Když jsem byl cessionista, nikdy jsem neviděl Boha někoho uzdravit, protože jsem se nikdy nemodlil za uzdravení. 1
Jak se můžete pravidelně modlit za něco, o čem věříte, že to Bůh už nedělá nebo že to dělá jen zřídka? Když mi někdo řekl, že věří v uzdravení a zázraky, vystřelil jsem: „Aha, ty jsi viděl otevřít slepé oči a hluché uši? Viděli jste někoho chodit po vodě nebo někoho rozmnožovat jídlo pomocí modlitby?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Cessationisté se vždy vrhají na ty největší zázraky, zejména na zázraky v přírodě, aby dokázali, že Bůh už tyto věci nedělá. Dokazují tím jen to, že lidé, kteří v zázraky nevěří a nemodlí se za ně, jsou lidé, kteří zázraky nevidí. Potvrzují to, co Jakub napsal téměř před dvěma tisíci lety:
Nemáte, protože Boha neprosíte. – Jakub 4,2
Když jsem studoval v semináři, o několik let přede mnou byli studenti, kteří se specializovali na apologetiku, obhajobu Boží existence a spolehlivosti křesťanského Písma. Agnostičtí univerzitní profesoři, kteří se Bohu vysmívali, udělali tu chybu, že s těmito studenty debatovali před jejich třídami. Ken Boa byl jedním z těchto apologetů jen o pár let přede mnou, ale až donedávna jsem se s jeho příběhem neseznámil.
V létě roku 1978 byl na třítýdenní cestě po Izraeli. Jedno odpoledne se Ken šel vykoupat do vody, po které se Ježíš procházel během bouře a kde Ježíš zachránil své učedníky před utonutím. Když Ježíš nastoupil do člunu, byl okamžitě na břehu (Jan 6,16-21). Ken doplaval ke voru vzdálenému asi desetinu míle od břehu Galilejského jezera. Pak se otočil a vydal se zpátky.
Na zpáteční cestě se z ničeho nic přihnala bouře. Vítr začal hýbat mořem a jako voda na třesoucím se talíři se okamžitě rozbouřilo. Ocitl jsem se zmítán prudkými pohyby vody a nemohl jsem postoupit zpět ke břehu. Bylo těžké se jen udržet na hladině. Stále jsem se snažil postupovat správným směrem, ale vítr a vlny mě stále tlačily zpět…
Toto trvalo, jak se zdálo, opravdu dlouho a moje energie byla vyčerpaná… Nedokázal jsem to. Věděl jsem, že jsem na pokraji utonutí, a můj život mi proběhl před očima jako ve filmu… Uvědomil jsem si něco většího než bouře… Bůh mi řekl, že moje práce pro něj na zemi není dokončena.
A pak jsem byl na břehu. Nemám ponětí, jak jsem se tam dostal. Nebylo možné, abych měl sílu uplavat tu vzdálenost proti těm vlnám. Byl jsem jen na okraji vody. Ale na břehu byly kameny a byly nesmírně kluzké. Nedokázal jsem se na kamenech zachytit, abych se mohl dostat z vody. A pak se to stalo znovu. Najednou jsem se ocitl na travnaté ploše nad skalami. Nemám tušení, jak jsem se nad skály dostal. Sám jsem se z vody vytáhnout nemohl a v okolí nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. 2
Když se Ken topil, uslyšel Boží hlas a byl nadpřirozeným způsobem přenesen nad vodu a skály. To se stalo jednomu z našich absolventů, kterého si naše fakulta velmi váží. Stalo se to dva roky poté, co jsem se stal profesorem v semináři, kde jsem studentům říkal, že Bůh už takové zázraky nedělá.
Příběh těsně před tím, než Ježíš chodil po vodě, ukazuje, jak nasytil pět tisíc lidí z chlapcova pytlíku s obědem (Jan 6,5-15). Řekl jsem svým nedělním posluchačům, že to ukazuje, že bez ohledu na to, jak bezvýznamní jsme my nebo naše dary, pokud sebe a své dary vložíme do Ježíšových rukou, může dělat velké věci. Věřil jsem v původní zázrak, ale nikdy jsem si nemyslel, že ho Ježíš zopakuje. K čemu by to bylo?“
Heidi byla krásná blonďatá teenagerka, která vyrůstala v bohaté plážové komunitě v jižní Kalifornii a byla předurčena k životu ve venkovském klubu. Dne 13. března 1976 šestnáctiletá Heidi odevzdala své srdce Ježíši a On jí dal své srdce pro utlačované, kteří se potácejí na okraji společnosti. Od okamžiku setkání s Ježíšem chtěla Heidi dělat jen misionářku pro nejchudší z chudých. Provdala se za Rollanda Bakera, který měl stejnou životní vizi. V roce 1996 se Heidi vyčerpala péčí o sirotky v Mosambiku. Ani dva měsíce antibiotik nedokázaly zastavit různé infekce. Měla úplavici a zápal plic. Odletěla zpět do Spojených států a ubytovala se v nemocnici. Než se vrátila do Mosambiku, zašla do letištní církve Vineyard v Torontu, která byla uprostřed probuzení. Během pobytu v Torontu měla následující vidění:
Jedné noci jsem sténala na přímluvu za děti Mozambiku. Blížily se ke mně tisíce lidí a já jsem volala: „Ne, Pane. Je jich příliš mnoho!“ Pak jsem měl dramatické, jasné vidění Ježíše. Byl jsem s Ním a tisíce a tisíce dětí nás obklopovaly. Viděla jsem Jeho zářící tvář a Jeho intenzivní, planoucí oči plné lásky. Viděl jsem také Jeho tělo. Bylo pohmožděné a rozbité a Jeho bok byl probodnutý. Řekl: „Podívejte se mi do očí. Dejte jim něco k jídlu.“ Pak vzal kus svého rozbitého těla a podal mi ho. V mých rukou se z něj stal chléb a já jsem ho začal dávat dětem. V mých rukou se rozmnožil. Pak Pán znovu řekl: „Podívejte se mi do očí. Dávej jim něco k pití.“ Dal mi pohár krve a vody, která mu vytékala z boku. Věděla jsem, že je to kalich hořkosti a radosti. Vypil jsem ho a pak jsem ho začal dávat pít dětem. Kalich nevysychal. V tu chvíli jsem už nekontrolovatelně plakala. Jeho ohnivé oči plné lásky mě úplně rozebraly. Uvědomila jsem si, co Ho to stálo, aby nám všem poskytl takový duchovní i fyzický pokrm. Pán promluvil k mému srdci a řekl: „Vždycky bude dost, protože jsem zemřel. „3
Heidina vize byla praktickou aplikací Ježíšova učení poté, co nasytil pět tisíc lidí, když řekl: „Neboť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“ (Jan 6,55).
Heidi se vrátila do Mosambiku uzdravená a osvěžená a očekávala, že v sirotčinci pro 350 pouličních sirotků, které zachránili z těch nejstrašnějších podmínek, jaké si lze představit, propuknou zázraky. Místo toho se rozpoutalo peklo. Vláda jim dala osmačtyřicet hodin na opuštění sirotčince. Na Heidin život byla vypsána smlouva. Jediné místo, kam měli jít, byl jejich malý služební byt ve městě Maputo. Zde je popis toho, co se stalo, když Bakerovi odjeli do Maputa:
Byli jsme zaplaveni našimi nejpotřebnějšími dětmi, nejmladšími sirotky z ulice, kteří neměli vůbec žádné příbuzné ani přátele, ke kterým by mohli jít. Šly bosé patnáct kilometrů do města a proudily do našeho bytu. Řekly nám, že je za zpěv zbili velkými holemi. Říkali, že půjdou tam, kam my, protože se jdou klanět Pánu. Když jsem jim řekla, že pro ně nemáme místo, jejich prostá odpověď zněla: „Ale mami, vždyť jsi říkala, že jich bude vždycky dost!“
Co jsem mohla říct? Stále se hrnuli dovnitř, bylo jich snad sto. Nacpali jsme palandy do naší zchátralé malé garáže plné mastnoty a pavučin. Zapůjčené vojenské postele byly po celém našem dvoře a příjezdové cestě. Na chodbě nám tekla moč. Děti jsme se snažili umýt hadicí. Všechny naše dveře a okna byly plné obličejů!“
Nevěděli jsme, jak si poradit. Neměli jsme ani zdaleka tolik jídla, kolik bychom potřebovali, ani vaření a hygienické zázemí. Všude se vršily krabice, oblečení a kufry.
Všichni byli naprosto vyčerpaní, všude panoval naprostý chaos. A k naší bráně stále tíhly další děti. Docházely nám síly a plakali jsme, když jsme sledovali, jak se u nás shromažďuje moře tváří. I po Torontu jsem vážně přemýšlela: „Opravdu se Bůh stará? Jaký vůbec je?“ Nikdy by mě nenapadlo, že nás nechá v takové situaci.
Naše dcera Crystalyn začala plakat, protože měla velký hlad. Myslela jsem, že se zlomím… Přišla vzácná žena z amerického velvyslanectví s jídlem. „Přinesla jsem vám chilli a rýži pro vaši rodinu!“ oznámila nám sladce a měla toho tak akorát pro nás čtyři. Nejedli jsme už několik dní. Otevřel jsem dveře a ukázal jí všechny naše děti. „Mám velkou rodinu…“ Moje přítelkyně zvážněla. „Je toho málo! Musím jít domů a uvařit ještě něco!“ „To je pravda! Ale já ji jen požádala, aby se nad jídlem pomodlila. Teď byla rozrušená. „Nedělej to!“ prosila mě. Ale rychle se pomodlila. Vytáhl jsem plastové talíře, které jsme používali při pouličních výpravách, a také malý hrnec kukuřičné kaše, který jsem měl. Začali jsme servírovat a hned na začátku jsem každému dal plnou misku. Byla jsem omráčená a ohromená. Sotva jsem v tu chvíli chápal, jak úžasná věc se děje. Ale jedly všechny naše děti, jedl personál, jedl můj přítel, a dokonce i naše čtyřčlenná rodina. Všichni měli dost.
Od té doby jsme nikdy neodmítli žádné osiřelé, opuštěné nebo umírající dítě. Nyní krmíme a staráme se o více než tisíc dětí. Jedí a pijí, co hrdlo ráčí, z Pánovy dobroty. Protože zemřel, je ho vždycky dost.4
- Cessationist je teologický termín pro někoho, kdo věří, že Bůh přestal dávat nadpřirozené dary Ducha svatého po smrti novozákonních apoštolů.
- Ken Boa, Rewriting Your Broken Story: (Downers Grove, IL: InterVarsity, 2016), 28.
- Rolland and Heidi Baker, Always Enough: (Grand Rapids: Chosen, 2003), 49-50.
- Baker, Always Enough (Boží zázračné zaopatření mezi nejchudšími dětmi na Zemi), 51-52.