Parliament/Funkadelic (nebo P-Funk) je americký funkový hudební kolektiv založený Georgem Clintonem, který je z velké části považován za „architekty“ žánru Funk. Parliament/Funkadelic nahráli více než 40 hitových singlů a tři platinová alba. Inspirován skupinou Motown, Clinton v průběhu 70. let postupně sestavil soubor více než 50 hudebníků a nahrával s nimi jak jako Parliament, tak jako Funkadelic.
Funkadelic, inspirovaní například Jimim Hendrixem, byli zpočátku zaměřeni na psychedelický rock a měli tradiční formát kapely. Naproti tomu Parliament mísili funk odvozený od Jamese Browna a Slye Stonea s psychedelií šedesátých let, obskurní garderobou a sci-fi tématy. P-Funk (jak se kolektivu říkalo) měl zásadní vliv a zanechal trvalou stopu ve světě funku, rapu a hip-hopu. V roce 1997 byl P-Funk po Jamesi Brownovi druhým nejčastěji samplovaným umělcem na světě.
P-Funk měl své kořeny v pětičlenné doo-wopové kapele The Parliaments, kterou založil čtrnáctiletý George Clinton spolu s Clarencem „Fuzzym“ Haskinsem, Gradym Thomasem, Raymondem Davisem a Calvinem Simonem v zadní místnosti holičství v Plainfieldu v New Jersey. V roce 1964 Clinton přijal rytmickou sekci, kterou tvořili sólový kytarista Eddie Hazel, baskytarista Billy „Bass“ Nelson, rytmický kytarista Lucius „Tawl“ Ross a bubeník Ramon „Tiki“ Fulwood.
V roce 1967 vydali The Parliaments svůj první hitový singl „(I Wanna) Testify“. Bohužel se dostali do konfliktu se svou nahrávací společností Revilot a přestali nahrávat. Clinton opustil název Parliaments a nahrál doprovodnou kapelu jako samostatnou skupinu, přičemž bývalí Parliaments pouze poskytovali vokální „příspěvky“. Novou skupinu pojmenovali Funkadelic a v roce 1970 vydali debutové album Funkadelic. V té době se k Funkadelic připojil klávesista Bernie Worrell, který se stal nejdůležitější součástí kolektivu Parliament/ Funkadelic a dělal většinu aranžmá pro téměř všechny pozdější desky P-Funk.
V průběhu několika následujících let Funkadelic vydali album „Free Your Mind… and Your Ass Will Follow“ (1970) a po něm následovalo album „Maggot Brain“ (1971), komentář k válce ve Vietnamu. Hned po nahrání „Maggot Brain“ Nelson, Hazel a Ross skupinu Funkadelic opustili, i když Hazel s ní nahrával ještě v 70. letech. Přibližně ve stejné době se k P-Funku připojil baskytarista Bootsy Collins, který se po Clintonovi stal jeho nejslavnějším členem. Zvuk vytvořený Worrellem a Collinsem bude definovat jak Funkadelic, tak pozdější Parliament.
Po albu America Eats Its Young (#11 R&B) z roku 1972, debutovém albu Clinton/Collins/Worrell) nastalo pro Funkadelic období úpadku. V roce 1974 začala skupina opět nahrávat jako Parliament. Její alba „Up for the Down Stroke“ z roku 1974 a „Chocolate City“ z roku 1975 se obě dostala do Top 20 americké hitparády R&B.
Největší období úspěchů P-Funku přišlo mezi lety 1976 a 1980, počínaje albem Parliament z roku 1976, Mothership Connection, prvním platinovým albem kolektivu. V letech 1978-1979 vydali Parliament a Funkadelic po dvou hitech číslo jedna a jejich tři alba se stala platinovými. V té době už Parliament/Funkadelic patřili k nejžhavějším koncertním skupinám v zemi.
Na vrcholu úspěchu se však vše rozpadlo. Právní problémy přinutily v roce 1981 Funkadelic i Parliament k rozpadu. Ironií osudu se skladba „Atomic Dog“ vydaná v roce 1982 stala poslední písní Parliament/Funkadelic, která se dostala na první místo žebříčku R&B. Clinton a mnoho bývalých hudebníků z P-Funk pokračovali v osmdesátých letech v koncertování a nahrávání pod názvem „The P-Funk All-Stars“, ale s malým úspěchem. Vzestup rapu v 90. letech však přispěl k obnovení popularity tohoto kolektivu. V roce 1997 byl Clinton a 15 členů kolektivu Parliament/Funkadelic uvedeno do Rock and Rollové síně slávy.
.