Ve víru dramatu kolem Trumpova impeachmentu je snadné zapomenout na geopoliticky naléhavější problém na Ukrajině: Na pokračující ruskou angažovanost ve východní části země a na váznoucí partnerství Ukrajiny se Západem, jehož cílem je zatlačit ji zpět. Před setkáním ruského prezidenta Vladimira Putina, ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německé kancléřky Angely Merkelové, které se uskuteční příští týden v Paříži a během něhož se tito čtyři představitelé pokusí uzavřít dohodu o příměří, je načase, aby se Spojené státy znovu naladily, zejména proto, že existují náznaky, že některé vlivné hlasy v Moskvě jsou pro měkčí přístup. To znamená pružnější výklad dohody Minsk II z roku 2015, která má ukončit boje v Donbasu, s opatrnějším přístupem k ukrajinským obavám. To by zase mohlo zvýšit šance na mír.
Část problému Spojených států spočívá v tom, že špatně diagnostikují problém na Ukrajině. Neuplyne téměř den, aby nějaký pozorovatel nenaznačil, že Rusko napadlo Ukrajinu, protože Putin neusiluje o nic menšího než o úplné podřízení této země Moskvě. Toto nepochopení zase povzbudilo ruské jestřáby ve Spojených státech, kteří prosazovali sankce namísto angažovanosti.
Pravda o ruských aktivitách na Ukrajině je diferencovanější. Původním cílem Kremlu při podpoře proruských separatistů na východě Ukrajiny bylo spíše než anexe zajištění právní autonomie pro oblast Donbasu v rámci federální Ukrajiny. Rusko by tak mělo vliv nad významným kusem území v rámci Ukrajiny, což by Moskvě fakticky poskytlo právo veta v Kyjevě při strategickém sbližování země se Západem. Četná vyjádření samotného Putina potvrzují, že Rusko považuje federalizaci Ukrajiny za atraktivní nástroj k zablokování euroatlantické integrace země a že zajištění loajality Donbasu má zaručit ruské preference.
Kreml je sice v otázce Ukrajiny jestřáb, ale není blázen. Putin jistě věděl, že invaze a okupace Ukrajiny – nemluvě o vytvoření trvale doutnajícího konfliktu – by byla příliš krvavá a příliš drahá. Invaze by také nepomohla Rusku upevnit vliv na ukrajinskou politiku s minimálními geopolitickými náklady.
Jisté je, že ruské aktivity na Ukrajině nedopadly podle plánu. Prvních šest měsíců ruského angažmá bylo podle všeho naprostým zmatkem a některé části východní Ukrajiny se propadly do nepopsatelné míry násilí a anarchie. Nakonec Kreml zavedl víceméně zvládnutelné režimy ve dvou separatistických baštách v Donbasu – Luhansku a Doněcku. Dostat se tam však vyžadovalo dlouhý a krvavý proces očisty od ideologických fanatiků a těch, kteří nechtěli dodržovat linii Kremlu.
Těžkosti kampaně na Ukrajině prověřily schopnost ruských elit zůstat jednotnými. S přibývajícím časem a s tím, jak je v sázce stále více, je vnitřní nejednotnost stále zřetelnější. V těchto dnech se na ruské politice vůči samozvaným Doněcké a Luhanské republice podílí několik soupeřících skupin státních aktérů s někdy protichůdnými zájmy.
Jednou z klíčových postav ve vedení republik je například Vladislav Surkov, známý kremelský politický stratég, který v rámci prezidentské administrativy dohlíží na politiku vůči ukrajinskému Donbasu a je pověřen vedením programů budování státu v obou mezinárodně neuznaných nezávislých Doněcké a Luganské republice. Jeho cílem, jak řídí tvorbu zákonů a personální politiku, je udržet politickou stabilitu v obou republikách a zajistit jejich zájmy při mezinárodních jednáních o ukrajinském konfliktu.
Surkovovi lidé se často dostávají do konfliktu s ruskými zpravodajskými službami a armádou, které mají za úkol řídit bezpečnost v Donbasu. Preferují, aby bezpečnostní orgány v republikách byly co nejdříve podřízeny ruským vojenským orgánům, zatímco političtí manažeři podléhají Surkovovu týmu, což znesnadňuje vyhnout se rivalitě. Jejich protichůdné priority někdy vedou k vnitřním střetům, jako například v roce 2017, kdy se ruské Federální bezpečnostní službě podařilo prosadit do čela Luhanské republiky bývalého zpravodajského důstojníka místo Surkovem preferovaného civilního kandidáta.
Třetí ruskou zájmovou skupinou v Donbasu je ta, která řídí financování ruských operací v regionu. V posledních letech stál v čele této skupiny ruský vicepremiér Dmitrij Kozak. Ten se zasazoval o pružnější přístup k plnění minských dohod. Zejména by rád našel způsoby urovnání konfliktu, které by zmírnily finanční a ekonomickou zátěž, kterou Rusko nese, protože podporuje hluboce zkorumpované vojenské režimy. Surkovův tým naopak považuje takové kroky za projev ochoty k nepřijatelným ústupkům.
Soupeření mezi frakcemi vedlo k nejednotnosti politiky a v poslední době i k náznakům možné změny postoje Ruska vůči Ukrajině. V posledních dvou letech Surkovova pozice postupně slábla a byl označován za jestřába. Například v říjnu 2018 Putin přetvořil klíčové prezidentské ředitelství, které je neformálně odpovědné za Ukrajinu, a zúžil jeho pravomoci. Následovalo prominentní snížení počtu zaměstnanců tohoto úřadu. Mezi některými technokraty a liberály se také ozývají hlasy, že omezená gesta dobré vůle vůči Ukrajině by se mohla vyplatit, pokud by vedla Evropskou unii ke zrušení hospodářských sankcí vůči Rusku.
Hlavní překážkou jakékoli změny ruské politiky vůči Ukrajině je hluboce zakořeněné přesvědčení ruského vedení, že jakékoli ústupky povedou ke stále většímu tlaku a požadavkům Západu. Proto, ať už Rusko učiní jakékoli další ústupky, jeho červená linie zůstane pevná: Kreml si bude i nadále udržovat politickou oporu v Donbasu, která mu bude poskytovat páky k ovlivňování ukrajinské zahraniční politiky. A i menší ústupky jsou mimo hru, dokud se Rusko obává jestřábího Západu.
Pařížský summit je sotva rozhodující událostí; zdá se, že vyjednávací pozice obou stran stále zůstávají nesmiřitelné. Spojené státy by však neměly ignorovat známky toho, že část ruské elity by mohla být ochotna najít lepší řešení, než je současný stav. Ukrajinská krize se stala vzácným případem, kdy se Rusku podařilo zasít neshody nejen v zahraničí, ale i doma. A z tohoto důvodu je na čase, aby Západ zvážil, jak se mohou projevit konkurenční ruské zájmy.