Přijedou do vašeho města. Mají na starosti bezpečnost vašich dětí. Jíte jejich jídlo. Důvěřujete jim, ale neznáte je – ani v nejmenším. Znáte je stejně dobře jako obsluhu mýtné brány. Vteřiny interakce, ani jmenovka. Ukažte lidem.
Slovo na C je v jejich knize hanlivý výraz, ale oni ho smějí používat. Výraz carnie vyvolává představu burana, kterému ze rtů visí Marlboro, zatímco provozuje hru s láhvemi mléka. Je to karikatura těchto lidí, kteří si pro vaši zábavu lámou záda.
Seděli jsme s Kevinem, šestadvacetiletým členem Mezinárodní asociace nezávislých showmanů, uvnitř sídla asociace v obci Gibsonton nedaleko Tampy na Floridě. Centrála showmanů není nějaká budova z betonových bloků v kancelářském parku. Gibsonton je už dlouho zimním domovem všech freak-show a showmanů. Byl vybrán pro svou blízkost k sídlu společnosti Ringling Bros. v Tampě. Kdysi měl Gibsonton jednu z mála pošt v Americe, která měla zkrácené přepážky pro malé lidi.
Předtím, než se stal Showtownem, byl Gibsonton malým městem rybářů a zaměstnanců místní dřevařské společnosti. V roce 1930 mělo pouze 614 obyvatel. Do roku 1945 se město rozrostlo na téměř 1 100 obyvatel. První osadníci – legendy jako Al „Obr“ Tomiani (měřil 190 cm) a jeho žena Jeanie „Půl-žena“ (měřila dva a půl metru) – vedli migraci. Koupili pozemek na pobřeží a založili rybářský tábor.
V 70. letech 20. století se vedlejší představení rozpadla – novým způsobem, jak vydělat peníze v tomto odvětví, byly atrakce a hry. A s tímto růstem vznikl i jakýsi svaz: Asociace.
Sál Showmenů má kapacitu 4 500 členů. Každoročně se zde koná veletrh, na kterém showmenské společnosti předvádějí své nejnovější návrhy atrakcí, jídla a vstupenek. V hlavní budově je několik tematických barů, od tropického stylu až po bar s kolotočem. Horní část baru je vyrobena z použitého stropu kolotoče.
Malá skupinka lidí seděla kolem baru, kouřila a dělala panáky obráceného ananasového dortu. Dal jsem se do řeči s barmankou Teresou. Byla jako barmanka ze saloonu na divokém západě, starala se o své a vyptávala se cizích lidí.
„Není to práce, je to životní styl,“ řekla mi.
Všichni u baru souhlasně pokyvovali hlavami. Říkala, že bydlení může být drsné, jako když sdílíte pokoj v cestovním přívěsu s pěti dalšími lidmi. Lidé z výstav často pracují 48 hodin v kuse, připravují veletrh a pak ho zase bourají. Pak jedou křížem krážem od soumraku do úsvitu do dalšího města a dělají to samé.
Vstoupil ošuntělý, velký muž kolem padesátky. Vypadal jako vysloužilý fotbalista. Objednal si pití a představil se jako Joe Royal. Joe, bývalý prezident asociace, řekl, že začínal jako ruffie – někdo, kdo připravuje hry a stánky – a v oboru zůstal přes padesát let.
„Co chcete vědět o Humřím klukovi?“ zeptal se. Zeptal se Joe.
Slyšel jsem tu legendu ještě předtím, než jsem přijel. Humří kluk, alias Grady Stiles mladší, byl umělec a rezident, který měl ruce podobné klepetům a v dětství se proslavil jako podivín. Stiles se stal alkoholikem a svýma deformovanýma rukama bil své děti a manželku. V roce 1978 zastřelil snoubence své dcery v noci před jejich svatbou. Vzhledem k jeho stavu mu stát udělil pouze patnáctiletou podmínku. Několik let po podmíněném propuštění byl zavražděn při nájemné vraždě, kterou si objednala jeho bývalá manželka a nevlastní syn. Za jeho zabití zaplatili 1 500 dolarů. Manželka byla odsouzena na 12 let a nevlastní syn dostal doživotí.
„Byl jsem tam v den pohřbu,“ řekl Joe, „bylo tam plno. Všichni nosiči pohřbu měli červené čepice. Myslím, že ten pohřeb sponzoroval Red Lobster,“ smál se.
Joe říkal, že s Lobster Boyem dělal na výletních lodích show.
„Grady rád chodil na lodi do vířivky,“ žertoval.
Joe byl rozený showman. Jeho otec Danny Royal byl prezidentem asociace a ukázal mi svou fotku na zdi Síně slávy.
„Teď je to jinak – z opravdové subkultury jsme se stali mainstreamem,“ řekl a vypadal rozrušeně. Aby změnil téma, vzal mě na prohlídku Gibsontonu.
„Víš, že tady vzadu máme vesničku pro důchodce?“ řekl.
Vyšli jsme zadními dveřmi na venkovní prostranství – pozemek, který vypadá jako prázdné výstaviště.
Důchodci měli před každou jednotkou malé verandy s grily Hibači. Z příspěvků sdružení se hradí obytné prostory pro členy. Joe mi řekl, že díky členství tam může bydlet kdokoli od rozvedených až po lidi, kteří mají prostě smůlu.
Vrátili jsme se dovnitř do hlavní budovy, dalšími dveřmi, které vedly do místnosti, která vypadala jako OSN, vyzdobená vlajkami zemí visícími ze stropu.
Tady se rozhoduje.
„Tady máme páteční schůzky a večeře,“ řekl. „Každý týden ji zaplníme.“
Nad hlavním stolem byly zarámované fotografie jednotlivých členů správní rady, kteří se usmívali do dálky.
Na přilehlé stěně byly staré fotografie z freak-show. Dal mi rychlou lekci z historie.
„Tohle je Gargantuan, jedna z prvních opic, která se objevila na přehlídkách,“ řekl.
„Tohle je slečna Purtieová – toho lva vychovávala odmalička,“ řekl. „Ten zatracený lev se té ženy bál jako čert kříže.“
„Tenhle muž žil ve městě – dělal opičí závody.“
„Ti lidé nalevo a napravo jsou můj pradědeček a prababička. Provozovali tuhle show – ona opravdu neměla 603 kilo – byla to ale velká žena.“
„Tohle je Al a jeho žena. Obr a napůl žena,“ řekl. „Ona byla v tom vztahu šéfová.“
Řekl mi, že Al nosil boty velikosti 27 a byl velitelem hasičů a policistou v Gibsontonu. Royal se také zmínil o rybářském táboře, který jim patřil, ale připadal mu jako vzdálená vzpomínka.
„Odkoupila ho Mosaic (fosfátová společnost), ale mají tam jeho památník na boty.“
Vrátili jsme se do baru. Objevil se tu hlouček nových lidí. Seznámil jsem se s chlapíkem jménem Buddy.
Buddy žije v Miami jako provozní ředitel Santova kouzelného lesa, ale během sezony vozí hry a jezdí.
„Jezdím až z Miami do Severní Dakoty, pryč jsem asi tři měsíce,“ řekl. Buddy byl chodícím symbolem floridského sportu, na těle měl vytetované téměř všechny floridské sportovní týmy.
Vyprávěl mi o jednom svém oblíbeném.
„Jednou k Santovi přišel Dwyane Wade, tak jsem ho požádal o autogram na ruku,“ řekl. „Tak jsem si ho nechal vytetovat.“
„Potřeboval jsem si odskočit a oni mě nasměrovali správným směrem, ale pak mě zastavili.“
„Jdi na dámské záchody, tam nikdo není,“ řekl.“
„Proč bych tam měl chodit?“ zeptal jsem se.
„Prostě jdi tam a jdi dovnitř. Běž,“ řekl.
Barman mě pobídl vejci.
Hned jsem si všiml, že jsou to falešné vstupní dveře, které nikam nevedou. Nechtěl jsem jim kazit zábavu, a tak jsem dělal hloupého. Smáli se, až brečeli, když jsem se je snažil otevřít.
Tihle šoumeni v tom zřejmě jedou na dlouho. Je to rodinný podnik, i když nejste rodina. Asociace se o své vlastní stará, ať už je zaháčkuje u piva, nebo u noclehu. V tomto odvětví panuje úcta, od ruffie až po majitele výstav, a skutečná hrdost na ty, kteří se drží života.