Federální milosti udělené prezidentem se vztahují pouze na federální zákony; nevztahují se na občanské, státní nebo místní přestupky. Federální milosti se rovněž nevztahují na případy obžaloby. Omilostnění za státní trestné činy vyřizují guvernéři nebo státní rada pro milosti.
Jedním omezením prezidentovy pravomoci udělovat milosti je „v případech impeachmentu“. To znamená, že prezident nemůže použít milost k tomu, aby zabránil obžalobě držitele úřadu nebo aby zrušil účinky obžaloby a odsouzení.
Přijetí milosti příjemcemUpravit
V případu United States v. Wilson (1833) Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že milost může být zamýšleným příjemcem odmítnuta a musí být pozitivně přijata, aby ji soud oficiálně uznal. V tomto případě se jednalo o George Wilsona, který byl odsouzen za loupežné přepadení americké pošty a byl odsouzen k trestu smrti. Díky vlivu svých přátel byl Wilson omilostněn prezidentem Andrewem Jacksonem, ale Wilson milost odmítl a Nejvyšší soud rozhodl, že jeho odmítnutí je platné a soud mu nemůže milost vnutit; v důsledku toho musí být milost předložena soudu prostřednictvím „žádosti, návrhu nebo jiným způsobem“, aby mohla být považována za skutečnost a důkaz.
Podle soudce Josepha McKenny, který napsal většinové stanovisko ve věci Nejvyššího soudu USA Burdick v. Spojené státy, milost „s sebou nese připsání viny; přijetí je jejím přiznáním“. Federální soudy dosud neobjasnily, jak se tato logika vztahuje na osoby, které zemřely (například Henry Ossian Flipper, kterého omilostnil Bill Clinton), na osoby, které jsou zproštěny trestu v důsledku obecných amnestií, a na osoby, jejichž tresty jsou zmírněny prostřednictvím zmírnění trestu (které nelze odmítnout v žádném jazykovém smyslu). Brian Kalt, profesor práva na Michiganské státní univerzitě, uvádí, že prezidenti někdy (i když zřídka) udělují milost na základě neviny, a tvrdí, že pokud prezident udělí milost, protože se domnívá, že je osoba nevinná, pak by přijetí této milosti nebylo přiznáním viny.
Zbytkové účinky odsouzeníRedakce
Prezidentská milost obnovuje různá práva ztracená v důsledku omilostněného trestného činu a může do jisté míry zmírnit stigma vyplývající z odsouzení, ale nevymaže nebo nezruší záznam o samotném odsouzení. Proto musí osoba, které byla udělena milost, stále uvádět své odsouzení (odsouzení) ve všech formulářích, kde je tato informace vyžadována, ačkoli může rovněž uvést skutečnost, že jí byla udělena milost. Vzhledem k tomu, že většina občanskoprávních postihů vyplývajících z odsouzení za trestný čin, jako je ztráta volebního práva a práva zastávat veřejné funkce, je uložena spíše státním než federálním právem, lze je odstranit pouze opatřením státu.
AutopardonEdit
Právní a ústavní možnost prezidenta udělit milost sobě samému (self-pardon) je nevyřešenou otázkou. Během skandálu Watergate právník prezidenta Nixona navrhoval, že sebepotrestání by bylo legální, zatímco ministerstvo spravedlnosti vydalo 5. srpna 1974 memorandové stanovisko, v němž se uvádí, že prezident nemůže udělit milost sám sobě. V memorandu z roku 1974 byl stanoven scénář, podle něhož by prezident podle dvacátého pátého dodatku Ústavy Spojených států mohl prohlásit, že není schopen vykonávat své povinnosti, a mohl by jmenovat viceprezidenta úřadujícím prezidentem. Úřadující prezident by pak mohl prezidenta omilostnit a „poté by prezident mohl buď odstoupit, nebo se znovu ujmout výkonu své funkce“. Neformální Nixonovo memorandum se prezidentskou samomilostí zabývá pouze 69 slovy bez citací a postrádá právní rozbor, a proto není v této otázce směrodatné.
Tato otázka se znovu objevila v roce 1998 během impeachmentu prezidenta Billa Clintona.
Dne 22. července 2017 prezident Donald Trump napsal na Twitteru: „I když všichni souhlasí s tím, že prezident USA má plnou moc udělovat milosti, proč o tom přemýšlet, když jediným zločinem jsou zatím ÚNIKY proti nám. FAKE NEWS“, což vyvolalo řadu novinových článků a internetových komentářů týkajících se prezidentovy možnosti omilostnit příbuzné, spolupracovníky a možná i sebe sama v souvislosti s vyšetřováním zvláštního poradce z roku 2017, které nakonec dospělo k závěru, že prezidenta Donalda Trumpa v té době nelze obvinit.
Ústavnost udělení milosti sobě samémuRedakce
Běžnými argumenty proti udělení milosti sobě samému jsou témata sebeosočování a sebeobviňování, nespravedlivá povaha prezidenta stojícího nad zákonem, porušení veřejné důvěry, zahrnutí slova „udělit“ do příslušné klauzule (nelze udělit něco sobě samému), definice „milosti“ (protože nelze udělit odpuštění sobě samému) a nedostatečnost dalších záruk, jako jsou politické důsledky. Tyto argumenty však byly zpochybněny, a jelikož Nejvyšší soud vydal ústavní rozhodnutí, která potvrdila „neomezenou“ pravomoc prezidenta udělit milost, byla by k vyřešení ústavnosti udělení milosti sobě samému nutná změna ústavy nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní otázky pravomoci udělit milost byly vzneseny v několika případech Nejvyššího soudu. Ve věci Ex parte Garland většina Nejvyššího soudu rozhodla:
„Takto udělená pravomoc je neomezená, s uvedenou výjimkou. Vztahuje se na každý trestný čin známý zákonu a může být vykonána kdykoli po jeho spáchání, a to buď před zahájením soudního řízení, nebo v jeho průběhu, nebo po odsouzení a vynesení rozsudku. Tato pravomoc prezidenta nepodléhá zákonodárné kontrole. Kongres nemůže omezit účinek jeho milosti ani vyloučit z jejího výkonu žádnou skupinu pachatelů. Blahovolná výsada milosti, která je mu svěřena, nemůže být omezena žádnými legislativními omezeními.“
V rozsudku Marbury v. Madison napsal předseda Nejvyššího soudu John Marshall ohledně prezidentských pravomocí:
„prezident je vybaven určitými důležitými politickými pravomocemi…. které má využívat podle vlastního uvážení, a je odpovědný pouze své zemi za svůj politický charakter a svému svědomí… Ať už lze mít jakýkoli názor na způsob využití výkonné pravomoci, přesto neexistuje a nemůže existovat žádná moc, která by tuto pravomoc kontrolovala… Rozhodnutí výkonné moci je rozhodující.“
.