Alan Searleman, profesor psychologie na Univerzitě svatého Vavřince a spoluautor vysokoškolské učebnice Paměť z širší perspektivy, vysvětluje.
V odborné literatuře se termín eidetické představy nejvíce blíží tomu, co se lidově nazývá fotografická paměť. Nejběžnějším způsobem identifikace eidetiků (jak jsou lidé s eidetickou obrazotvorností často nazýváni) je metoda Picture Elicitation Method. Při ní se na stojan umístí neznámý obrázek a člověk si pečlivě prohlédne celou scénu. Po uplynutí 30 sekund je obrázek odstraněn z dohledu a osoba je požádána, aby pokračovala v pozorování stojanu a sdělila vše, čeho si všimla. Lidé, kteří mají eidetickou představivost, budou s jistotou tvrdit, že obrázek stále „vidí“. Kromě toho jej mohou skenovat a zkoumat jeho různé části, jako by byl obraz stále fyzicky přítomen. V důsledku toho je jedním z charakteristických znaků eidetické obrazotvornosti to, že eidetici při odpovědích na otázky týkající se chybějícího obrazu používají přítomný čas a mohou mimořádně podrobně informovat o tom, co obraz obsahoval.
Eidetické obrazy se od jiných forem vizuální obrazotvornosti liší několika důležitými způsoby. Za prvé, eidetický obraz není pouhým dlouhým poobrazem, protože poobrazy se při pohybu očí pohybují a obvykle mají jinou barvu než původní obraz. (Například blesk fotoaparátu může vytvářet následné obrazy: blesk je jasně bílý, ale následný obraz je černá tečka, která se pohybuje při každém pohybu očí.) Naproti tomu skutečný eidetický obraz se při pohybu očí nepohybuje a má stejnou barvu jako původní obraz. Za druhé, běžný vizuální obraz, který si každý z nás může vytvořit z paměti (například obraz ložnice), nemá vlastnosti většiny eidetických obrazů, které téměř vždy mizí mimovolně a po částech. Také není možné kontrolovat, které části eidetického obrazu mizí a které zůstávají viditelné. Na rozdíl od běžných vizuálních obrazů vytvořených z paměti trvá většina eidetických obrazů jen asi půl minuty až několik minut a eidetický obraz je možné dobrovolně navždy zničit pouhým úmyslným mrknutím. Navíc, jakmile jednou zmizí z dohledu, lze eidetický obraz jen zřídka kdy obnovit.
Dalo by se očekávat, že jedinec, který tvrdí, že vidí obraz i poté, co byl odstraněn, bude schopen mít dokonalou vzpomínku na původní obraz. Koneckonců dokonalá paměť je to, co se obvykle předpokládá pod běžně používaným výrazem „fotografická paměť“. Jak se však ukazuje, přesnost mnoha eidetických obrazů má k dokonalosti daleko. Kromě toho, že jsou často některé detaily jen povrchní, není neobvyklé, že eidetici mění vizuální detaily, a dokonce si vymýšlejí takové, které na původním snímku nikdy nebyly. To naznačuje, že eidetické obrazy rozhodně nemají fotografickou povahu, nýbrž jsou rekonstruovány z paměti a mohou být podobně jako jiné vzpomínky (vizuální i nevizuální) ovlivněny kognitivními předsudky a očekáváními.
Převážná většina lidí, u nichž bylo zjištěno, že mají eidetické představy, jsou děti. Odhady prevalence této schopnosti mezi dětmi před pubertou se pohybují přibližně od 2 % do 10 %. A jedná se o fenomén rovných příležitostí – není rozdíl mezi pohlavími v tom, kdo je pravděpodobně eidetikem. Ačkoli je to jistě kontroverzní, někteří vědci se také domnívají, že eidetická představivost se častěji vyskytuje v určitých populacích mentálně retardovaných (konkrétně u jedinců, jejichž retardace s největší pravděpodobností pramení z biologických příčin, nikoli z příčin prostředí) a také v geriatrické populaci. Až na několik významných výjimek však většina výzkumů ukázala, že prakticky žádná dospělá osoba zřejmě nemá schopnost vytvářet eidetické představy.
Proč by tomu tak mělo být? To nikdo pořádně neví, i když část odpovědi může souviset s poměrně nejasnou skutečností týkající se vývoje takových představ. Výzkum ukázal, že pokud člověk verbalizuje v době, kdy snímá původní obraz, narušuje to tvorbu eidetického obrazu. Takovým vyslovením může být něco tak zdánlivě nevinného, jako je skryté vyslovení slova „bernardýn“ při spatření velkého psa během počátečního procesu skenování. Jedním z důvodů, proč se tak zřídka setkáváme se staršími eidetiky, je tedy možná to, že dospělí se mnohem častěji než děti snaží verbálně i vizuálně zakódovat obrázek do paměti. Pokud je to pravda, pak to znamená, že dospělí častěji narušují tvorbu eidetických obrazů, a je tedy mnohem méně pravděpodobné, že budou identifikováni jako osoby s eidetickými představami, i když tuto schopnost skutečně mají.
Můžete získat eidetické představy učením? Osobně o tom pochybuji. Pokud je mi však známo, nebyly učiněny žádné pokusy o to, aby se někdo tuto schopnost naučil. Ačkoli je jasné, že eidetická představivost existuje, psychologové stále nevědí, proč k ní dochází, jaké mozkové mechanismy za ni mohou být zodpovědné a proč se vyskytuje u tak malé části populace. Rozhodně se jedná o fascinující fenomén.