Chytrá fakta o Jindřichu IV.Francouzském, nepravděpodobném králi

Jindřich IV. v dětství nečekal, že se jednoho dne stane francouzským králem. Již jako dědic navarrské koruny prostřednictvím své matky se díky domluvenému sňatku a boji o nástupnictví dostal v roce 1589 na francouzský trůn, kde zůstal až do svého krutého konce v roce 1610. Navzdory silným zmatkům a konfliktům se Jindřichovi podařilo dovést Francii ke zlatému věku. Je připomínán jako jeden z nejpopulárnějších králů v dějinách – ale i populární král má ve skříni spoustu kostlivců. Níže uvádíme 50 chytrých faktů o Jindřichu IV. francouzském, nepravděpodobném králi.

Pocházel z mocného rodu

Ačkoli mu nikdy nebylo souzeno stát se francouzským králem, Jindřich nebyl úplná nula. Jeho otec Antoine de Bourbon byl právoplatným královským potomkem. Kromě toho, že byl hlavou rodu Bourbonů, jednoho z hlavních vládnoucích rodů v Evropě, mohl vysledovat svůj rodokmen až k legendárnímu Ludvíku IX, svatému králi Francie.

Technicky to Antoinovi – a jeho dětem – dávalo vzdálený nárok na francouzský trůn. Přesto by byl Jindřich v době svého narození nesmírně vzdálený, takže stát se francouzským králem bylo opravdu nepravděpodobné. Jak ale uvidíme, Jindřich IV. se rád vzpíral nepřízni osudu.

Narodil se jako princ

V roce 1555 se matka Jindřicha IV. a jeho otec Jeanne d’Albret stali společnou navarrskou královnou a králem. Tím se dvouletý Jindřich stal dědicem navarrského trůnu, na který nastoupil v 19 letech v roce 1572 po matčině smrti. A navzdory svému mládí byl impozantní Jindřich na tuto výzvu více než připraven.

Přišel ze dvou světů

Matka Jindřicha IV. byla zřejmě do Antoina bláznivě zamilovaná, ale byl tu jeden malý ožehavý problém: Byli rozdílné víry. Jeho otec byl katolík, zatímco matka v roce 1560 konvertovala k protestantismu a stala se vůdkyní hugenotů (kalvinistických protestantů). Tyto protichůdné názory Jindřichovi věci nadmíru komplikovaly – ale to byl jen začátek.

Náboženské konflikty se postarají o to, že do konce života nebude mít ani chvilku klidu.

Jeho otec to vyřešil

V roce 1562 masakr ve Wassy, událost, která odstartovala francouzské náboženské války, přiměla Jindřichovu matku k hlubšímu protestantismu. To vedlo k ostrým sporům o Jindřichovu náboženskou výchovu. Antoine v bitvě zvítězil, pohrozil jí rozvodem, pokud nebude po jeho, a poslal Jindřicha asi na pět let k jeho tetě, nechvalně proslulé Kateřině Medicejské.

Vyznal se v tom

Jak se na prince sluší, dostalo se Jindřichovi IV. všestranného vzdělání, zaměřeného na učení knih i na jezdectví a zacházení se zbraní. Pravidelné návštěvy u dvora ho také naučily klíčovým dovednostem utajování a klamání, které mu pomohly stát se politickým mistrem, jakého potřeboval. Ale co je nejdůležitější, Jindřichovi vychovatelé ho učili „galantnosti“.

To mu rozhodně vyneslo body u dam, když byl starší – ale o Jindřichově komplikovaném milostném životě si povíme více později.

Nevyhnul se konfliktům

Jindřich IV. byl ještě dítě, když začaly konflikty známé jako francouzské náboženské války. Na jedné straně stál mocný katolický rod Guiseů. Na druhé straně hugenoti, jejichž vůdcem se Jindřich nakonec stal. Rodina Guisů, která neměla ráda své náboženství a obávala se rostoucího vlivu hugenotů, vytvořila Katolickou ligu.

Katolická liga zase zažehla desítky let trvající konflikt, když v roce 1562 jeden šlechtic z rodu Guisů zařídil vyvraždění několika hugenotů.

Začal svou vojenskou službu

Jindřichovi IV. bylo pouhých 14 let, když se vydal na svou první služební výpravu. Když se Jindřich ve 13 letech vrátil domů, protestanti a katolíci již byli v konfliktu. Na podzim roku 1567 ho matka jmenovala symbolickým vedoucím mise proti vzpurným katolíkům v jižní Navarře. Byl to ještě kluk, ale Jindřich se přesto prosadil.

Jeho hugenoti zvítězili a lidé si již začali tohoto předčasně vyspělého prince všímat.

Dále se vzdělával

Již rok po úspěchu proti vzbouřencům se Jindřich vydal na další bojovou výpravu pod vedením svého strýce a vůdce protestantské armády, hrozivého Ludvíka I. de Bourbon. Tentokrát však Jindřich poznal bolestný osten porážky. Francouzská armáda vedená budoucím králem Jindřichem III. protestanty překvapila a porazila. To však nebylo to nejhorší…

Francouzi v boji rozsekali Jindřichova strýce. Bitva znamenala pro hugenoty velkou ztrátu – ale čekalo je ještě mnoho dalších bojů.

Jeho bitvy ho formovaly

Po odchodu Ludvíka Bourbonského pokračovala Jindřichova výchova u nového protestantského vůdce Gasparda de Coligny. Tento nový mentor dokázal mladičkému princi skutečně vštípit páteř. V červnu 1570 Jindřich osobně vedl první výpad hugenotské jízdy do bitvy u Arnay-le-Duc. Většina sedmnáctiletých by se v krvavé bitvě zhroutila, ale Jindřichovi se dařilo.

Zkušenosti, které získal na poli u Arnay-le-Duc, si nakonec odnesl do konce života.

Snažila se uzavřít mír

Aby Jindřichova matka zajistila, že francouzští protestanti a katolíci zůstanou v míru, zařídila mu sňatek s Markétou de Valois, dcerou zesnulého francouzského krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Vzhledem k tomu, že Jindřich i Markéta byli ještě teenageři, zdály se dlouhé zásnuby jako skvělý nápad – ale díky tomu došlo k tragédii dříve, než se mohli skutečně vzít.

Jindřichova matka bohužel onemocněla záhadnou chorobou a zemřela několik měsíců před obřadem, což dodalo chystanému sňatku novou vrstvu.

Jeho sňatku předcházela noční můra

Kontroverzní svatba novopečeného navarrského krále Jindřicha a Markéty se konala 18. srpna 1572 v pařížské katedrále Notre Dame. Měl znamenat mír mezi katolíky a protestanty – ale děsivé události, které následovaly, byly dokonalou ukázkou bezohlednosti Kateřiny Medicejské.

Necelý týden po obřadu francouzské královské síly povraždily tisíce protestantů, kteří byli ve městě na svatbě. Historikové si ten den pamatují jako masakr na den svatého Bartoloměje, ale má ještě temnější název: Šarlatová svatba. Ještě horší je, že masakr údajně podnítila Jindřichova nová tchyně.

Byli to pěšáci

Krveprolití nezačalo na den svatého Bartoloměje. Aniž by to novomanželé věděli, několik dní před svatbou Kateřina manévrovala v zákulisí. Nařídila útok na vůdce hugenotů (a Jindřichova mentora) admirála Gasparda de Coligny. Kateřina věřila, že Coligny otravuje mysl jejího syna, francouzského krále, proti ní.

Přesvědčila svého syna, že se hugenoti chystají ke vzpouře, což ho vedlo k akci, která by měla pro Jindřicha neblahé následky.

Těsně unikl

Coligny útok přežil a hugenoti se nepřekvapivě snažili o odplatu. Coligny pomáhal sestavit seznam cílů, ale šanci na pomstu by nedostal. V časných ranních hodinách vtrhli do jeho ložnice katoličtí zločinci, surově ho zbili, probodli mečem a vyhodili z okna. To se stalo 24. srpna – v den masakru.

Tento osudný útok otevřel stavidla a hordy katolíků začaly v Paříži vraždit hugenoty. Jindřichovi se podařilo uniknout stejnému temnému osudu jako jeho krajané – ale jen díky ďábelské dohodě.

Učinil strašlivou volbu

Po 24 hodinách nesmyslného krveprolití se král Karel pokusil nařídit zastavení chaosu, ale neuspěl. Boje nejenže pokračovaly, ale rozšířily se i na další území Francie. Karel zřejmě usoudil, že Jindřich je pro něj užitečnější živý, protože místo aby se ho pokusil zlikvidovat, uzavřel dohodu. Karel přinutil Jindřicha, aby se zřekl své víry a přestoupil na římskokatolickou víru, aby si zachránil kůži – a to nebylo vše, co udělal.

Byl zajatcem

Souhlasem s přestupem na římskokatolickou víru udělal Jindřich přesně to, co král Karel požadoval, ale to nestačilo k tomu, aby Karla přesvědčil, že Jindřich již není hrozbou. Francouzský král vzal Jindřicha do zajetí na svém dvoře, kde zůstal dlouhé tři a půl roku. Na veřejnosti se Jindřich choval jako vzorný vězeň, ale pouze čekal na svůj čas.

Podnikl útěk

V roce 1576 Jindřich našel svou příležitost a z francouzského dvora uprchl. Po návratu do Navarry okamžitě vzal zpět svou konverzi (o níž král Karel právem tušil, že je jen na oko) a připojil se k nově spojeným silám protestantů a katolických povstalců, aby bojoval proti Francii a Katolické lize. Tentokrát byl míč na Jindřichově straně.

Měl volný nárok na trůn

Když se Jindřich IV. narodil, neexistovala prakticky žádná šance, že by někdy zdědil francouzský trůn. Francouzský král měl již čtyři syny a nikdo si nedokázal představit, že by se dostali až ke čtvrtému synovi. Sňatek našeho Jindřicha s Markétou z Valois mu sice dal nárok na korunu zvenčí, ale i tak po sedícím králi Karlu IX. zůstali dva synové.

Ale pak Karel zemřel a mezi Jindřichem a trůnem tak zůstali jen dva muži – a jedno je jisté: Jindřich IV. uměl získat, co chtěl.

Ona do něj prostě nebyla zamilovaná

Od začátku bylo jasné, že Jindřich a jeho žena Markéta do sebe opravdu nejsou zamilovaní (můžete jim to mít za zlé po té strašné svatbě?). Ani se to nesnažili skrývat. Měli jen málo společného, chemie mezi nimi byla nulová a do roka po svatbě si oba našli milence. Ale i přes jejich chladný vztah si Markétin bratr, nový král Jindřich III. stále myslel, že pomohla svému manželovi utéct, a tak ji zavřel do jejích komnat.

Během věznění si manželé začali tajně dopisovat, oba si uvědomovali výhody toho, že zůstanou spojenci, i když do sebe nebyli blázni.

Snažila se vše urovnat

Naneštěstí pro ni se Markéta ocitla přímo uprostřed tohoto krvavého konfliktu. Když ji bratr konečně propustil z jejích pokojů, vzala si za úkol pokusit se boje ukončit. K Jindřichovu překvapení a potěšení se tedy v roce 1578 objevila v Navarře a byla připravena začít stavět mosty. Nešlo to však úplně podle plánu. Kdyby nic jiného, boje se měly ještě zhoršit.

Byl opět v boji

Tento poslední konflikt skončil patem. Král Jindřich III. podepsal mírovou smlouvu známou jako edikt z Beaulieu, která protestantům většinou umožňovala svobodu vyznání a dávala jim místo u stolu ve francouzském parlamentu. Bylo to přinejlepším polovičaté opatření, které v podstatě všechny ještě více rozzuřilo. A tak se přes veškerou královu snahu opět rozhořely boje, v jejichž čele stál opět náš chlapec Jindřich.

Vytvořil dočasný mír

Tentokrát se hugenotům v konfliktu příliš nedařilo a na podzim roku 1577 Jindřich prozíravě pochopil, že nevyhrají. Přesvědčil tedy své hugenoty, aby ukončili boje a přijali další smlouvu. Podmínky smlouvy byly tentokrát pro Jindřichovu stranu dost nevýhodné, ale alespoň na chvíli udržely mír. Na chvíli…

Jejich manželství začalo mít trhliny

Překvapivě to mezi Markétou a Jindřichem po bouřlivém začátku klapalo… po několik let. On jí údajně kupoval šperky a drahé šaty a ona veřejně vyjadřovala hrdost na manželova vítězství v bitvě. Brzy se však v ráji objevily problémy. Markéta dosud nezplodila dědice a Jindřichovi se začaly klížit oči…

Jindřich se nakonec nechvalně proslavil svými četnými milenkami. S tímto „šťastným“ párem to rozhodně nevypadalo dobře.

Pokračoval dál

Po smrti Karla IX. v roce 1574 se jeho bratr Jindřich stal králem Jindřichem III. a předpokládaným dědicem se stal nejmladší bratr František. V roce 1584 však František zemřel na malárii, čímž se věci zamotaly. Protože Jindřich III. neměl žádné děti a starobylý franský zákon zakazoval dědit jeho sestrám nebo jiným potomkům z matčiny linie, hádejte, kdo se najednou stal předpokládaným dědicem?

Uhádli jste – Karlův dlouholetý nepřítel, starý dobrý Jindřich Navarrský!“

Jeho nástupnictví se bránilo

Jen proto, že zákon učinil našeho Jindřicha předpokládaným dědicem francouzského trůnu, neznamenalo, že se to všem muselo líbit. Lidé, kterým se to rozhodně nelíbilo, byla Katolická liga v čele s vévodou z Guise, jedním ze strůjců masakru na den svatého Bartoloměje. Odmítali přijmout protestantského krále a chtěli zajistit, aby se nikdy nestal nástupcem Jindřicha III.

Katolická liga se však měla brzy poučit, nechtěli jste si znepřátelit Jindřicha Navarrského.

Snažili se jeden druhého zničit

Všechny tyto vylomeniny uvrhly Jindřicha Navarrského do závěrečného náboženského konfliktu známého jako válka tří Jindřichů (Jindřich III., Jindřich, vévoda z Guise, a Jindřich Navarrský). Jindřich z Guise chtěl vůči hugenotům nulovou toleranci. Jindřich III. chtěl minimální toleranci, Jindřich Navarrský zastupoval hugenoty a všichni byli připraveni o své pozice bojovat.

Věci se měly stát ještě krvavějšími – ale náš Jindřich se na to připravoval celý život.

Byli to podivní kamarádi

Kdyby byl král Jindřich III. silnějším vůdcem, věci by se pravděpodobně odehrály jinak, ale řečeno na rovinu, nebyl jím. Léta bojoval proti Jindřichovi Navarrskému a v bitvě u Coutrasu v roce 1587 dostal pořádně na frak, ale věci se mohou rychle změnit. Najednou se francouzský král ocitl v situaci, kdy prosil Navarru o pomoc, a náš Jindřich mu jen rád vyhověl… za určitou cenu.

Měli společný zájem

Francouzská katolická liga se pro krále stávala stále větším problémem. Ovládli již značnou část Francie a zajistili si pomoc španělského katolického krále. Král Jindřich III. vytvořil plán na urovnání konfliktu, který však nakonec strašlivě ztroskotal. Špatná zpráva pro krále, skvělá zpráva pro Jindřicha Navarrského.

Jeho plán nevyšel

Král Jindřich III. věřil, že pokud se mu podaří zbavit třetího Jindřicha, Jindřicha z Guise, bude s katolickou ligou konec. Nechal Guise odstranit, ale místo aby se situace uklidnila, král Jindřich se ocitl s povstáním v rukou a se značně omezenou mocí. Nyní musel prosit Jindřicha Navarrského o pomoc, aby se pokusil získat Francii zpět od Ligy.

Byli léta nepřáteli, ale nyní oba Jindřichové spolupracovali, aby převzali kontrolu nad Paříží a francouzským venkovem. Mluvme o nesnadném spojenectví!“

Byl oficiálně jmenován

30. července 1589 obklíčily spojené síly Jindřicha III. a Jindřicha Navarrského Paříž, kterou ovládala Katolická liga. Netušili, co se chystá. Následujícího dne se Jacquesu Clementovi, horlivě věřícímu členu Katolické ligy, podařilo pod falešnou záminkou dostat do sídla krále Jindřicha III. a smrtelně ho zranit dýkou.

V posledních chvílích král jmenoval Jindřicha Navarrského, svého nesnadného spojence, svým nástupcem – ale věci samozřejmě nemohou být tak jednoduché.

Ještě neskončili

Po regicidě krále Jindřicha se Jindřich Navarrský stal francouzským králem Jindřichem IV – ale jen podle jména. Katolická liga byla stále rozhodně proti protestantskému králi a snažila se ho udržet na trůnu. Papež Klement VIII. se postavil na stranu Ligy a přistoupil ke krajnímu kroku – exkomunikoval Jindřicha z církve a prohlásil ho za nezpůsobilého dědit trůn.

Ale pokud si myslíte, že to mělo zastavit muže, jako byl Jindřich IV. Pochopil obavy francouzského lidu a tři dny po králově odchodu vydal Jindřich IV. prohlášení ze Saint-Cloudu, v němž přísahal, že bude podporovat katolickou církev a naslouchat katolickým rádcům. To byl dobrý začátek, ale k úplnému přijetí mu stále bránila velká překážka.

Neměl plnou podporu

V tentýž den, kdy se zavázal, přísahali příslušníci katolické šlechty Jindřichovi IV. věrnost pod podmínkou, že dodrží svůj slib přestoupit ke katolictví. Není divu, že katolická liga stále nebyla spokojena. Jindřich byl koneckonců hugenot, který proti nim léta bojoval. Chtěli, aby Jindřich vyrazil na cestu a dosadil za krále jejich vlastního člověka.

Navarrští nevěděli, že předtím podepsali tajnou smlouvu se španělským králem Filipem II. na podporu své volby krále. Jako by to bylo vůbec možné, věci se měly ještě více zamotat.

Snažili se ho obejít

Katolická liga se rozhodla ignorovat realitu (a zákon) a prohlásila katolického strýce Jindřicha IV. kardinála Karla de Bourbon za francouzského krále. Byl tu jen jeden problém: Bourbon byl v té době v zajetí. Přesto ho francouzský parlament v listopadu 1589 prohlásil za krále Karla X. Dokonce vydali mince s jeho jménem.

Možná doufali, že se Jindřich prostě složí a vzdá se koruny – ale ne náš Jindřich. Ve skutečnosti udělal pravý opak.

Prohrával bitvu

I přes Jindřichovy pokusy o uklidnění francouzského lidu se dva roky po jeho nástupu situace nezlepšovala. A pak, když už si myslel, že to nemůže být horší, se to stalo. Papež podpořil falešného krále Karla X. a podruhé exkomunikoval Jindřicha i jeho příznivce, čímž Jindřicha dostal do bezvýchodné situace.

Neměl jinou možnost

S Jindřichem IV. to nevypadalo dobře. Šlechta od Španělska po Francii proti němu bojovala a směřovala svůj hněv a on ztrácel podporu v zahraničí. Jinými slovy, docházel mu čas, aby si vydobyl místo francouzského krále. Nakonec mu zbývala jediná možnost:

Muselo to být obrovské rozhodnutí, ale Jindřich ho bral na lehkou váhu, když to bezelstně komentoval slovy: „Paříž stojí za mši.“

Chtěl zpřetrhat vazby

Po konverzi měl Jindřich ještě jeden problém, o který se musel postarat: Jeho manželka. Potřeboval dědice a zdálo se stále méně pravděpodobné, že mu ho Markéta dá. A tak, místo aby jí jednoduše usekl hlavu jako někteří jiní králové Jindřichové, které známe, požádal o anulování manželství. Markéta souhlasila, ale s několika podmínkami. Musel jí plně zaplatit dluhy a dávat jí roční příspěvek.

Pro Jindřicha to byla malá cena. Manželství oficiálně skončilo v roce 1599 a rozešli se v přátelském duchu. Dokonce si mohla ponechat titul královny navarrské!“

Dosáhl míru

Po desetiletích náboženských konfliktů podepsal Jindřich v roce 1598 edikt nantský. Ten učinil římskokatolické náboženství oficiálním náboženstvím státu, ale protestantům ponechal poměrně velkou náboženskou svobodu. Edikt pomohl sjednotit království po desetiletích krveprolití. Tento mír trval 40 let, dokud jej jeho vnuk Ludvík XIV. v roce 1685 nezrušil ediktem z Fontainebleau.

Přinesl Francii prosperitu

Jindřich IV. byl vzácným králem, který se skutečně staral o své poddané. Když ve Francii zavládl mír a jeho dynastie byla v bezpečí, mohl se Jindřich konečně pustit do práce, aby se jeho lid měl lépe. Během své vlády toho dokázal poměrně dost, mimo jiné odstranil státní dluh a vytvořil rezervu 18 milionů livrů (tehdejší francouzská měna).

Není to špatné na člověka, o kterém si nikdo nemyslel, že by se měl vůbec stát králem.

Zkrášlil Paříž

I když Jindřich údajně neměl takové umělecké oko jako dřívější králové, rozuměl tomu natolik, že z Paříže udělal město světové úrovně, jakým je dnes. Dokončil královský Tuilerijský palác, postavil Pont Neuf přes řeku Seinu, náměstí Place Royale (dnes Place des Vosges) a Velkou galerii k paláci Louvre, kde umožnil pobyt mnoha umělcům a řemeslníkům.

Ačkoli žil před staletími, bez Jindřicha IV. by Paříž, kterou dnes známe a milujeme, prostě nebyla taková, jakou ji známe.

Ztratil hlavu

Ne každý měl krále Jindřicha a jeho představy o náboženské toleranci v oblibě a během Francouzské revoluce revolucionáři vyplenili hrobky v královské kapli v St Denis, odstranili královské mrtvoly a hodili je do hromadného hrobu. Jindřich byl mezi nimi. Povstalci si však ponechali ponurý suvenýr a odstranili Jindřichovu hlavu – nebo si to alespoň myslí historici.

Jeho hlava byla kuriozitou

Nikdo s jistotou neví, kdy se hlava ztratila, ale ví se, že zmizela, když Jindřichův předek Ludvík XVIII. nařídil v roce 1817 otevřít veřejný hrob. Poté už o hlavě nikdo příliš nepřemýšlel, ale rebelové ji pravděpodobně někomu prodali, protože 100 let putovala po různých soukromých sbírkách, spíše jako kuriozita než jako královská hlava. Pak se v roce 1919 stalo něco naprosto nečekaného.

Měl cenu několika franků

O něco více než sto let po objevení Jindřichova bezhlavého těla koupil mumifikovanou hlavu v aukci fotograf Joseph-Emile Bourdais za tři franky, aniž by vůbec tušil, co právě koupil. Pak díky článku, který po letech uviděl v novinách Gazette, uvěřil, že má Jindřichovu hlavu – a snažil se to dokázat.

Objevil se na půdě

Bourdais se ze všech sil snažil přesvědčit svět, že hlava patří Jindřichovi. Nechal udělat rentgenové snímky a odlitky hlavy, pořídil fotografie a vydal dvě brožury, ale nikdo mu nevěřil. Dokonce se pokusil hlavu darovat Louvru, ale ten neměl o zdánlivě náhodnou mumifikovanou hlavu žádný zájem, takže ji nakonec zdědila jeho sestra.

Podnikl ještě jednu cestu

Bourdaisova sestra si hlavu několik let ponechala, ale protože neměla pro strašidelnou mumifikovanou hlavu žádné využití, prodala ji vysloužilému výběrčímu daní a milovníkovi historie jménem Jacques Bellanger. Ten neměl tušení, co se svou koupí udělat, strčil ji do skříně na půdě a uchovával ji tam až do roku 2009, kdy se o ní dozvěděla dvojice novinářů a začala pátrat.

Rozdělil Francii

Novináři sběratele našli a přesvědčili ho, aby hlavu předal Jindřichovu potomkovi Ludvíku du Bourbon (Ludvík XX), který zařídil, aby ji prozkoumali vědci. Ti pomocí moderních technik určili to, co Bourdais před téměř sto lety nedokázal – že hlava patřila Jindřichovi IV. Tím měl příběh skončit, ale měl přijít ještě jeden zvrat.

Musel to být on

Vědci, kteří hlavu zkoumali, se domnívali, že mají docela přesvědčivé důkazy o tom, že to ve skutečnosti byl Jindřich IV. Chtěli ho spojit s jeho tělem, ale co je šílené, jiná frakce byla stejně přesvědčená, že to není on. V roce 2012 vědci odebrali vzorek DNA z hlavy a porovnali ho s DNA jeho pravnuka.

Údajně se shodoval, ale i o tom se nyní skupiny přou, takže prozatím zůstává identita hlavy záhadou.

Byl to muž mnoha jmen

Přidělovat královské postavě jeden nebo dva přídomky je v historii běžné a ve Francii jich Jindřich IV. měl docela dost. Pro své četné milenky (mnohé z nich mu porodily děti) a hojné fyzické aktivity si vysloužil jméno Jindřich Zelený galantní. Mezi další přezdívky patřily Jindřich Veliký, Dobrý král Jindřich a Galský Herkules.

Tak co myslíte? Zasloužil si svá jména?“

Potřeboval se oženit

Po odchodu manželky Jindřich zoufale potřeboval dědice, který by pokračoval v jeho rodu, což znamenalo znovu se oženit. První volbou byla jeho dlouholetá katolická milenka Gabriela d’Estrées, která podle mnohých ovlivnila jeho rozhodnutí konvertovat ke katolicismu. Měla s Jindřichem tři děti, které všechny nechal legitimovat, a plánoval ji korunovat francouzskou královnou. Bohužel ani jednomu z toho zabránila tragédie.

Našel si nevěstu

Než mohl Jindřich uskutečnit své plány, ztratil v roce 1599 Gabrielu při porodu. Místo toho se spokojil s Marií Medicejskou, dcerou bývalého toskánského velkovévody Františka. Jedním z jejích prodejních argumentů bylo, že přišla s velkým věnem ve výši 600 000 francouzských korun, z nichž část šla na vyrovnání jeho dluhů s jejím strýcem Ferdinandem I. Medicejským, současným toskánským velkovévodou.

Není to zrovna nejromantičtější seznámení, ale Jindřich a Marie spolu měli několik dětí, takže to s ní asi nebylo tak špatné.

Potkal ho konec

Jindřich IV. se ukázal být docela oblíbeným králem – ale i tak si během svého vzestupu na vrchol nadělal spoustu nepřátel. To znamenalo, že jako král musel Jindřich čelit téměř neustálým pokusům o atentát. Prvních 17 se mu podařilo přežít, ale víte, co se říká: Poosmnácté je to kouzlo. V roce 1610 se katolickému fanatikovi jménem François Ravaillac podařilo vpadnout do zastaveného králova kočáru a dvakrát ho smrtelně bodnout do hrudi.

Ravaillac za to došel naprosto strašlivého konce – po noční inkvizici byl nakreslen a rozčtvrcen, ale to už Jindřicha nemohlo vrátit zpět.

.