Pjotr Iljič Čajkovskij byl bezpochyby jedním z největších skladatelů, který vynikal v žánrech od symfonické hudby a opery až po komorní hudbu a balet. Mnoho lidí se s klasickou hudbou seznámilo prostřednictvím děl, jako je Louskáček nebo dělová palba předehry 1812. Čajkovského trýznivá osobnost a potřeba skrývat před světem svou homosexualitu způsobují, že se z jeho hudby často vyčte víc, než je pravděpodobně zdrávo, ale on dokázal točit melodie jako málokdo jiný. Inspirace se nikdy nezdála být problémem. Jak skladatel napsal: „Ke klavíru usedám pravidelně v devět hodin ráno a Mesdames les Muses se naučily chodit na toto setkání včas.“
https://bachtrack.com/files/172374-cajkovskij-ritratto-seduto—odessa–1893–kopie.gif510340Pyotr Iljič ČajkovskijWikiCommons | Public Domain
Čajkovskij možná nebyl k Brahmsově hudbě příliš laskavý (měli stejné narozeniny), ale když se setkali, zdá se, že si oba skladatelé rozuměli. Čajkovskij napsal, jak „Brahms zůstal o den déle, aby si poslechl mou symfonii, a byl velmi laskavý… Líbí se mi jeho upřímnost a otevřenost“. Je tedy jen dobře, že Pátá symfonie stojí v čele našeho playlistu Čajkovského největších děl.
1Symfonie č. 1: Pátá symfonie. 5 e moll, op. 64
„Naprostá rezignace před osudem,“ zapsal si Čajkovskij do svého zápisníku, když načrtával scénář své Páté symfonie. Motiv Osudu skladatel použil už ve Čtvrté, ale zde nebije do očí; spíše v posluchači hlodá a vyvolává v něm pochybnosti o sobě samém a neklid. Sólo na lesní roh ve druhé větě je vrcholem, finále je pak po libozvučném valčíku titánským bojem o vítězství nad nepřízní osudu… i když toto vítězství lze vnímat jako cosi prázdného.
2Eugenij Oněgin
Puškinův veršovaný román Evžen Oněgin má v ruských srdcích zvláštní místo – generace se ho dodnes učí ve škole. Čajkovského zpracování, které sám označil za „lyrické scény“, je nádherné, zejména scéna dopisu, v níž si mladá Taťána vylévá Oněginovi své srdce, aby ji vzápětí něžně odmítl. Po letech se s ní odměřený Oněgin setká na petrohradském plese a bezhlavě se do ní zamiluje. Ona je však nyní provdaná za knížete a karta se obrací, když ho odmítá. Je to opera, která dokáže být až bolestně dojemná.
3Symfonie č. 1 je vskutku výjimečná. 6 h moll, „Patetická“, op. 74
Skličující, pustá, plná zoufalství a beznaděje – to je jen několik způsobů, jak popsat Čajkovského šestou a poslední dokončenou symfonii. Premiéru měla v říjnu 1893, pouhých devět dní před Čajkovského smrtí, a je proto často spojována s jeho životopisem, v neposlední řadě i pro svou neobvyklou formu, zakončenou dlouhou pomalou větou, která se vytrácí do prázdna. Hledí hluboko do propasti a při správném provedení hledí do prázdna.
4Hiolínový koncert D dur, op. 35
Po neúspěšném pokusu o sebevraždu, který následoval po krachu jeho katastrofálního manželství, se Čajkovskij zotavoval ve Švýcarsku. Navštívil ho mladý žák, houslista Iosif Kotek, který Čajkovského inspiroval ke zkomponování koncertu, který byl tak ďábelsky obtížný, že ho jeho dedikant Leopold Auer prohlásil za nehratelný. Teprve o dva roky později přesvědčil Adolf Brodsky Hanse Richtera, aby jej zahrál s Vídeňskými filharmoniky, ale nedostatečně nazkoušená premiéra dopadla špatně. Eduard Hanslick označil koncert za hudbu, „jejíž zápach je slyšet“. Naštěstí byl později uznán za mistrovské dílo, kterým je.