Výzvy a příležitosti
Stav současných buddhistických komunit a výzvy, kterým čelí, se v jednotlivých oblastech radikálně liší. Existuje například řada zemí, kde dříve dobře zavedená buddhistická společenství utrpěla vážné komplikace, které omezily jejich vliv a vážně oslabily jejich vitalitu. Tato situace panuje především v zemích, kde vládnou nebo kdysi vládly komunistické vlády, které se cílevědomě snažily podkopat buddhistickou institucionální moc a vliv. K tomu došlo v mongolských oblastech střední Asie, v pevninské Číně a Tibetu, v Severní Koreji, ve Vietnamu, v Kambodži a v Laosu. Koncem 20. století se tlak na buddhistické komunity v mnoha z těchto oblastí zmírnil, i když podmínky se v jednotlivých zemích a obdobích lišily. V Kambodži byl buddhismus oficiálně obnoven jako státní náboženství.
Jiná situace panuje v některých částech Asie, kde buddhismus zůstal vedoucí náboženskou silou a nadále silně ovlivňoval politický, hospodářský a společenský život. Tak je tomu na Srí Lance a v Myanmaru, kde je buddhismus dominantním náboženstvím mezi sinhálskou a barmskou většinou, a v Thajsku, kde se k buddhismu hlásí více než 90 % obyvatel. Přestože buddhisté tvoří většinu, čelí v těchto oblastech jedinečným výzvám. Na Srí Lance se buddhisté rozdělili v názoru na správnou reakci na občanskou válku (1983-2009) mezi sinhálskou vládou a Tamilskými tygry, polovojenskou skupinou, která usilovala o nezávislý stát na severu země pro převážně hinduistické Tamily. V Myanmaru buddhisté čelili hlubokému politickému rozkolu mezi vojenskou juntou, která vládla od roku 1962 do roku 2011 a snažila se svou diktaturu legitimizovat tradičními buddhistickými pojmy, a demokratickou opozicí vedenou Aun Schan Su Ťij, nositelkou Nobelovy ceny za mír, která svůj odpor založila na zcela odlišné verzi buddhistického učení a praxe. V roce 2007 se buddhističtí mniši významně podíleli na tzv. šafránové revoluci v Myanmaru (pojmenované podle šafránových hábitů, které théravádoví mniši tradičně nosí), velké demonstraci v Rangúnu za demokratické reformy, která vyvolala tvrdou reakci vlády. Tato akce byla katalyzátorem, který pomohl uskutečnit ústavní reformy v roce 2008 a změnu vlády v roce 2011. Jako státní náboženství Thajska si buddhismus udržel pevnou pozici v rámci relativně stabilního společenského a politického uspořádání, a to i přes hluboké rozpory a konflikty, které vznikly mezi různými skupinami. Buddhismus je oficiálně uznávaným „duchovním dědictvím“ Bhútánu, tradičně vadžrajánového buddhistického království, které v roce 2008 dokončilo přechod k parlamentní vládě.
Třetí situace nastává ve společnostech, kde buddhistické tradice fungují se značnou mírou svobody a efektivity, i když je role buddhismu v různé míře omezena. Tato situace panuje v několika zemích Tichomoří, včetně Jižní Koreje, Tchaj-wanu a Singapuru, a v menší míře v zemích jihovýchodní Asie, jako je Malajsie a Indonésie, kde buddhismus vyznává značná část početné čínské menšiny. Hlavním příkladem je však Japonsko, kde má buddhismus stále významný vliv. Ve vysoce modernizované společnosti, která se v Japonsku vyvinula, přetrvalo mnoho hluboce zakořeněných buddhistických tradic, jako je šingon, tendai, Čistá země a zen, které byly přizpůsobeny měnícím se podmínkám. Zároveň nové buddhistické sekty, jako je Risshō-Kōsei-kai („Společnost pro nastolení spravedlnosti a přátelských vztahů“) a Sōka-gakkai („Společnost pro tvorbu hodnot“), získaly v Japonsku i ve světě miliony konvertitů. Druhá z nich, která je variantou ničirenského buddhismu, se od konce 20. století pod vedením Daiseku Ikedy zviditelnila na mezinárodní úrovni.
Nové buddhistické komunity nakonec zapustily kořeny i v oblastech, kde buddhismus před mnoha staletími zanikl nebo před polovinou 19. století vůbec neexistoval. V Indii například maharská buddhistická komunita založená B. R. Ambedkarem vyvinula vlastní styl buddhistického učení a praxe, který zahrnuje a integruje náboženské prvky čerpané z již existující maharské tradice.
© Manohar S/Fotolia
V západním světě, zejména ve Spojených státech a Kanadě, se nové buddhistické komunity – mezi něž patří buddhističtí přistěhovalci z různých částí Asie, děti přistěhovalců narozené v Severní Americe a domorodí konvertité – rozrůstají skutečně velmi rychle. V těchto oblastech se starší buddhistické tradice mísily a vzájemně ovlivňovaly způsobem, který vyvolal rychlé změny ve způsobech myšlení a praxe. Mnoho domorodých konvertitů klade větší důraz na meditační praxi než na mnišský život a od poloviny 20. století se tento trend odráží v neustálém proudu knih a dalších médií. Mnoho dalších buddhistů neasijského původu narozených v Severní Americe studovalo v tradičních buddhistických zemích, přijalo kněžské svěcení a vrátilo se do Spojených států, aby vedli a dokonce zakládali kláštery a buddhistická komunitní centra. Někteří praktikující buddhisté a znalci buddhismu se domnívají, že proces akomodace a akulturace na Západě, a zejména v Severní Americe, vede ke „čtvrtému otočení kola Dharmy“, k nové formě buddhismu, která se ukáže být zcela odlišná od tradičních forem théravády, mahájány a vadžrajány, přičemž bude obsahovat aspekty každé z nich.
Po více než dvě tisíciletí byl buddhismus mocnou náboženskou, politickou a společenskou silou, nejprve v Indii, své původní vlasti, a poté v mnoha dalších zemích. I dnes zůstává mocnou náboženskou, politickou a kulturní silou v mnoha částech světa. Existují všechny důvody očekávat, že přitažlivost buddhismu bude pokračovat i v daleké budoucnosti.