod v Guayaramerínu. S tím, jak se v Bolívii zvyšoval výskyt paiche a v Brazílii se rozšiřovala akvakultura, začali brazilští kupci překračovat hranice, aby nakoupili mláďata paiche k chovu na rybích farmách.
Když je chytila pohraniční policie, házeli ryby do řeky. Takovéto druhotné zavlečení se také zasloužilo o rozšíření výskytu paiche hluboko na jih Bolívie, přičemž pozorování již byla zaznamenána ve městech Trinidad a Santa Cruz.
Jak se paiche objevuje blíže k samotným městům, mohou rybáři v odlehlých vesnicích také čelit problému, že jejich trh zcela vyschne. Erick jezdí do Las Peñitas z Rurrenabaque nejméně jednou měsíčně, aby od místních rybářů, jako jsou Waldo a Juan, vykoupil úlovek.
Erick je ve městě oblíbený – dokonce dostal malou boudu, aby mohl zásobovat produkty z města – ale zprostředkovatelé jako on jsou také zodpovědní za to, že ceny ve vesnicích bez přímého přístupu na trh zůstávají nízké.
Když jsme se letos v květnu vrátili do Bolívie, chtěli jsme se s Felipem do Las Peñitas vrátit. Letos však byly velké deště, jak nám řekl Erick, a most spojující vesnici s hlavní silnicí – několik dřevěných prken položených přes aróju – se zřítil. Dostat se do Las Peñitas lodí by nám trvalo tři dny.
Do Las Peñitas jsme se i na konci období sucha dostali po blátivých cestách lesem, které byly po několika krátkých hodinách deště podmáčené. Vzhledem k tomu, že se paiche dostává do řek a jezer blíže k městům, kde se skutečně konzumuje, nebudou mít lidé jako Erick velkou motivaci pokračovat v nákupu v takto obtížně dostupných místech.
Stejně jako Erick i Waldův otec Orlando přišel do Las Peñitas nejprve jako obchodník z Rurrenabaque s úmyslem založit si obchod. Poté, co se oženil s ženou z vesnice (ta nyní žije v San Buenaventuře s jedním z Waldových sourozenců), se rozhodl zůstat a živil se obchodováním s rančery na horním a dolním toku řeky. Waldo opustil Las Peñitas v osmnácti letech, aby pracoval v dole v horách poblíž Rurrenabaque. „Když nejste profesionál, je těžké najít práci,“ řekl.
Když přišla paiche, Waldo se vrátil. Nyní je otcem tří dětí, nevydělává mnoho, ale je to dost na to, aby Waldo už nemusel cestovat. Poslední večer v Las Peñitas jsme s Orlandem seděli u řeky. „Teď je pro nás paiche přínosem, ale dřív jsme nevěděli, co s ním,“ řekl. „Neřekl bych, že jsme na tom teď lépe, ale co můžeme dělat? Tuhle rybu nemůžete vyhubit.“
Neřekl bych, že jsme na tom teď lépe, ale co můžeme dělat? Tuhle rybu přece nemůžete zabít.