Když jsem si přečetl zprávu svého kolegy, zarazil jsem se. Prošel jsem si Adamsův rok 1989 – proč jsem si na ten text nevzpomněl?“
V roce 2015, tedy necelý rok poté, co Adams údajně napsal šestnáctileté dívce, s níž vedl sexuální komunikaci – „kdyby to lidé věděli, řekli by, že jsem jako R Kelley lol“ – Adamsovu verzi alba 1989 jsem pro časopis Rolling Stone ohodnotil 3,5 hvězdičkami.
Nejenže jsem album recenzoval, ale zaměřil jsem se na textové změny, které Adams provedl právě v této písni „Style“. Jenže já jsem Adamsovu otevřenou sexualizaci neslyšel; spíš jsem ji slyšel, ale nezaregistroval jsem ji natolik, abych si ji o několik krátkých let později zapamatoval.
Populární na Rolling Stone
Namísto toho jsem se zaměřil na jeho změnu popisu Swiftové „James Dean daydream look“ na odkaz na album Daydream Nation od Sonic Youth.
Pojmenování alba Sonic Youth v coververzi písně Taylor Swiftové bylo pro bílé hudební kritiky mužského pohlaví hračkou. Ve své recenzi jsem Adamsův „Style“ označil za „flirtfest“.
Být Adamsovým fanouškem vždycky zahrnovalo určitou míru kognitivní disonance: jeho postava lehkomyslného drsňáka se už dávno stala součástí jeho mytologie a kolovaly zvěsti o jeho pochybném charakteru.
Ve dnech, kdy New York Times zveřejnily svou zprávu o Adamsovi, zůstává otázka:
Jestliže jsem mohl ignorovat tuto větu ve „Stylu“, co dalšího jsem mohl ignorovat?
Podobně jako v případě Louise CK, R. Kellyho a Woodyho Allena je nyní snadné vidět, jak Adams využíval své umění jako svého druhu kulisu pro mocenské zneužívání a prohřešky v osobním životě. Zpěvákovo jemně laděné představení citové nouze bylo nedílnou součástí vzorce manipulace a údajného citového zneužívání, kterého se dopouštěl po větší část své dospělosti. „Zákeřnější kmen destruktivní, misogynní maskulinity, který své emoce nepohřbívá, ale ovládá je jako zbraň nadvlády a kontroly,“ jak to minulý týden ve své pronikavé eseji vyjádřila Anna Leszkiewiczová. „Tato maskulinita je narcismus převlečený za zranitelnost a emocionální upřímnost.“
Fanoušci a kritici léta pasti ve velkém věřili a chválili Adamsovo písničkářství pro jeho emocionální intenzitu a temnou zranitelnost. „Hedonismus jako projev autenticity,“ píše Amanda Petrusichová o typu mytologie hudební žurnalistiky, která tak dlouho vyzdvihovala osobnost, jako je Adams. „Její jazyk se stále pohybuje kolem nejasně mystických představ o umělecké tvorbě jako druhu krveprolití.“ V recenzi jeho alba Prisoner z roku 2017 jsem právě to udělal, když jsem Adamse popsal jako „mistrovského kronikáře nekonečných tvarů a barev romantické bolesti“.
Ve své hudbě Adams tuto otevřenost a dokonce zranitelnost často vyzbrojoval jako nástroj kontroly. „Nobody Girl“ z alba Gold z roku 2001 je téměř chvástavým obrazem gaslightingu, kdy se vypravěč většinu písně snaží přesvědčit ženu, aby si rozmyslela své těžké rozhodnutí odejít.
„Say you follow your heart/Well, honey you’re just being lost,“ zpívá Adams, „You could follow your gut/But how much would it cost?“ (Můžeš následovat svůj instinkt, ale kolik by to stálo). V refrénu ji Adams činí bezmocnou a zároveň nabízí svou verzi hlášky násilníka: „Stejně tě neznají.“
„Jsi nikdo, holka. You’re nobody girl,“ říká jí, než ženu zbaví samotné osobnosti, : „You’re a nobody girl.“
Adams „je posedlý kontrolou“, jak napsala minulý týden na Twitteru manažerka turné Abbey Simmonsová v názorné anekdotě, kterou sdílela o tom, jak se na ni zpěvák vrhl kvůli tomu, co (nesprávně) považoval za drobný přestupek na pracovišti. „Jsou to různé strany téže toxické mince.“
Zpěvák si během své kariéry dlouho budoval pověst neurvalce: vyrazil z pódia, když na něj nějaký divák vykřikl něco, co se mu nelíbilo; na Twitteru blokoval každého, kdo si ze zpěváka dělal legraci nebo řekl něco nepříjemného; vrhal se na kritiky, kteří negativně hodnotili jeho tvorbu.
V Adamsových písních – tolik jich má strukturu rozkazovacího způsobu, jako prosebné prosby – nastolil kontrolu tím, že do svých subjektů promítal své potřeby a zranitelnost: „Come Pick Me Up“; „Call Me on Your Way Back Home“; „Stay With Me“; „Come Home“; „Save Me“; „Please Do Not Let Me Go“; „Gonna Make You Love Me“; „Excuse Me While I Break My Own Heart Tonight.“
Přehodnotit Adamsovu hudbu v tomto okamžiku znamená uznat hlavní chybu v tom, že jeho písně jsou považovány za čistě fiktivní nebo odlišné od jeho skutečných provinění. Součástí Adamsovy „geniality“, jak se vždy zdálo, bylo to, jak dokázal po více než dvacet let vykouzlit a vytvořit zdánlivě nekonečné scénáře a předpoklady pro své syrové citové sebeobnažování. Pomyšlení, že tolik jeho skutečných bezohledností sloužilo jako přímé, doslovné palivo pro jeho písně, nejenže činí jeho dílo mnohem méně působivým, ale také ho poskvrňuje zkažeností a temnotou a zpochybňuje, kolik skutečných obětí skončilo jako vedlejší padouši v jeho příbězích o opovržení a špatném zacházení v první osobě.
Posledně zpěvák New Pornographers A. C. Newman vysvětlil, jak skončil jako „postava“ v Adamsově zlaté skladbě „Harder Now That It’s Over“ poté, co zpěvákovi a skladateli řekl, aby přestal týrat Adamsovu bývalou přítelkyni. „Když jsem tomu chlápkovi hodil do obličeje ten drink/bylo to jen proto, abych tě naštval,“ zpíval Adams v roce 2001.
„Nelíbilo se mu, že jsem mu řekl, aby se nechoval jako kokot,“ napsal Newman, „tak šel a koupil si drink, aby ho hodil na mě.“
O rok dříve, na svém nejoceňovanějším opusu Heartbreaker, Adams z první osoby vyprávěl příběhy zhrzených bývalých milenců, kteří se s rozchodem vyrovnávali kombinací odmítání a obtěžování: „Ale ty mě miluješ a já miluji tebe,“ zpívá v písni „Call Me on Your Way Back Home“, než své ex pohrozí konečným důsledkem jejího rozhodnutí odejít: „
The New York Times minulý týden uvedly, že když Adamsova bývalá snoubenka Megan Butterworthová loni zpěváka opustila, údajně jí vyhrožoval sebevraždou. Podle Timesů opakovaně vyhrožoval sebevraždou také během svého krátkého vztahu se zpěvačkou a skladatelkou Phoebe Bridgersovou, když okamžitě neodpovídala na jeho sdělení.
V roce 2014, dva roky před rozvodem s Mandy Mooreovou, vydal Adams skladbu „I Just Might“, přičemž výhružný podtext písně nechal nevyslovený: „Nechci ztratit kontrolu,“ zpíval. „Baby, I just might.“
Vždycky mě nejvíc přitahovaly ty písně, které jasně vyjadřovaly takovou naprostou sklíčenost – „Dear Chicago“, „Hard Way to Fall“, „Come Pick Me Up“ – písně, které se oblékaly do tak absolutní sebelítosti, že mohly působit jako balzám, způsob, jak potvrdit jakékoli stopy těchto pocitů, které jsem mohl mít sám. V roce 2011 jsem v recenzi na Adamsův koncert popsal tyto jeho písně jako „typ solipsismu, který není volbou“. To, že Adams vůbec někoho přiměl uvěřit takové škodlivé, lživé premise, bylo jeho nejzáludnějším uměleckým darem.
Adamsova hudba se málokdy propůjčila k příležitostnému fandovství: „Opravdu hodně jeho hudby jsem použil k formování svého chápání lásky a zlomeného srdce,“ řekl mi nedávno jeden přítel. „Je děsivé si teď uvědomit, že motivace mnoha písní, nebo alespoň chápání citové odpovědnosti, které k těm písním vedlo, je tak strašná.“
V jiné písni z roku 2014, „Am I Safe“, stráví celý refrén kladením právě této otázky: „
Adams strávil celou svou hudební kariéru předváděním své emocionální nestability a kladením nějaké verze této otázky fanouškům, kritikům i obdivovatelům: Přesvědčil tím mnohé z nás – navzdory několika desetiletím mýtů o jeho nedůvěryhodnosti – aby se o odpověď na tuto otázku hluboce a neúnavně zajímali. Tak moc, že se někteří nikdy neobtěžovali položit si tuto otázku o někom jiném.
Poznámka redakce: Tento článek byl aktualizován tak, aby odrážel nejasnosti a debaty ohledně textu Adamsovy adaptace původní písně Taylor Swift.