Biblický komentář(biblická studie)

EXEGEZE:

KONTEXT:

V kapitolách 1-3 Pavel nastínil požehnání spojená s tím, že jsme Božími dětmi. V kapitolách 4-6 nastiňuje povinnosti spojené s tímto postavením.

Verše 1-16 (zejména verš 1) udávají tón zbytku tohoto listu.

EPHESIÁNŮM 4,1-3. CHOVEJTE SE DŮSTOJNĚ POVOLÁNÍ

1Já, vězeň v Pánu, vás tedy prosím, abyste se chovali důstojně povolání, jímž jste byli povoláni,2se vší pokorou a ponížeností, trpělivě, snášejíce se navzájem v lásce; 3snažte se zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje.

„Já, vězeň v Pánu“ (v. 1a). Již dříve Pavel zmínil, že je „vězněm Krista Ježíše za vás pohany“ (3,1). Pavel byl několikrát uvězněn – nejprve ve Filipech veleknězem a saduceji (Sk 5,17-18; 21,27-30), později (na popud Židů) Římany (Sk 16,19nn; 21,31nn). Římané ho odvezli přes Cesareu (Sk 24,1nn) do Říma (Sk 28,11nn). Později v tomto listu se Pavel označí za „vyslance v řetězech“ (6,20).

Pokud byl Pavel autorem této knihy, psal ji pravděpodobně ze svého vězení v Římě. Pokud Pavel autorem nebyl, jak se někteří badatelé domnívají, knihu pravděpodobně napsal v poslední třetině prvního století někdo z Pavlových blízkých.

„prosme vás, abyste důstojně chodili podle povolání (klesis), kterým jste byli povoláni“ (v. 1b). To je ústřední téma zbytku tohoto listu – výzva, aby žili podle vysokého povolání, k němuž je Bůh povolal.

Klesis (povolání) znamená výzvu nebo pozvání. Nový zákon používá výraz klesis, když mluví o Božím pozvání stát se členem Božího království – zakusit přijetí do Boží rodiny – získat spasení a naději na věčný život.

Když byli tito křesťané Bohem pozváni k vysokému povolání, je třeba, aby „žili důstojně tohoto povolání“. Starý i Nový zákon používají slovo „chodit“ stejně, jako bychom my použili slovo „žít“. Jinými slovy, Pavel tyto křesťany prosí, aby žili svůj život v souladu se svým Božím povoláním.

Co by to znamenalo „chodit důstojně podle povolání, kterým jste byli povoláni“? Úplná odpověď by zaplnila mnoho stránek, ale Ježíš podal vynikající shrnující výrok:

„Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem. (a)
„Milovat budeš svého bližního jako sám sebe.“
Na těchto dvou přikázáních závisí celý Zákon i Proroci.“
(Mt 22,37-40; Mk 12,29b-31; viz také Lk 10,27)

„se vší pokorou“ (tapeinophrosyne) (v. 2a). Pokora dnes není často vnímána jako ctnost. Ceníme si spíše asertivity než pokory. Jako křesťané jsme však povoláni napodobovat Krista, který „existoval v Boží podobě, nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by se dalo uchopit, ale sám sebe vyprázdnil, vzal na sebe podobu služebníka a stal se podobným lidem. A nalezen v lidské podobě, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, ano, k smrti kříže“ (Flp 2,6-8).

„a pokoře“ (prautetos) (v. 2b). Prautetos (pokora) je druh milostivého ducha, který vychází z hluboké víry, že Bůh je dobrý a nakonec zvítězí. O takovém člověku bychom mohli mluvit jako o silném, tichém typu.

„s trpělivostí“ (makrothymia) (v. 2c). Slovo makrothymia naznačuje spíše vytrvalost nebo vytrvalost než pasivní druh čekání. Vydrží protivenství, aniž by se vzdala. Snáší odpor, aniž by protivníka zasáhla – nebo alespoň aniž by zasáhla příliš rychle nebo prudce. Má sílu skálopevnosti.

„jeden s druhým v lásce“(agapé) (v. 2d). Slovo anechomenoi znamená „snášet“ nebo „vydržet“ nebo „projevovat trpělivost či zdrženlivost“.

Každý vztah vyžaduje snášení, vydržení a projevování trpělivosti či zdrženlivosti. To platí i v manželství. Platí to i v církvích. Platí to i v přátelství. Platí to v pracovním prostředí.

Upozornění: Neměli bychom navrhovat, aby lidé snášeli jeden druhého za všech okolností. Rodiče by neměli snášet nepřijatelné chování svých dětí. Oběti zneužívání ze strany manželů nebo dětí budou muset ze situace utéct, když to bude vyžadovat nebezpečí. Při jednání s alkoholikem nebo narkomanem se „vzájemné snášení“ často stává spoluzávislostí a umožňováním chování. Alkoholici a drogově závislí nepotřebují pomocníky. Potřebují lidi, kteří se jim postaví a budou požadovat změnu.

Ale i při jednání s nepřijatelným chováním můžeme jednat v agapé – v zájmu o blaho druhého člověka. To může zahrnovat tvrdou lásku – stanovení norem a odmítnutí podpory, dokud dotyčná osoba normy nesplní -, ale není nutné, aby agapé láska byla měkká a přítulná při všech příležitostech.

„snažit se zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje“ (v. 3). Pokora, pokora, trpělivost a láska, k nimž Pavel nabádá ve 2. verši, umožní „zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje“

Duch svatý umožňuje jednotu. „Vždyť v jednom Duchu jsme byli všichni pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme byli napojeni jedním Duchem….. Je mnoho údů, ale jedno tělo“ (1 Kor 12,13.20).

V prvním dopise korintské církvi Pavel hovořil o různosti údů v těle církve (1 Kor 12,14-17). Rozmanitost církve přirovnal k našim fyzickým tělům, která mají ruce a nohy, uši a oči. Můžeme si představit, jaký by byl život, kdyby tyto části těla mezi sebou válčily. Nebyli bychom schopni zvládnout ani ty nejmenší úkoly – ujít rovnou čáru nebo zvednout sendvič. Byla by to bídná existence. Tak i v církvi se nejednota rovná nefunkčnosti.

Ale jednota v církvi nepřichází snadno. Musíme se spoléhat na Ducha, aby nám umožnil harmonicky spolupracovat „ve svazku pokoje“.

Ef 4,4-6. JEDNO

4Je jedno tělo a jeden Duch, jako i vy jste byli povoláni v jedné naději svého povolání, 5jeden Pán, jedna víra, jeden křest, 6jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny a v nás všech.

„Je jedno tělo a jeden Duch, jako i vy jste byli povoláni v jedné naději svého povolání, jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (v. 4-5). Klíčové slovo pro verše 4-6 je „jeden“. Tyto verše pokračují v důrazu na jednotu započatém ve verši 3.

Tělo, o kterém je zde řeč, je církev.

Pokud byste tyto verše četli nahlas, na co byste kladli důraz? Bylo by to jedno TĚLO, jeden DUCH, jeden PÁN, jedna VÍRA, jedna KŘEST, jeden BŮH? Tak bych obvykle četl takový seznam.

Ale tyto verše vyžadují jiný přístup:

„jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny a v nás všech“ (v. 6). Základním krédem pro Izrael bylo: „Slyš, Izraeli: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5).

To je klíč k naší jednotě. My věřící můžeme vidět věci velmi odlišně, ale máme jednoho božského Otce, kterého uctíváme a který řídí naše životy.

„Všichni“ v tomto verši by v původním kontextu znamenalo Židé a pohané, ale v našem dnešním světě by znamenalo černí a hnědí a bílí – Asiaté, Indové a Američané. Neznamenalo by to však všechny lidi, ale spíše všechny věřící.

EPHESIÁNŮM 4,7-10. V tomto případě by se jednalo o všechny věřící. TEN, KDO VYSTUPUJE, TAKÉ VYSTUPUJE

7Každému z nás však byla dána milost podle míry Kristova daru. 8Proto říká: „Když vystoupil na výšinu, vedl zajatce a rozdával lidem dary.“ 9Tedy: „Když vystoupil na výšinu, vedl zajatce a dával lidem dary. 9No a toto: „Vystoupil“, co jiného je, než že také nejprve sestoupil do nižších částí země? 10Ten, který sestoupil, je ten, který také vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno.

„Každému z nás však byla dána milost podle míry Kristova daru“ (v. 7). Ve verších 4-6 Pavel zdůraznil naši jednotu. Nyní uznává naši rozmanitost – milost danou každému z nás – rozlišující milost šitou na míru, podobně jako je na míru šitý oblek.

V listu církvi v Římě to Pavel rozvádí podrobněji:

„Neboť jako máme mnoho údů v jednom těle,
a všechny údy nemají stejnou funkci,
tak i my, kterých je mnoho, jsme jedno tělo v Kristu,
a jednotlivé údy jeden druhého.

Máme-li různé dary podle milosti, která nám byla dána,
prorokujeme-li, prorokujme podle míry své víry;
nebo sloužíme, věnujme se službě;
nebo kdo učí, svému učení;
nebo kdo napomíná, svému napomínání:
kdo dává, ať to dělá štědře;
kdo vládne, s pílí;
kdo prokazuje milosrdenství, s veselostí“ (Řím 12,4-8).

„Proto říká: ‚Když vystoupil na výšinu'“ (v. 8a). Pavel cituje Žalm 68,18, který říká: „Vystoupil jsi na výšinu. Vyvedl jsi zajatce. Přijal jsi dary mezi lidmi.“

V původním kontextu tento žalm oslavoval vítězství nad Božími nepřáteli – a triumfální průvod přinášející kořist z vítězství, včetně zajatců, na horu Sion do chrámu, Božího příbytku.

Pavel vztahuje tento verš ke Kristu, který „vystoupil na výšinu …, zajatce odvedl a lidem dal dary“.

Předtím Pavel uvedl více podrobností o tomto vystoupení. Bůh „vzkřísil (Krista) z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu, moc, sílu, panství a každé jméno, které se jmenuje, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Všechno mu podřídil pod nohy a dal ho za hlavu nade vším pro shromáždění, které je jeho tělem, plností toho, který naplňuje všechno ve všem.“ (1,20-23)

„vedl zajatce do zajetí“ (v. 8b). Jak je uvedeno v komentáři k verši 8a výše, žalm 68 zobrazoval triumfální průvod. Nyní Pavel používá tento obraz k zobrazení Kristova triumfálního průvodu s osvobozenými vězni v závěsu.

Mám rád výraz „vedl zajatce v zajetí“. Musím se přiznat, že jsem v komentářích nenašel mnoho, co by mi s tímto výrazem pomohlo, ale představuji si Krista, jak vniká do duchovního vězení, v němž byli tito lidé uvězněni – otevírá dveře, aby je osvobodil – a odhazuje klíče.

Pavel římské církvi řekl: „Zákon Ducha života v Kristu Ježíši vás osvobodil od zákona hříchu a smrti“ (Římanům 8,2). Právě takovou věc oslavuje tento verš z listu Efezským.

„a dal lidem dary“ (v. 8c). To vyvolalo spoustu odborných komentářů, protože v Žalmu 68 se říká: „přijal jsi dary“ – nikoli „dal jsi dary“. Někteří se domnívají, že Pavel žalm špatně citoval. Jiní se odvolávají na syrský rukopis Pešity, který říká „dali jste dary“. Ještě jiní se domnívají, že Bůh přijímal dary, aby je znovu rozdělil svému lidu. Jednoznačné řešení tohoto textového problému však neexistuje.“

„A toto: ‚Vystoupil‘, co jiného je, než že také nejprve sestoupil do nižších částí země?“

„A co jiného je, než že také nejprve sestoupil do nižších částí země? (v. 9). Verše 9-10 také vyvolaly mnoho odborných komentářů.

– Někteří lidé spojují tento verš s 1Pt 3,19-20, kde se píše, že Ježíš „šel a kázal duchům ve vězení, kteří byli předtím neposlušní“. Věří, že Ježíš sestoupil do pekla v době mezi svým ukřižováním a vzkříšením.

Toto chápání je začleněno do Apoštolského vyznání víry, které říká, že Ježíš „byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Sestoupil mezi mrtvé. Třetího dne vstal z mrtvých. Vystoupil do nebe a sedí po Otcově pravici.“

Je to však smysl tohoto verše? Je to možné, ale ne jisté.

– Někteří se domnívají, že sestoupení a nanebevstoupení odkazují na Vtělení. Nejlepší vyjádření této myšlenky najdeme v listu Filipanům 2,5-11, kde Pavel říká, že Ježíš Kristus existoval v Boží podobě, ale „nepovažoval rovnost s Bohem za věc, kterou by bylo možné uchopit“. „Sám sebe vyprázdnil, vzal na sebe podobu služebníka a stal se podobným lidem. A když byl nalezen v lidské podobě, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, ano, ke smrti na kříži. Proto ho také Bůh vysoce vyvýšil a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se před Ježíšovým jménem sklonilo každé koleno, těch na nebi, těch na zemi i těch pod zemí, a aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán, ke slávě Boha Otce.“

Dávám přednost tomuto chápání tohoto verše, ale uznávám, že obě tyto teorie mají své opodstatnění.

„Ten, který sestoupil, je ten, který také vystoupil vysoko nad všechna nebesa“ (v. 10a). Biblické zmínky o nebesích sice někdy odkazují na oblohu nad zemí (Gn 9,13-17) nebo na vesmír (Gn 1,14), častěji se však vztahují k Božímu příbytku (Ž 102,19; Iz 63,15; 66,1)

Výraz „všechna nebesa“ je zajímavý. Židé věřili až v sedm nebes. Pavel mluvil o člověku, který byl „uchvácen do třetího nebe“ (2 Kor 12,2)

„aby naplnil všechno“ (v. 10b). Předtím Pavel řekl, že Bůh „všechno podřídil (Kristu) pod nohy a dal mu být hlavou nade vším pro (církev), která je jeho tělem, plností toho, který naplňuje všechno ve všem“ (1,22-23).

Kristus má moc „naplnit všechno“ – uspokojit všechny potřeby – dát každému člověku potřebnou milost (v. 7).

EPHESIÁNSKÝM 4,11-14. RŮZNÉ DARY K DOKONALOVÁNÍ SVATÝCH

11Jedny dal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty, jiné za pastýře a učitele, 12k zdokonalování svatých, k dílu služby, k budování Kristova těla, 13až všichni dospějeme k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dospělému člověku, k míře postavy Kristovy plnosti. 14Když se nám podaří dosáhnout jednoty víry a poznání Božího Syna, k míře Kristovy plnosti; 14abychom už nebyli dětmi, zmítanými sem a tam a unášenými každým větrem učení, lidskou lstí, vychytralostí, podle úskoků bludu;

„Některé dal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty, jiné za pastýře a učitele“ (v. 1). 11). Je to jeden z pěti podobných seznamů v Novém zákoně (Římanům 12,6-8; 1. Korintským 12,8-10.28-30; 1. Petrův 4,10-11). Žádný z těchto seznamů není stejný. Značně se překrývají, ale existuje také řada darů, které se vyskytují pouze v jednom nebo dvou ze seznamů.

– Apoštol znamená „ten, kdo je poslán“. Apoštolové sloužili jako Boží vyslanci.

– Proroci působí jako poslové – říkají lidem, co Bůh chce, aby věděli.

– Evangelisté hlásají evangelium.

– Pastýři – pastýři se starají o ovce. Slovo pastýř se ve Starém i Novém zákoně používalo metaforicky, když se mluvilo o starostlivém vedení (Žalm 23; Jan 10).

– Učitelé poučují lidi ve zdravém učení (1Tim 1,8-11; 2Tim 3,16; Tt 1,9)

„k zdokonalení (katartismos) svatých“ (v. 12a). Slovo katartismos znamená dokončit, zdokonalit nebo připravit. Dílo apoštolů, proroků atd. (v. 11) slouží k přípravě svatých na život, který mají žít, a na práci, kterou mají vykonávat

„k dílu služby“ (diakonia)“ (v. 12b). Naše kultura oceňuje braní, ale Kristus oceňuje službu. Řekl: „Kdo se chce mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem“ (Mt 20,26; viz také Mt 23,11). Pavel nazval Krista služebníkem (Římanům 15,8) a sebe služebníkem (1 Korintským 3,5.9; 2 Korintským 6,4; Efezským 1,23).

Tato výzva ke službě je jedním z mnoha Velkých obratů Písma. Blahoslavenství jsou sérií obratů (Mt 5,1-12). Ježíš říká: „Tak budou poslední první a první poslední“ (Mt 20,16).

„k budování (oikodome) Kristova těla“ (v. 12c). Zde použité řecké slovo oikodome je obvykle spojováno se stavebním řemeslem – se stavbou domu, věže nebo stodoly. Práce apoštolů, proroků atd. (v. 11) má křesťanům zajistit pevné základy, silné zdi a pevnou střechu, aby mohli přežít bouře, které je budou bičovat – a pokušení, která je budou ohrožovat.

„dokud všichni nedosáhneme jednoty víry“ (pistis) (v. 13a). V tomto kontextu má pistis (víra) co do činění s učením – se souborem křesťanského učení. Cílem křesťanské výchovy je školit věřící ve zjevených pravdách, aby byli jednotní ve své víře

„a v poznání (epignosis) Božího Syna“ (v. 13b). Pro poznání existují dvě řecká slova – gnosis (obecné poznání) a epignosis (poznání morálních hodnot). V tomto verši je použito silnější z obou slov.

„dospělému (teleios) muži“ (v. 13c). Slovo teleios se někdy překládá jako dokonalý, ale zde je myšlena dospělost – být plně dospělým člověkem.

Zatímco děti jsou okouzlující, dospělí, kteří nikdy nepřerostli své dětské způsoby, jsou méně okouzlující. „Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, cítil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě. Nyní, když jsem dospěl v muže, odložil jsem dětské věci“ (1. Korintským 13,11). Cílem křesťanské výchovy je, aby věřící rostli ve zralé duchovní lidi

„k míře Kristovy plnosti“ (v. 13d). To je cíl křesťanské výchovy – abychom se stali podobnými Kristu.

„abychom už nebyli dětmi, zmítanými sem a tam a unášenými každým větrem učení, lidskou lstí, vychytralostí, podle úkladů bludu“ (v. 14). Život začínáme s omezenou schopností posoudit možnou lest. Jak rosteme, získáváme zkušenosti (často tvrdou cestou), které nás činí moudřejšími a schopnějšími odolávat pokušením. Cílem křesťanské výchovy je doktrinálně nás upevnit, abychom dokázali obstát, když se nás druzí budou snažit vykolejit.

EPHESIÁNSKÝM 4,15-16. V tomto případě se jedná o to, abychom byli schopni obstát, když se nás druzí budou snažit vykolejit. UMOŽŇUJE TĚLU RŮST

15ale mluvíce pravdu v lásce, abychom ve všem rostli v toho, který je hlavou, v Krista; 16od něhož celé tělo, uzpůsobené a spojené tím, co každý kloub dodává, podle míry působení každé jednotlivé části, dává tělu růst k budování sebe sama v lásce.

„ale mluvíce pravdu v lásce“ (agapé) (v. 15a). Mluvit pravdu v lásce agapé – v lásce, která klade na první místo blaho druhého člověka – je velkou výzvou. Jedním z pokušení je mluvit pravdu tak ostře, že spíše zraňuje, než uzdravuje. Opačným pokušením je vyhýbat se konfliktům tím, že se vyhýbáme obtížným rozhovorům.

Mluvit pravdu v lásce je Boží věc. Pravda vyslovená v lásce má šanci, že bude vyslyšena, zatímco pravda vyslovená bez lásky bude téměř jistě odmítnuta. Jedním z cílů křesťanské výchovy (v. 11-13) je, abychom dospěli k tomu, že budeme moci mluvit pravdu v lásce.

„abychom ve všem rostli v toho, který je hlavou, v Krista“ (v. 15b). Co „všechno“ zde máme na mysli? Určitě by se jednalo o ctnosti zmíněné ve 2. verši: Pokora, skromnost, trpělivost, láska, jednota a pokoj. Uplatnila by se také jednota, víra a poznání
Božího Syna (v. 13). Žádná z těchto věcí k nám pravděpodobně nepřijde snadno. V nejlepším případě budeme celý život růst k duchovní zralosti.

Jsme Kristovo tělo (1 Kor 12,27) a Kristus je hlavou těla. Musíme růst, dokud Kristovo tělo nebude v souladu s hlavou.

„od něhož celé tělo, uzpůsobené a srostlé tím, co každý kloub dodává (dia pas ho epichoregia haphe – každým podpůrným kloubem), podle působení v míře každé jednotlivé části, dává tělu růst k budování sebe sama v lásce“ (agapé) (v. 16). Tělo, o němž je zde řeč, je církev – tělo Kristovo, který je hlavou církve.

Jednotlivé části jsou spojeny klouby nebo vazy, které umožňují jejich vzájemné působení.

V 11. verši Pavel zmiňuje apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele – některé z údů těla. V 1. Korintským 12,14-17 mluvil o tom, že naše lidská těla mají mnoho údů – nohy, ruce, uši, oči, nosy – každý z těchto údů je životně důležitý pro blaho celého těla. Stejně tak je každý úd církve důležitý pro církev – Kristovo duchovní tělo.

Proto je důležité, abychom si vážili každého jednotlivého údu Kristova těla. Musíme se postarat o to, aby každý věřící mohl přispívat podle darů, které mu byly dány – a aby množství darů bylo „uzpůsobeno a spojeno“ tak, aby sloužilo celku.

Jak víme z našeho fyzického těla, nemůžeme zesílit, pokud se části našeho těla vzpouzejí – pokud spolu bojují. Snad nejlepším příkladem jsou autoimunitní onemocnění, kdy tělo ztrácí schopnost rozlišovat mezi cizorodými látkami (na které musí imunitní systém útočit) a vlastním tělem (které musí imunitní systém nechat nedotčené).

Podobně ani církev nemůže sílit, pokud její jednotlivé údy nepracují v harmonii. Jak ví každý, kdo se podílel na vedení sboru, pracovat harmonicky je těžší, než se zdá. Jediný způsob, jak toho můžeme dosáhnout, je jednat v agapé lásce – lásce, která se zaměřuje na blaho druhého člověka. Tento druh lásky nám umožňuje udržet si nervy na uzdě, když se věci nevyvíjejí podle našich představ – a udržovat harmonické vztahy i s našimi oponenty. Umožňuje nám vyhnout se sobeckému, sebedestruktivnímu chování.

CITÁTY Z CITÁTŮ pocházejí z World English Bible (WEB), což je veřejně dostupný (bez autorských práv) moderní anglický překlad Bible. World English Bible vychází z americké standardní verze (ASV) Bible, Starého zákona Biblia Hebraica Stutgartensa a řeckého většinového textu Nového zákona. ASV, který je kvůli vypršení autorských práv rovněž veřejným majetkem, byl velmi dobrým překladem, ale obsahoval mnoho archaických slov (hast, shineth atd.), která WEB aktualizoval.

BIBLIOGRAFIE:

Barclay, William, Daily Study Bible: (Edinburgh: The Saint Andrew Press, 1965)

Bruce, F. F., The New International Commentary on the New Testament: (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1984)

Cousar, Charles B., in Brueggemann, Walter, Cousar, Charles B., Gaventa, Beverly R.: The Epistles to Colossians, to Philemon and to Ephesians, a Newsome, James D., Texts for Teaching: A Lectionary Commentary Based on the NRSV-Year B (Louisville: Westminster John Knox Press, 1993)

Donelson, Lewis R., Westminster Biblical Commentary: (Louisville: Westminster John Knox Press, 1996)

Foulkes, Francis, Tyndale New Testament Commentaries: (Downers Grove, Illinois: InterVarsity Press, 1989)

Holladay, Carl R. in Craddock, Fred B., Hayes, John H., Holladay, Carl R., and Tucker, Gene M., Preaching Through the Christian Year B (Valley Forge, Pennsylvania: Trinity Press International, 1993)

Kok, Joel E., in Van Harn, Roger E. (ed.), The Lectionary Commentary: Theological Exegesis for Sunday’s Texts: Theological Exegesis for Sunday’s Texts: The Second Readings (Druhá čtení): Acts and Epistles (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Company, 2001)

Lincoln, Andrew T., Word Biblical Commentary: (Dallas: Word Books, 1990)

MacArthur, John, Jr., The MacArthur New Testament Commentary: (Chicago: The Moody Bible Institute of Chicago, 1986)

Martin, Ralph P., Interpretation: (Atlanta: John Knox Press, 1991)

Middiman, John, Black’s New Testament Commentary: Ephesians, Colossians, and Philemon: Yoder, The Epistle to Ephesians (Grand Rapids: Baker Academic, 2004)

Neufeld, Thomas R. Yoder, Believers Church Bible Commentary: (Scottdale, PA: Herald Press, 2002)

O’Brien, Peter T., The Pillar New Testament Commentary: The Letters to Ephesians (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1999)

Perkins, Pheme, Abingdon New Testament Commentary: (Nashville: Abingdon Press, 1997)

Perkins, Pheme, The New Interpreter’s Bible: 2 Corinthians, Galatians, Ephesians, Philippians, Colossians, 1 & 2 Thessalonians, 1 & 2 Timothy, Titus, Philemon, Vol. XI (Nashville: Abingdon, 2000)