Střední kulomet Browning M1919 ráže .30 byl nástupcem kulometu Browning M1917. Nejvýrazněji byl používán za druhé světové války a v tomto seriálu zejména v epizodě 8.
Použití u námořní pěchoty
M1919A4 byl více než 30 let hlavním lehkým kulometem námořní pěchoty. Sloužil v mnoha rolích, mimo jiné jako podpůrná zbraň pěchoty, tankový kulomet a v několika typech letadel. Tato zbraň, známá jako „lehká třicítka“, poskytovala nepřekonatelnou spolehlivost a palebnou sílu na náročných bojištích druhé světové války.
V průběhu první světové války vyvinul slavný konstruktér zbraní John Browning se svým týmem těžký kulomet M1917 ráže 30 mm. Ten poskytl pěším praporům zbraň schopnou vystřelit tisíce nábojů za krátkou dobu. „Těžká třicítka“ plnila tuto povinnost vynikajícím způsobem. Vážil však 93 kilogramů, byl neskladný a nepohodlný při nošení na hlídkách a v útoku.
V roce 1918 vydalo oddělení výzbroje americké armády požadavek na lehký kulomet pro vybavení nově organizovaného tankového sboru. Byla zapotřebí zbraň, která by se vešla do tanku, a M1917 se svým vodním pláštěm nevyhovoval. Ordnance Corps upravil kulomet M1917 a výsledkem byl tankový kulomet M1919.
V průběhu 20. a 30. let pokračoval vývoj kulometu M1919. Pěchotní rada americké armády vydala koncem 20. let požadavek na vzduchem chlazený pěchotní kulomet. V polovině 30. let byly dokončeny poslední úpravy a M1919A4 byl přijat jako standardní lehký kulomet americké armády a námořní pěchoty.
Rock Island Arsenal byl hlavním výrobcem lehkých kulometů ráže .30 pořízených před druhou světovou válkou. Během války vyrábělo kulomety M1919A4 několik společností s celkovou produkcí téměř 390 000 vyrobených zbraní. Hlavním dodavatelem byla divize Saginaw Steering společnosti General Motors.
V námořní pěchotě byl lehký kulomet .30 hlavním kulometem střelecké roty. Tato zbraň byla jednou z kotev palebné podpory roty. V rámci T/O řady D byly dva lehké kulomety .30 přiděleny sekci lehkých kulometů ve zbraňové četě roty. Podle T/O řady E z dubna 1943 byl do oddílu přidán třetí kulomet. V květnu 1944 T/O řady F zvýšil počet kulometů na šest a vytvořil z nich a jejich osádek četu lehkých kulometů, které velel poručík.
Četa kulometů byla základní jednotkou pro lehké .30 a jejich osádky. Četu vedl desátník a měl přidělené následující mariňáky bez hodnosti; jednoho střelce, jednoho pomocníka střelce a nosiče munice. V T/O řady D a E byli určeni tři nosiči munice, ale v T/O řady F byl tento počet zvýšen na pět.
V průběhu všech kampaní, v nichž lehký kulomet .30 sloužil, se ukázal jako spolehlivý a flexibilní. Námořní pěchota oceňovala její snadnou obsluhu a tvrdou palebnou sílu. Přesto měla několik nevýhod. Například kvůli chlazení vzduchem a lehké trojnožce nedokázal lehký kulomet .30 udržet trvalou palbu jako jeho větší bratr M1917A1. Přesto byl důležitou součástí arzenálu námořní pěchoty.
Kromě Johna Basiloneho používalo tento kulomet v mnoha bitvách po Guadalcanalu i mnoho dalších mariňáků.
John Basilone ho používal v době své smrti a dva mariňáci z jeho jednotky, Tatum a Evanson, ho také hojně používali. Koncem války John Basilone vyvinul rukojeť zvanou „Basilone Bale“, kterou bylo možné připevnit k hlavni, aby bylo možné zbraň s horkou hlavní přepravovat a střílet, aniž by si nositel popálil ruce. Samotný balík představoval jednoduché dřevěné jádro cívky, kterým procházelo několik délek drátu.
Několik jich je vidět na LVT na Peleliu.