5. června 1975 se Pink Floyd naposledy setkali se svým starým spoluhráčem a bývalým vůdcem Sydem Barettem. Průkopnický hudebník se zničehonic zastavil na jednom z nahrávacích sezení kapely pro slavnou desku Wish You Were Here a popravdě vypadal jako stín svého bývalého já.
Podle legendy Barrett dorazil do studia právě v době, kdy kapela pracovala na skladbě „Shine On You Crazy Diamond“, která byla o jejich padlém zakladateli. Barrett v té době již nadobro opustil hudební průmysl a místo toho se rozhodl žít v londýnském hotelu. Poté, co přerušil kontakt se svými bývalými spoluhráči, zanechal je svým příchodem do nahrávacího studia ve vlnách šoku.
Roger Waters, který napsal skladbu o svém starém příteli, byl jedním z členů kapely, kteří byli v roce 1968 nuceni zříci se Barretta jeho povinností. Vzhledem k tomu, že se mu užívání drog spolu s chatrným duševním zdravím stále vymykalo z rukou, Barrettovo užívání psychedelik výrazně zhoršilo jeho tvůrčí vidění. Zbývající členové Floydů nesli obrovskou vinu za jeho odchod a ve snaze se s ní vypořádat mu pomohli vytvořit jeho dvě sólová alba The Madcap Laughs a Barrett.
Zesnulý Richard Wright, když přemýšlel o boji, kterému musel čelit, když pomáhal na těchto sezeních pro Barrettův sólový materiál, jednou řekl: „Dělat Sydovu desku bylo zajímavé, ale nesmírně obtížné. Dave a Roger dělali první desku (The Madcap Laughs) a Dave a já druhou. Ale to už jsme se jen snažili Sydovi pomoci, jak jen to šlo, spíš než abychom se starali o co nejlepší zvuk kytary. Na to jsi mohl zapomenout! Šlo jen o to jít do studia a snažit se ho přimět, aby zpíval.“
Barrett, který onoho červnového večera dorazil do studia Floydů, byl úplně jiná bytost než ten, kterého viděli naposledy před několika lety. Hudebník se nafoukl, a přestože byl ve studiu fyzicky přítomen, duševně tam nebyl.
Pink Floyd byli jeho příchodem zpočátku zmateni, domnívali se, že musí jít o člena štábu, a chvíli trvalo, než ho Gilmour nakonec identifikoval jako svého bývalého spoluhráče. Waters se prý okamžitě rozplakal, když viděl, co se z Barretta stalo. Ten červnový den byl shodou okolností také Gilmourovým svatebním dnem, takže Barrett zabloudil na kytaristovu recepci v EMI, ale pak odešel, aniž by o tom někomu řekl, a zmizel podobně podivným způsobem, jako přišel.
„Jsem ze Syda velmi smutný, nebyl jsem z něj dlouhá léta,“ řekl Waters v roce 1975. „Po celá léta byl asi hrozbou kvůli všem těm kecům, co se o něm a o nás psaly. Samozřejmě byl velmi důležitý a kapela by bez něj nikdy kurva nezačala, protože on psal veškerý materiál. Bez něj by to nešlo, ale na druhou stranu by to s ním nemohlo pokračovat. Z hlediska rock’n’rollové antologie může být důležitý, ale rozhodně není tak důležitý, jak se o něm říká v souvislosti s Pink Floyd. Takže si myslím, že jsem jím byl ohrožen.“
Waters se měl se svým posledním spoluhráčem z kapely setkat ještě jednou, a to zničujícím způsobem smutně: „Naposledy jsem ho viděl pár let poté, co se objevil na sezení Wish You Were Here,“ řekl v roce 2008 deníku Mirror. „Narazil jsem na něj v Harrods, kam si chodil kupovat sladkosti, ale nepromluvili jsme spolu – tak nějak se vytratil.“
Během Barrettova působení v kapele vykouzlili jisté kouzlo, za které mohl právě on, ale jak Waters v roce 1975 přiznal, bez něj a vlastně ani s ním by nebyli tam, kde jsou, kdyby zůstal členem i po roce 1968.
Poslechněte si níže uvedenou skladbu „See Emily Play“ a připomeňte si, jak neuvěřitelným skladatelem byl zesnulý Syd Barrett.
.