Pokud se podíváte blíže, zjistíte, že hi- tam bylo původně v řeckém historia, odkud bylo převzato do latiny. Počáteční slabika byla v pozdní latině oslabena a někdy vypuštěna a ve staré francouzštině, z níž bylo slovo převzato do střední angličtiny, redukována na e-.
V ME se objevuje jako historie, istorie, estorie a histoire, což jsou všechno formy představující OF, pravděpodobně ovlivněné latinou – latina byla totiž samozřejmě stále živým spisovným jazykem vzdělanosti a učenosti. Vedle nich se začala objevovat „domácí“ verze se zcela vypuštěnou počáteční slabikou; ta se objevuje jako storie, stor, storri, s plurálem stories, storise, storius a storien.
Všechny tyto formy se používaly lhostejně pro jakékoli vyprávění, ať už šlo o formální kroniku, nebo patentní román. Teprve v raném novověku – v 16. století – se v angličtině začaly hláskosloví a formy otřásat – pravděpodobně opět pod vlivem postavení latiny jako hlavního jazyka vzdělanosti – v protikladu history = věcné vyprávění a story = fiktivní vyprávění.
Všimněte si, že dodnes francouzské histoire znamená jak příběh, tak historii – stejně jako odpovídající termín v němčině, Geschichte. Předpokládám, že to platí i v mnoha dalších evropských jazycích.
EDIT:
Tento zjednodušený protiklad právem zpochybňují Arlen Beiler a John Lawler: story zahrnuje jakékoli vyprávění, nejen vyprávění fiktivní, a oba termíny se nikdy zcela neoddělily. Zjednodušeně řečeno se však historií rozumí produkt akademické disciplíny, zatímco příběhem se rozumí poutavé vyprávění. OED 1 to, myslím, poměrně elegantně uvádí pod Story 4 e :
Původně = HISTORY 4 b; v moderním užití (ze spojení se Sense 5) však naznačuje, že průběh událostí, o nichž se mluví, má takový druh zajímavosti, který je cílem fikce vytvořit.
Musím také uznat, že v posledních dvou generacích se historiografové stali skeptičtějšími vůči rankeovskému eigentlich gewesen a mnohem více si uvědomují prvek mýtopoesie ve své práci; historie se tak v jistém smyslu opět hroutí do příběhu.
.