Zerbor/The thinging started in her right foot. Když pak Teri Garr běžela v newyorském Central Parku, zakopla. To je divné, pomyslela si. O co to zakopávám? Zanedlouho ucítila bodavou bolest v paži.
To bylo v roce 1983 a Garrová byla na vrcholu své kariéry. Získala si srdce diváků ve filmech Mladý Frankenstein a Blízká setkání třetího druhu. Ve stejném roce, ve svých 38 letech, získala nominaci na Oscara za roli zhrzené přítelkyně ve filmu Tootsie. V žádném případě nehodlala dopustit, aby ji malá bolest nebo neohrabanost zpomalily – zvlášť když jí lékaři nedokázali říct, co jí je. Garrová nebyla jediná, kdo se potýkal s lékařskou záhadou. Zde je několik lékařských záhad, které se podařilo vyřešit.
Garr tedy pokračovala v práci. Moderovala pořad „Saturday Night Live“ a objevila se v řadě sitcomů, od „Života s Bonnie“ po „Přátele“. David Letterman si myslel, že je tak vtipná, že ji neustále zval zpět, ať už zapojovala nějaký projekt, nebo ne.
V průběhu následujících 16 let se její příznaky objevovaly a mizely a mátly mnoho odborníků, se kterými se radila.
„Co mám dělat?“
„Právě teď,“ řekl jeden lékař, „nic.“
Konečně diagnóza
Konečně v roce 1999 dostala definitivní diagnózu: roztroušená skleróza (RS). Toto chronické, často vysilující onemocnění podle Mayo Clinic staví imunitní systém těla proti centrálnímu nervovému systému.
To je ta část příběhu, kdy obvykle přicházejí slzy, pak deprese a možná i myšlenky na sebevraždu – alespoň v klasickém příběhu o celebritách, které se potýkají s nepřízní osudu. Ale Teri Garrová, která se vyučila tanečnicí, byla prostě naštvaná. Její tělo ji zradilo, ale spolu se vztekem přišlo i něco jiného – vzpomínky na její matku.
Garrová vyrůstala v rodině z prostředí showbyznysu: její otec byl bývalý vaudevillský herec Eddie Garr a její matka Phyllis byla bývalá Rockette z Radio City. Eddie měl však nerovnoměrnou práci a Garrovi se jen tak tak protloukali. Phyllis vymýšlela jeden plán, jak si vydělat peníze, za druhým. V jednu chvíli rodina rozdělila svůj dům napůl a přední část pronajímala.
Rodinná tradice optimismu
Když bylo Teri jedenáct let, zemřel jí otec a nechal matku se třemi dětmi, které musela živit. Zničená Phyllis si dokázala udržet optimismus. Vyrobila si odznak, který nosila na blůze. Stálo na něm: „EGBOK“ (Všechno bude v pořádku).
Aby si Phyllis Garrová vydělala na živobytí, pracovala v NBC 18 hodin denně na opravách a šití kostýmů. Když si Teri nemohla dovolit šaty na ples, půjčila si její matka ze skladu studia jedny od Dinah Shoreové – Dior. A když si Teriin bratr Ed, který studoval na lékaře, stěžoval, že v malém rodinném domku nemá místo na studium, koupila Teri malý přívěs z 50. let a zaparkovala ho na dvorku. Na zadní části byla dřevěná poznávací značka. Stálo na ní:
„Musíme to sundat, mami,“ řekla jí Teri. „Je to nevkusné.“ Phyllis to však odmítla. Nakonec dala Teri a jejím dvěma bratrům vysokou školu. „To byl můj vzor,“ říká Teri. „Někdo, kdo se o věci stará, zvládá je. Takže jsem k tomu měla předpoklady.“ Existují způsoby, jak si optimismus také nacvičit.
Další:
Problém byl v tom, že ostatní lidé její optimismus nesdíleli. V Hollywoodu může být fyzický handicap rozsudkem smrti pro kariéru. Garrová proto o své diagnóze mlčela a snažila se své příznaky skrývat. Ve svém domě v Los Angeles však běžně padala ze schodů a shazovala nádobí. Jednou o Vánocích zakopla o skateboard, narazila do krbu a zlomila si klíční kost. Nehody zvládala. „Deprese nebo smutek by mi nepomohly,“ říká.
Nakonec se rozhodla, že světu sdělí své tajemství. Moderátor talk-show Montel Williams vystoupil v pořadu „Larry King Live“ a hovořil o své vlastní RS. Přiznal, že se probudil a „nechtěl vstát z postele“. Později přiznal, že se dvakrát pokusil o sebevraždu.
„Říkala jsem si, že je to příliš velké drama,“ řekla Garrová. „Co kdyby někdo vyšel ven a mluvil o tom jako stand-up komik? Když někoho rozesmějete – a pak do toho vrazíte pointu o něčem důležitém – zapamatuje si to.“ Možná by mohla využít svůj talent k tomu, aby změnila způsob, jakým lidé o roztroušené skleróze přemýšlejí.
Vyjít na veřejnost o roztroušené skleróze
8. října 2002 vystoupila Garrová v pořadu Larryho Kinga a veřejně promluvila o své nemoci. King na ni naléhal ohledně bolesti, kterou musí cítit. Nebyla vyděšená? Ale Garrová, usmívající se a vtipkující, se nehodlala zpronevěřit odkazu své matky. „Opravdu o ničem z toho nepřemýšlím negativně,“ řekla.
Garrová začala používat stejný vtip, díky němuž zazářila v pořadu Letterman, k osvětě a povznesení nálady pacientů s RS a jejich rodin. Vyprávěla posluchačům o svých vlastních příznacích: náhlé extrémní únavě, potížích s ovládáním pravé ruky, klopýtání.
„Dalším velkým problémem je ztráta paměti,“ říkala s odmlkou. „A teď, o čem jsem to mluvila?“ Jednou za čas, říká, se jí lékař diskrétně zeptá na sexuální funkce. „Já nevím,“ povzdechne si. „V poslední době mě na žádnou nezvali.“
Mezi vtípky Garr dodával látku: Nové léky mohou zpomalit roztroušenou sklerózu. Cvičení je fyzicky i emocionálně prospěšné. „Nepomáhá přemýšlet o tom, jak smutný je váš život,“ říká. „Musíte jít dál.“
Jako celoživotní umělec byl Garr zvyklý na potlesk fanoušků. Ale v těchto dnech je tu jiná odměna, která nemá nic společného s hollywoodskými premiérami. Jsou to obyčejní lidé, někteří na invalidních vozících, kteří čekají, aby jí mohli podat ruku. Lidé, kteří říkají, že díky ní už jejich symptomy nebudou stát v cestě jejich snům. Někdy jim Garrová vypráví o své matce. Někdy se zmíní o „EGBOK“. Někdy jen stiskne ruku a řekne: „Všechno bude v pořádku“. Přečtěte si, jak mohou v náročných chvílích pomoci komunitní zdroje.