Kathryn Waltonová
Středověká literatura často zobrazuje rytíře, kteří v brutálních bitvách masakrují své nepřátele. Důraz je obvykle kladen na slávu rytířů a bitvy. Co se však dělo s těly po skončení bitvy?
‚Je období mrtvých těl. Nástup období Halloweenu v každé zemi, která tento svátek slaví, znamená, že jsme náhle zaplaveni stylizovanými obrázky mrtvých těl. Na pultech obchodů se objevují lebky, kostry a mrtvoly. Moje stránka na Netflixu nabízí filmy, které slibují vysoký počet mrtvol nebo děsivá setkání s chodícími mrtvolami. Po ulicích se potulují lidé převlečení za duchy, kostlivce, upíry a zombie a žádají o sladkosti. Obrazy smrti a mrtvol jsou všude.
Všechny tyto obrazy mrtvých těl mě přiměly přemýšlet o mrtvolách ve středověku. Mé myšlenky se však netýkají stylizovaných, fantastických obrazů mrtvých těl, které se obvykle objevují o Halloweenu. Místo toho jsem přemýšlel o skutečných mrtvých tělech, a zejména o tělech, která zůstala na bitevním poli po skončení velké bitvy. Makabrózní, já vím. Temné, já vím. Nechutné, já vím. Ale… co se se všemi těmi těly stalo?“
Bitvy ve středověké literatuře
Dlouhé a výpravné popisy bitev jsou ve středověké literatuře běžné. Kroniky, eposy a romány často líčí krále, pány a rytíře, kteří se v brnění projíždějí na koních a sekají se navzájem na kusy. Obvykle jsou tyto bitvy líčeny způsobem, který oslavuje toho, kdo je hrdinou bitvy.
Tato osoba (mocný hrdina) má obvykle na svědomí obrovský počet mrtvých. To se samozřejmě liší podle textu a žánru, ale obvykle, a zejména ve středoanglické tradici, jsou hrdinové oslavováni za své zabití.
Král Artuš v Le Morte D’Arthur sira Thomase Maloryho je například oslavován za to, že ve své první bitvě zabil mnoho lidí. Také jeho nejúčinnější rytíři, jako Lancelot a Gawain, jsou často opěvováni, protože dokážou v bitvě zabít mnoho lidí. Pokud si chcete přečíst některé z těchto masivních bitev, je zde volně online k dispozici Gutenbergova verze Maloryho textu.
Přestože počty mrtvých v těchto textech oslavují rytíře, autoři obvykle nevěnují příliš pozornosti tomu, co se s těmito těly stane po skončení bitvy.
Tedy pokud mrtvola nepatří mocnému hrdinovi.
Slavná úmrtí
Pokud má rytíř velmi známé jméno (jako Lancelot nebo Gawain) nebo pokud je hrdinou svého textu, často se mu dostane propracované pohřební sekvence.
Když například Gawain v Maloryho Le Morte D’Arthur umírá, král Artuš nad ním pláče a odvádí ho do kaple na hradě Dover, kde leží ve stavu, aby si všichni mohli prohlédnout působivou ránu v jeho lebce.
Když zemře hrdina románu Guy z Warwicku, dostane se mu ještě extravagantnějšího pohřbu. Nejprve tisíc sedm andělů (ano, je to tak konkrétní) odnese jeho duši do nebe, pak jeho paní pláče nad jeho tělem. Poté z jeho mrtvoly vychází sladká vůně a sto rytířů se snaží tělo přenést, ale nemohou, protože je příliš těžké – obě tyto zázračné události jsou znakem rytířovy svatosti. Nakonec mu truchlící postaví mramorový pomník a uspořádají náročný pohřební obřad. Celý text ve středoanglickém jazyce si můžete přečíst zde. Z těchto dvou pohřbů si můžete udělat představu o úctě, která se dostávala bohatým a vlivným mrtvým.
Běžným účastníkům bitvy se však těchto propracovaných pohřbů nedostávalo. Obvykle se o nich dokonce vůbec nemluví.
Méně slavná úmrtí
Po zabití bezvýznamného rytíře nebo nepřátelského bojovníka v bitvě z vyprávění v podstatě vypadnou. Splnili svou úlohu oslavit hrdinného rytíře a nic dalšího se o nich neříká. Zaměření na zbytky krveprolití a rozkládající se těla by rytíře dále neoslavovalo a nebylo by oblíbeným čtením, zejména ve velmi idealizovaném žánru, jakým je román. Nemáme tedy mnoho informací o tom, co se stalo se všemi těmi mrtvolami.
Nějaké ale máme. Sám Malory nám poskytuje jeden obraz nepříliš slavného osudu některých těl na bitevním poli. Po závěrečné bitvě v Le Morte d’Arthur Malory předkládá obraz pole pokrytého mrtvolami. Činí tak částečně proto, aby zdůraznil konec slavné vlády krále Artuše a zbytečnou smrt a zkázu, která přišla s pádem království. Malory sám byl rytířem, který zažil mnoho bitev během války růží (pokud je tím, za koho ho považujeme). Viděl by tedy mnohé z kruté válečné reality.
V Maloryho realitě byla těla zanechaná na bitevním poli okrádána.
Okrádání mrtvol
Po poslední bitvě vlády krále Artuše je smrtelně zraněný král Artuš odnesen do blízké kaple. Jakmile odejde, uslyší z bojiště žalostné výkřiky. Pošle sira Lucana zpět, aby se podíval, co se děje. Tohle vidí sir Lucan:
Na bojiště přišli lupiči a loupežníci, aby mnoho plných urozených rytířů obrali o brože a korále, o mnoho dobrých prstenů a o mnoho bohatých šperků; a kteří nebyli všichni mrtví, ty tam zabili pro jejich postroje a jejich bohatství.
Tímto obrazem chce Malory posílit upadlou slávu Artuše a jeho rytířů, kteří jsou nyní kořistí obyčejných lupičů a loupežníků. Obraz nám však také naznačuje, co se mohlo stát s těly po skončení bitev. Protože Malory viděl mnoho bitev, mohl zde čerpat ze vzpomínek nebo zkušeností.
Rytíři a další bojovníci v bitvě by si s sebou nesli cenné věci: samozřejmě zbraně a zbroj, ale také jiné bohatství, jak zde Malory naznačuje. Po skončení bitvy by tyto věci byly volně k dispozici. Byl by to hrůzný proces, ale s největší pravděpodobností by podnikaví jedinci v okolí okradli mrtvoly o vše cenné. To není zrovna slavný konec.
Stejně neslavné byly v historických zprávách i osudy dalších těl na bojišti.
Pohřbená, hnijící nebo spálená
Historické záznamy nám poskytují další představu o tom, co se mohlo stát s těly na bojišti. Mnoho těl zanechaných na bojišti by samozřejmě pohřbeno. Kniha Christophera Daniella Death and Burial in Medieval England, 1066-1550 uvádí, že ve středověku lidé dávali přednost pohřbívání těl do posvěcené půdy. Ne vždy to bylo po bitvě možné, ale přesto se někdy pro pohřbívání mrtvých z bojiště kopaly hromadné hroby. Několik takových hromadných hrobů bylo objeveno. O jednom z nich si můžete přečíst na straně 138 Danielovy knihy.
Těla se také nechávala hnít na bitevním poli. Daniell říká, že „bylo velmi vzácné, aby člověk nebyl pohřben“, ale že jednou z hlavních výjimek bylo, když se těla nechávala hnít na bojištích. Pokud byla bitva velmi rozsáhlá nebo pokud vítězná strana chtěla zneuctít těla padlých nepřátel, jednoduše je nechala shnít. K tomu mohlo dojít i během obléhání, jak naznačuje Daniell; uvádí jeden příklad, kdy během agincourtského tažení byla těla ponechána hnít v ulicích Harfleuru.
Těla na bojištích mohla být také spálena. Vilém z Malmesbury uvádí jeden případ, kdy byla během křížové výpravy těla padlých navršena na hromadu a spálena z obavy před šířením nákazy. Podle Daniella to bylo vzácné a mezi šířením nemocí a hnijícími mrtvolami se často neuváděla souvislost.
Středověké postoje ke smrti
Osudy těl na bojištích se lišily podle okolností bitvy. Osud, který postihl mnohé, však zřejmě nebyl nijak slavný. Toto nepříliš slavné zacházení však neznamená, že by středověcí lidé byli vůči smrti a pohřebním praktikám jakkoli neuctiví: právě naopak.
Středověcí lidé úzce spojovali tělo a duši, a tak byl osud těla po smrti nanejvýš důležitý. Smrt na bitevním poli byla neobvyklá, a proto bylo neobvyklé i špatné zacházení s těly po této skutečnosti. Zacházení s těly pravděpodobně vypovídá spíše o politice bitvy než o míře úcty, která byla ve středověku mrtvým prokazována.
V každém případě není divu, že se dobová literatura osudem mrtvých na bojišti nezabývá. Není také divu, že verze mrtvých těl, kterou máme tendenci vídat kolem Halloweenu, se té skutečné příliš nepodobá. Ta verze je pro dětský svátek příliš nechutná, příliš temná a příliš páchnoucí.
Kathryn Waltonová získala doktorát ze střední anglické literatury na York University. Ve svém výzkumu se zaměřuje na magii, středověkou poetiku a populární literaturu. V současné době vyučuje na Lakehead University ve městě Orillia. Najdete ji na Twitteru @kmmwalton.
Klikněte sem a přečtěte si více od Kathryn
Top Image:
Předplaťte si Medievalverse
✉Přihlaste se k odběru našeho týdenního e-mailového zpravodaje!