Co je církevní služba

Co je církevní služba?

– by –

Dr. Roger Pascoe, President

The Institute for Biblical Preaching

(Cambridge, ON, Canada)

Úvod

Mluvíme o „službě“, jako by bylo samozřejmé, co tento pojem znamená a co z něj vyplývá. V tomto článku se pokusím stručně definovat svou biblickou filozofii církevní služby tím, že se budu zabývat následujícími otázkami: Jaký je účel služby? O čem je „církev“? Proč církev existuje? To jsou základní otázky, na které musí biblická teologie služby odpovědět.

Křesťanská služba je činnost a odpovědnost místní církve při naplňování jejího biblicky definovaného poslání ve světě. Službu církve lze definovat několika způsoby. Za prvé lze službu křesťanské církve definovat jako naplňování velkého přikázání našeho Pána: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ a „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,37.39). Za druhé, křesťanskou službu lze definovat z hlediska Velkého poslání našeho Pána: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Za třetí, proces a cíl křesťanské služby lze definovat slovy apoštola Pavla jako „vybavování svatých k dílu služby, k budování Kristova těla, dokud všichni nedospějeme k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému člověku, k míře postavy Kristovy plnosti, abychom … rostli ve všem v toho, který je hlava, to jest v Krista“ (Ef 4,12-15). Za čtvrté, službu lze definovat podle vzoru prvotní církve – tj. vyučování apoštolského učení, zapojení do společenství, připomínání lámání chleba, společná modlitba, vzájemná péče, uctívání Boha a aktivní evangelizace společenství (Sk 2,42-47). To je základem biblické, vyvážené služby i dnes.

Z těchto souhrnných textů a širokého záběru Písma je zřejmé, že křesťanská služba má jako svou prioritu uctívání Boha, následované službou Bohu při hlásání evangelia (jejímž plodem je křest kajícných hříšníků) a budování svatých.

Proč formulovat biblickou filozofii služby?“

Máme tendenci vytvářet si vlastní filozofii služby na základě vlastní představy o tom, co má církev dělat. Pravdou však je, že Bůh nám v Písmu jasně stanovil, co je službou církve. My nerozhodujeme o tom, proč církev existuje (její účel), ani o tom, co má dělat (její poslání). To už udělal Bůh, protože církev je jeho instituce na zemi, ne naše! Naší odpovědností je určit, jak co nejefektivněji a nejvhodněji naplňovat biblické poslání v našem místním společenství v naší historické době.

Není v možnostech tohoto článku nastínit proces analýzy současné služby vaší církve. Postačí zde říci, že je nezbytné formulovat biblickou filozofii služby, která umožní vedení vašeho sboru provést objektivní analýzu služby vašeho sboru, abyste zajistili, že váš sbor slouží účinně a plně v souladu se svým biblickým mandátem.

Filozofie služby je výrok, který v systematické formě konsoliduje a syntetizuje biblický materiál k danému tématu. Vyjádřením filozofie služby stanovíte měřítko, které funguje jako standard, k němuž směřujete. Je to měřítko, které vám umožňuje měřit, do jaké míry plníte své služební povinnosti. Je to „ústava“, která vám pomáhá rozhodovat o každém postupu ve službě ve vašem sboru.

Z vymezení biblické filozofie služby plyne řada praktických výhod. 1

1. Nutí vás k biblickému přístupu. Zabrání vám to vymýšlet si vlastní filozofii, která by mohla být nebiblická. Když vnucujete svou vlastní filozofii nad biblické učení o službě, začínáte se vzdalovat od Božího základu a zaměřujete se na své cíle a oblíbené služby a činnosti.

2. Má to praktický smysl. Pomáhá vám stanovit si skutečné cíle, které jsou v souladu s vaším biblickým pověřením (srov. 1 Kor 9,26), takže filozofie služby se stává praktickou ve vaší kultuře a společenství.

3. Zvyšuje efektivitu tím, že zabraňuje tomu, abyste trávili čas činnostmi nebo zahajovali služební úsilí, které nejsou součástí biblického pověření pro církev. Vymezuje hranice/rozsah služby. Je objektivním měřítkem, podle něhož se rozhoduje o možných aktivitách ve službě.

4. Zvyšuje vaši efektivitu. Pokud nemáte jasně definované provozní nebo filozofické parametry, nebudete mít ani jasně definované dosažitelné cíle, které by byly v souladu s těmito parametry – tj. nebudete mít cestovní mapu, a proto nebudete vědět, kam směřujete, a v důsledku toho se tam pravděpodobně nedostanete. Raná církev přesně věděla, proč existuje a kam směřuje, a veškerá její činnost se soustředila na dosažení těchto cílů.

5. Proč? Pomáhá vám to být věrný svému povolání ke službě. Služba je povolání, ve kterém je velmi snadné nechat se strhnout činnostmi, které nejsou nutné nebo nejsou součástí programu církve na zemi. Potřebujeme se ve své vlastní službě držet směru a dělat to, k čemu nás Bůh povolal a pověřil.

6. Motivuje církev, aby se chovala v souladu s Božím plánem pro církev.

Biblická teologie služby církve

Tato teologie je uspořádána do sedmi oblastí služby církve. Pořadí, v němž jsou tato témata uvedena, nemá za cíl naznačit jejich pořadí důležitosti, ale pouze poskytnout systematické záhlaví pro tyto podstatné aspekty biblicky založené služby.

Prvním základem služby je přesné a relevantní vyučování a kázání Božího slova (Sk 2,42a; 2Tm 4,2; Kol 1,28; 1K 1,23; 2,1-5). Výklad Písma a jeho aplikace na posluchače jsou základem duchovního růstu a rozvoje Božího lidu (2 Tim 3,16; 4,2). Povinností pastora (a dalších, kteří mají dar kázání a vyučování) je poučovat Boží lid o „celé Boží radě“ (Sk 20,27). Toho lze nejlépe dosáhnout systematickým kázáním v biblických knihách Starého i Nového zákona tak, aby byl pokryt celý rozsah Písma. Takové kázání a vyučování (1) poskytuje Božímu lidu duchovní potravu, kterou potřebuje k tomu, aby „rostl v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“ (2 Petrův list). 3,18); (2) vybavuje svaté „k dílu služby“ a (3) buduje Kristovo tělo, aby Boží lid „dospěl k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému člověku, k míře postavy Kristovy plnosti“ (Ef 4,7-16).

Služba na kazatelně je sice velmi důležitá, ale je jen částí celého procesu křesťanského vzdělávání a výživy. Věřím, že vzdělávání, napomínání a povzbuzování věřících probíhá ve vyváženém prostředí osobního studia Slova, malých skupinek, individuálního vedení a učednictví a služby na kazatelně. Nejdůležitější je, aby Slovo bylo kázáno a vyučováno přesně a relevantně.

Expoziční (neboli biblické) kázání je biblickým vzorem pro veřejné zvěstování Božího slova. Pojem „výkladové kázání“ je často nesprávně chápán a spojován s klinickou, „suchou“ exegezí Písma. To však není spravedlivé ani přesné. Správně definované a praktikované výkladové kázání je Duchem svatým zmocněné hlásání Božího slova, které přesně vykládá jeho význam, jasně vysvětluje jeho pravdu, autoritativně vyhlašuje jeho poselství a prakticky uplatňuje jeho význam s cílem vyvolat v posluchačích duchovně proměňující odezvu. Pokud je tato definice poněkud dlouhá a složitá, pak definice apoštola Pavla je pravděpodobně nejkratší a nejjednodušší – „Hlásej slovo“ (1 Timoteovi 4,2).

Druhé, důvěrou pro službu je modlitba (Sk 2,42d). Aktivní a dynamická modlitební služba je životně důležitá pro přežití a růst každého věřícího jednotlivě i církve jako celku. Modlitební služba by měla mít různorodou formu (např. malé skupinky, modlitební týmy, modlitební partneři, společná modlitba, individuální modlitba), široké cíle a měla by být rozšířená v celém církevním sboru. Modlitba by měla být důslednou součástí života církve (srov. Sk 1,14; 4,23-31; 12,5; 1Te 5,17) a musí začínat příkladem církevních vedoucích (Sk 6,4; Kol 4,12). Církev se má mimo jiné modlit za své vedoucí (1Te 5,25; 2Te 3,1), za sebe navzájem (Jk 5,16), za autority (1Tm 2,1-4), za široké a odvážné hlásání evangelia (Ef 6,18-20; 2Te 3,1), za nemocné (Jk 5,14-16) a za jednotu a svědectví církve (J 17,11-23). O formě a obsahu našich modliteb se můžeme hodně naučit z příkladu modliteb apoštola Pavla (srov. Ef 1,15-23; 3,14-21; Flp 2,12). 1,3-5.11-12).

Zatřetí, mocí ke službě je Duch svatý (Sk 1,8; 1K 2,1-5; 1Te 1,5; 1Pt 1,12). Duch svatý může učinit a činí službu církve účinnou a mocnou. On sám mění životy lidí do souladu s Boží vůlí a do podoby Božího Syna (Ř 8,29; Ef 1,11-14; Kol 1,9). 2,1-5; 1Te 1,5-6); oslavovat Boha v našem životě (1K 6,20); a osvětlovat naše chápání Božího slova (1K 2,13-16; 1J 2,20.27).

Ze čtvrté, poutem služby je společenství věřících (Sk 2,42b.44-45). Naše společné pouto v Kristu je zdrojem našeho společenství a naší jednoty. Prostřednictvím společenství věřící vyjadřují místní reprezentaci Kristova těla (1J 1,7; 1K 12,26; Ef 2,19-22). Když jsou věřící vzájemně propojeni prostřednictvím autentických, láskyplných vztahů, vytvářejí jednotu, která církvi poskytuje sílu a stabilitu. Toto společenství se projevuje vzájemnou péčí o druhé po stránce fyzické, emocionální, psychické, ekonomické a duchovní. Péče o Boží lid je celocírkevní službou, v níž se všichni členové těla starají o zájmy jeden druhého, podporují se navzájem v praktických věcech, v modlitbě a v lásce (srov. Sk 4,32-37; 6,1; 1K 12,25; Ga 5,13; 6,2; Ef 4,32; 5,21).

Jak říká Gene Getz: „Všichni členové církve se starají o své zájmy: „Křesťané nemohou účinně růst izolovaně! Potřebují prožívat jeden druhého.“ 2 Vedoucí církve by proto měli dbát na to, aby se církevní sbor pravidelně zapojoval do společenství věřících se společným životem v Kristu, společnými cíli, společnými potřebami a společnými zájmy.

Za páté, výrazem služby je vášnivé uctívání (Sk 2,42c). V uctívání církev kolektivně vyjadřuje svou úctu k Bohu a svůj dluh vděčnosti Bohu za to, kdo je a co učinil. Don Carson popisuje uctívání jako „správnou odpověď všech morálních, cítících bytostí Bohu, která přisuzuje veškerou čest a hodnotu jejich Stvořiteli – Bohu právě proto, že je toho hoden, a to s rozkoší“.3 Živé a dynamické uctívání je životně důležité pro život a zdraví církve jako celku i jejích jednotlivých členů. Uctívání musí být celoživotní, každodenní praxí všech věřících jednotlivě, aby uctívání ve sboru bylo účinné a smysluplné. Veřejná bohoslužba zahrnuje zpěv chval Bohu, čtení Písma, společnou modlitbu, kázání Slova a zachovávání církevních obřadů.

Stůl Páně je ústředním bodem naší bohoslužby, protože symbolizuje samotný základ naší existence jako věřících a jako církve. Zaměřuje nás na připomínku Kristovy smrti z perspektivy jeho vzkříšení a očekává jeho návrat (1K 11,23-26). Událost, na kterou se těšil celý SZ a která je opěrným bodem dějin vykoupení, by měla být životně důležitá a pravidelně se objevovat v naší církevní službě.

Za šesté, smyslem služby je spása ztracených (Sk 2,47; 5,42; Mt 28,20; Mk 16,15; Ř 10,14-15). Praktická křesťanská služba se projevuje nejen ve vzájemné péči věřících, ale také v péči o nevěřící. Křesťanská služba odvážně hlásá Boží dobrotu v evangeliu, aby oslovila ztracené pro Krista (Řím 2,4). Mělo by se tak dít kulturně relevantními způsoby, a to jak osobně, tak i v kolektivu. Poselství evangelia o „pokání vůči Bohu a víře v našeho Pána Ježíše Krista“ (Sk 20,21; Ř 10,9-10) by mělo být pravidelně kázáno z kazatelny a lidé by měli být školeni a motivováni k tomu, aby druhým sdělovali cestu spasení. Tímto způsobem se církev a její členové stávají Božím světlem ve společnosti (Mt 5,14-16). Prostřednictvím modliteb a finanční podpory mohou také přispívat ke světové evangelizaci prostřednictvím misií.

Církevní vedoucí by měli usnadňovat sborovou evangelizaci, povzbuzovat a školit členy v osobní evangelizaci a motivovat k účasti na světové evangelizaci.

Za sedmé, rozsah služby je celocírkevní (1 K 12-14; Ř 12,1-8; 1 Pt 4,10-11). Služba je úkol, ke kterému je povolán každý věřící (Ef 4,12; Ř 12,4-8). Jak se křesťané učí a rostou, tak musí používat dary, které jim Bůh dal, v jeho službě a k prospěchu celé církve (1 K 12,1-31). Vedoucí církve by měli potvrzovat členům jejich duchovní dary, školit je v jejich používání, poskytovat jim příležitosti k jejich používání, motivovat je k tomu (Ef 4,11-16) a pověřovat je službou (2Tm 1,6; 1Tm 1,18; 1Tm 4,6-11; Sk 13,3), ať už ve vlastní církvi, na misijním poli nebo kdekoli je Bůh povolá. V tomto procesu jsou také vytipováni a vyškoleni noví vedoucí, kteří mají poskytovat duchovní vedení.

Církevní služba se neomezuje na jednotlivé místní církve, ale rozšiřuje se na Kristovo tělo v jeho nejširším rozsahu. Církve s podobným teologickým přesvědčením by tedy měly spolupracovat na místní i celostátní úrovni, aby (1) mohly organizovat celý rozsah církevní služby, kterou místní církev nemůže vykonávat sama; (2) aby se místní církve zodpovídaly širšímu sboru; (3) aby daly viditelný důkaz pravdy, že tvoříme jednotný sbor; a (4) aby mohly přijímat jednotná rozhodnutí v otázkách, které by jinak mohly vést k rozdělení. Tato praxe byla v rané církvi patrná při přijímání učedníků (Sk 11,26), při úsilí o hospodářskou pomoc (Sk 11,27-30) a při důležitých doktrinálních a praktických rozhodnutích (Sk 15,1-36).

Pokud se církev ve svém postoji zaměří sama na sebe a stane se separatistickou, riskuje, že se stane sektářskou, ne-li přímo sektou; odřízne se od většího počtu věřících a nedokáže v praxi fungovat jako církev podle NZ.

Závěr

Co je tedy služba? Souhrnně lze říci, že smyslem služby je (1) přivádět lidi ke spásné víře v Krista a pak jim pomáhat růst v podobnosti Kristu; a (2) přivádět každého věřícího do živého, autentického vztahu s Bohem skrze Kristovu milost a moc Ducha svatého tak, aby každý věřící oslavoval Boha myšlením, slovem i skutkem jak v církvi, tak ve světě s konečným cílem představit každého člověka dokonalého v Kristu (Kol 1,28).

Smyslem služby není „dělat“ církev. Jak zdůrazňuje Glenn Wagner: „Podstatou církve musí být víc než jen konání. Církev musí svou podstatu čerpat z Boha a jeho spravedlnosti a svatosti. Musí se utvářet na základě jeho hodnoty jako Stvořitele. Musí odrážet jeho slávu jako Boha, a když se schází a slouží, měla by vyjadřovat zpět Bohu slávu, která náleží jeho jménu. V církvi musí být víc než pouhá psychologická povzbuzení, rady pro zlepšení mezilidských vztahů a užitečné náboženské semináře. „4

Ministerium není o rituálech nebo rutinním náboženství, ale o živém vztahu s Bohem. Nejde o početní růst, ale o duchovní růst. Není o programech, ale o lidech – o lidech, kteří jsou zcela zaměřeni na Boha, mocně naplněni Duchem a šťastně spojeni ve společenství milosti; o lidech, kteří živě vyvyšují Krista, otevřeně konají skutky víry, přesně učí pravdě, odvážně hlásají evangelium slovem i skutkem a autenticky se spoléhají na modlitbu. Soli Deo Gloria.

.