Hudební preludium je úvod k větší hudební skladbě. V některých případech může stát samostatně jako samostatná skladba, nejčastěji však zaznívá jako předehra, která může uvádět hudební témata, jež jsou pak v dalším průběhu díla rozvíjena.
Tady je jistě hudební termín, který je dostatečně jednoduchý na to, aby se dal definovat. Slovo „preludium“ pochází přímo z latinského „praeludere“ – „hrát před“. A to byla po několik staletí funkce preludia.
Částečně to byla praktická nutnost. Loutnisté, kteří si chtěli vyzkoušet své ladění a akustiku místnosti, improvizovali malou zahřívací skladbu, než se pustili do práce.
Vybavená názvem „Praeludium“ se brzy stala pevnou součástí rituálu muzicírování. Kostelní varhaníci také improvizovali preludia: 1) aby vytvořili vhodnou zbožnou atmosféru před začátkem bohoslužby; a 2) aby spláchli případné počínající technické problémy.
„Chorálová preludia“ JS Bacha a jeho současníků (preludia založená na melodii hymnu) byla zpravidla komponována s ohledem na funkci 1 – a možná někdy i na funkci 2.
Ale skutečnost, že – alespoň na papíře – bylo možné mít samostatnou, soběstačnou skladbu nazvanou „preludium“, předznamenala významnou změnu.
V barokní éře byla většina skladeb nazývaných ‚preludium‘ stále určena k tomu, aby něco uvedla: třeba instrumentální suitu nebo velkolepou kontrapunktickou ukázku, jako v Bachově ohromující dvousvazkové sbírce 48 preludií a fug (Dobře temperovaný klavír).
I tam je však „úvodní“ charakter některých preludií sporný: nezní Fuga Es dur v I. knize spíše jako relativně lehká koda k velkolepému „Preludiu“, které ji ve většině provedení triumfálně předčí?
Chopin měl možná podobné myšlenky, když vytvářel první velký soubor 24 preludií – je lákavé nazvat je „Preludia bez fug“. Ale to už se slovo „preludium“ stalo obecným romantickým pojmem.
Romantici milovali neúplnost: trosky, fragmenty, nedokončené výroky, které jako by se potácely na hraně nevyjádřitelného. Představa „předehry k… čemu?“ je fascinovala.
Na partituře Lisztovy symfonické básně Les préludes je literární předmluva, která začíná otázkou: „Co jiného je náš život než řada preludií k té neznámé Hymně, jejíž první a slavnostní tón intonuje Smrt?“
.
A od ní k Debussyho Prélude à l’après-midi d’un faune – dílu věčně balancujícímu na prahu toho, čemu Francouzi říkají „le petit mort“ – možná není zase tak velký krok. To vše z rozcvičky loutnisty…
Tento článek byl poprvé publikován v říjnovém čísle 2011 BBC Music Magazine
.