Vím, že si to nemyslíš. Myslíš si, že už nikdy za milion let nenajdeš někoho takového. Myslíš si, že bez něj nebo bez ní je tvůj život zničený. A je těžké takhle žít. Žít tak, že už se nemáš na co těšit.
Znám ten pocit. Je to pocit, který je jako bodná rána nebo střela do srdce. Vím, že si myslíš, že to nikdy neskončí. Jako by se ti to natrvalo vrylo do srdce, jako rytina na stromě. Vím, že si myslíš, že se z toho nikdy nedostaneš.“
Vím, co si myslíš, nebo možná dokonce říkáš nahlas. Ne, Lauren, ty to prostě nechápeš. Byl láskou mého života. Byla to moje osoba! Byl jediný, kdo mě celou chápal. Byla to jediná osoba, kterou jsem si dokázala představit, že si vezmu. Byl lepší než kdokoli, koho už nikdy nepotkám. Nikdy se přes ni nepřenesu.
Ale VÍM. Protože přesně takhle jsem se cítila už dřív. Myslela jsem, že mě zlomené srdce zabije. Opravdu. Bylo těžké chodit, jíst, dýchat, dokonce se snažit přežít jeden zatracený den.
Ale stejně jako já se přes tuhle osobu dostaneš. Miliony lidí už měly zlomené srdce. Ale nezabilo je to a nezabije to ani tebe. Jste odolní, ať už to víte, nebo ne. Jsi silná a statečná, ať už to víš, nebo ne.
A ty se z toho dostaneš. Pomalu. Ale ano, určitě.
Nevadí, když mi nevěříš. Je v pořádku, jestli se tomu vysmíváš, vzdycháš a cítíš se tak sám v tom, jak se cítíš. Ale nejste jediný člověk, který se tak cítí. A nejste jediný člověk, který zažil tragédii.
Jednou se to dozvíte. Jednoho dne mi uvěříš a uvěříš v sebe sama. A ohlédneš se za tímto dnem a budeš se usmívat s vědomím, že jsi to zvládla. Že jsi zvládla tu věc, která se zdála tak nepředstavitelná. Že jsi zvládla tuhle niterní ztrátu. Že jsi to zvládla.
A jednoho dne si uvědomíš, že ten konec měl svůj důvod. Že to zlomené srdce mělo svůj důvod. A uvidíte se jako někdo, kdo byl obnoven. A uvidíte se znovu šťastnými. Bez něj. Bez ní. A konečně se usměješ sama na sebe.
Konečně. 