Souvislost rané církve s pozdním judaismem
Křesťanství vzniklo jako hnutí uvnitř judaismu v době, kdy Židé byli již dlouho kulturně a politicky ovládáni cizími mocnostmi a ve svém náboženství (spíše než v politice či kulturních úspěších) našli oporu svého společenství. Od Amose (8. století př. n. l.) bylo izraelské náboženství poznamenáno napětím mezi pojetím monoteismu s jeho univerzálním ideálem spásy (pro všechny národy) a představou o zvláštním Božím vyvolení Izraele. V helénistickém věku (323 př. n. l. – 3. stol. n. l.) rozptýlení Židů po královstvích východního Středomoří a Římské říše tuto univerzalistickou tendenci ještě posílilo. Pokusy cizích vládců, zejména syrského krále Antiocha IV Epifana (v letech 168-165 př. n. l.), prosadit v Palestině řeckou kulturu však vyvolaly horlivý odpor mnoha Židů, což vedlo k povstání Jidáše Makabejského proti Antiochovi. V palestinském judaismu převládala oddělenost a výlučnost. Od židovských misionářů v jiných oblastech se přísně očekávalo, že zavedou charakteristické židovské zvyky, jako je obřízka, košer strava, šabat a další svátky. Jiní Židé však nebyli tak výluční, vítali řeckou kulturu a přijímali konvertity, aniž by vyžadovali obřízku.
Vztah prvních křesťanských církví k judaismu se odvíjel především od dvou otázek: (1) mesiášská role Ježíše z Nazareta a (2) trvalá platnost Mojžíšova zákona pro všechny.
Courtesy of the Master and Fellows of Corpus Christi College, Cambridge
Židovská Písma představovala dějiny jako jeviště prozřetelnostního dramatu, které nakonec skončí Božím triumfem nad všemi současnými zdroji frustrace (např, cizí nadvláda nebo hříchy Izraele). Boží vláda měla být nastolena pomazaným knížetem neboli Mesiášem (z mashiaḥ, „pomazaný“) z rodu Davida, izraelského krále v 10. století př. n. l.. O správném postupu vedoucím k dovršení tohoto dramatu však panovaly spory. Mezi různorodé skupiny patřili aristokratičtí a konzervativní saduceové, kteří uznávali pouze pět Mojžíšových knih (Pentateuch) a jejichž život a politická moc byly úzce spjaty s chrámovou bohoslužbou, a farizeové, kteří uznávali platnost ústní tradice a byli široce respektováni pro svou vzdělanost a zbožnost. Farizeové nejenže přijímali biblické knihy mimo Pentateuch, ale také přijímali nauky – například o vzkříšení a existenci andělů -, které byly v judaismu přijaty teprve nedávno a z nichž mnohé vycházely z apokalyptických očekávání, že završení dějin bude ohlášeno dramatickým, kataklyzmatickým Božím zásahem do lidských záležitostí. Velký sanhedrin (ústřední rada) v Jeruzalémě se skládal z farizeů i saduceů. Zélóti byli agresivní revolucionáři známí svým násilným odporem k Římu a jeho polyteismu. Dalšími skupinami byli herodiáni, stoupenci klientského království Herodů (dynastie, která podporovala Řím), kteří se zélótům hnusili, a esejci, kvazimnišská disidentská skupina, k níž pravděpodobně patřila sekta, která uchovávala svitky od Mrtvého moře. Tato poslední sekta se neúčastnila chrámových bohoslužeb v Jeruzalémě a dodržovala jiný náboženský kalendář a ze svého pouštního útočiště očekávala boží zásah a hledala v prorockých spisech znamení naznačující dovršení světa.
Jaký vztah měli Ježíšovi následovníci k některým z těchto skupin, není jasné. V kanonických evangeliích (těch, která církev přijala za autentická) jsou hlavním terčem kritiky zákoníci a farizeové, jejichž lpění na tradici judaismu je prezentováno jako legalistické a malicherné. Podobně nepřátelsky jsou vykresleni saduceové a herodiáni. Esejci nejsou nikdy zmíněni. Šimon, jeden z dvanácti Ježíšových učedníků, byl nebo kdysi byl horlivcem. Ježíš měl pravděpodobně blízko k farizeům.
V tehdejších společenských a politických podmínkách nemohli mít saduceové ani horlivci dlouhou budoucnost: jejich pokusy o uskutečnění apokalyptických snů vedly po dvou velkých židovských povstáních proti Římanům v letech 66-70 a 132-135 k zpustošení Judska a zničení Chrámu. Volba pro mnoho Židů, kterým byl po roce 135 zakázán vstup do Jeruzaléma, tak ležela mezi farizeji a vznikajícím křesťanským hnutím. Farizejství zakotvené v Mišně (ústní zákon) a Talmudu (komentář a doplněk ústního zákona) se stalo normativním judaismem. Tím, že křesťanství vzhlíželo k pohanskému (nežidovskému) světu a pečlivě se distancovalo od zélótských revolucionářů a farizeů, umožnilo svůj ideál světového náboženství za cenu obětování židovské specifičnosti a výlučnosti. Skutečnost, že se křesťanství nikdy nepodařilo získat si věrnost větší než malé menšiny Židů, je záhadou spíše pro teology než pro historiky.
.