Home

Před padesáti lety se v Memphisu našli ten správný zpěvák a ten správný producent. Arkansaský rodák Al Green tehdy vydal album, ale „Back Up Train“, věrný názvu, naznačoval talentovaného zpěváka, který si nebyl jistý svým směřováním. Téměř o dvacet let starší Green, Willie Mitchell z Mississippi, byl producent a kapelník, který měl za sebou léta ve studiu i na cestách.

Podle Greena se potkali v Midlandu v Texasu.

„Hrál jsem tam koncert a on řekl, že mám pěkný hlas,“ říká Green v telefonickém rozhovoru. „Řekl jsem: ‚Dobře, dobře.‘ Další večer jsem se vrátil a odehrál s ním koncert. A on mě požádal, abych se vrátil do Memphisu. Tak jsem se sebral a přestěhoval se do Memphisu.“

Plynulost Greenova pěveckého hlasu je v rozporu s jeho konverzačním stylem, který je roztěkaný a volný v čase i místě. Proto jeho verze příběhu obsahuje i zmínku o Michiganu a nejasné detaily o hospodské rvačce kvůli nějaké ženě.

„Kéž by to byly lepší časy, lepší než hospodská rvačka kvůli nějaké ženě,“ říká. „To přece není žádná legrace, ne? Ale teď jsem kazatel a všem těm hříšníkům říkám, ať se do těch hospodských rvaček nepletou.“

Řekněte co?“

Tak tady to máte: náhodné setkání a několik mouder o tom, jak se vyhnout fyzickému konfliktu v prostorách podniku, kde se pije.

Někdy se rozhovor se Zeleným stane tak surrealistickým, že je těžké se vrátit zpět k ústí králičí nory. Jedna otázka na jeho mládí v Arkansasu přináší komentář o jeho otci, matce, láhvi vína a těhotenství. Rozumné. Ale pak jsem nedokázal úplně sledovat odbočku o „honění klokanů a tak.“

Když hrozí, že konverzační bílý šum začne být ohlušující, Green jasně vystřelí: „Andrew, dělám si z tebe srandu, chlape. Jen se bavím.“

I po tomto přiznání se ukáže, že zachytit Greenovy myšlenky je složitější než Mitchellův hlas na pásku. Letos uplyne 50 let od vydání skladby „Green Is Blues“, první spolupráce mezi Greenem a Mitchellem. Nahrávka je sice nedokonalá, ale starší producent na ní vedl svého směšně talentovaného zpěváka do nového prostoru.

Greenův hlas je jedním z největších nástrojů americké populární hudby. Mitchell ho posunul dál od lehkého R&B a umístil ho na místo, kde se Green může ucházet i o přízeň popového publika. Čerpali z country (skladba Carla Smithe „Gotta Find a New World“), soulu („The Letter“), klasického popu (Gershwinova „Summertime“) i současného popu/rocku („Get Back“ od Beatles).

„Green Is Blues“ je však nejdůležitější jako výchozí bod. Green a Mitchell budou na své hudbě pracovat ještě několik let. Na „Al Green Gets Next to You“ z roku 1971 se jim podařilo pohodlněji uhnízdit Greenův hlas v Mitchellových úpravách známých písní od interpretů nebo autorů, jako byli Doors, Barrett Strong, Bert Burns a Roosevelt Sykes. V roce 1972 se jim podařilo rozluštit kód a s písní „Let’s Stay Together“ přišli s vlastní osobitou permutací doutnající soulové hudby.

Pokud Green zná konkrétní recept na úspěch, je ohledně něj poměrně zdrženlivý.

„Prostě jsme zkoušeli různé věci, jen já jsem zpíval a on se vcítil do mého hlasu,“ říká Green. „Začalo to docela jednoduše. Postavit se támhle k tomu mikrofonu a podívat se, jak to zní. Tak to vlastně začalo.“

Přechod na gospel

Ať už bylo tajemství jakékoli, přístup fungoval. V letech 1972 až 1973 natočili čtyři alba, která jsou nepřekonatelnou klasikou: „Let’s Stay Together“, „I’m Still in Love With You“, „Livin‘ for You“ a „Call Me.“

Hudba byla sestavena z krásných malých částí, které pracovaly v harmonii. Jako vzor slouží instantní klasika „Love and Happiness“ s kytarovým lickem, švihajícími klávesami a praskajícími bicími – všechny ikonické svým osobitým zvukem, které se vzájemně prolínají, jak Green zkoumá všechny kouty svého hlasu. Dokázal sáhnout po vysokých tónech a prodat je s vášní stejně dobře jako po nízkém ševelení. Hlas v něm byl vždycky, ale Green se v těch letech stal skvělým zpěvákem.

Stejně jako jiní velcí zpěváci jižanského soulu měl i Green v éře diska určité problémy. V letech 1971-1975 umístil do popových žebříčků 13 hitů. V roce 1974 ho však dostihl životní styl, jehož crescendem byla neslavná tragédie s jeho přítelkyní, hrncem vařící krupice a sebevraždou. Green změnil způsob života a vrhl se do Full Gospel Tabernacle v Memphisu. Následovaly gospelové nahrávky, ale světské nahrávky se staly vzácností.

V polovině 90. let však znovu našel zalíbení v sekulární soulové hudbě právě v době, kdy ho Rock &rollová síň slávy uvedla do svých řad. Od té doby Green příliš mnoho nahrávek nenatočil – od roku 1995 jen čtyři a od roku 2008 žádnou. Přesto si od té doby našel cestu na pódia, kde hraje některé z těch hitů, které se drží už téměř půl století. Není pochyb o tom, že některé z nich zahraje i na svém úterním koncertu ve Smart Financial Centre.

A to je asi tak všechno, co k tomuto období může říct.

„Řekněte Houstonu: ‚Ahoj!‘,“ říká. „Přijedeme tam a přivezeme celou kapelu. Chystáme se to trochu zavařit. Všechny ty dobré věci. O to se snažíme. Přivézt to dobré.“

[email protected]