Během cvičení se spotřeba kyslíku, při jejímž překročení je aerobní produkce energie doplňována anaerobními mechanismy, což způsobuje trvalý nárůst laktátu a metabolickou acidózu, označuje jako anaerobní práh (AT). Spotřeba kyslíku při AT závisí na faktorech, které ovlivňují přísun kyslíku do tkání. Zvyšuje se při zvýšeném přísunu kyslíku a snižuje se při sníženém přísunu kyslíku. Jeho hodnota je u pacientů se srdečním onemocněním poměrně nízká. AT je důležitou funkční hranicí, protože fyziologické reakce na cvičení jsou nad AT jiné než pod AT. Nad AT se kromě rozvoje metabolické acidózy snižuje vytrvalost při cvičení, zpomaluje se kinetika VO2, takže se opožďuje dosažení ustáleného stavu, a VE se zvyšuje neúměrně metabolickým požadavkům a vzniká progresivní tachypnoe. AT lze měřit přímo z koncentrace laktátu s přesnou prahovou detekcí z logaritmické transformace laktátu a VO2. Tento práh také definuje VO2, při jehož překročení se zvyšuje poměr laktátu a pyruvátu. Jelikož se bikarbonát mění recipročně s laktátem, lze jeho měření rovněž použít k odhadu laktátového prahu. Nejvhodnější jsou však měření výměny plynů prováděná během zátěžového testu, která lze použít k neinvazivnímu zjištění laktátového nebo anaerobního prahu. Tyto metody jsou založeny na fyzikálně-chemickém ději pufrování kyseliny mléčné bikarbonátem a na zvýšeném výdeji CO2, ke kterému dochází v souvislosti s akutním rozvojem metabolické acidózy.