6 důvodů, proč by vás měl ten pravý člověk pro vás vždycky znervózňovat

V jakém okamžiku si uvědomíte, že se možná do někoho zamilujete? V okamžiku, kdy si uvědomíte, jak moc vás ten člověk znervózňuje.

Nervóznost je způsob, jakým nám naše mysl říká, že pro nás někdo hodně znamená. Lidské bytosti si tak vytvářejí jasnou představu o životních nebezpečích, nevyhnutelných ztrátách a zklamáních.

Když najdeme někoho, kdo nás vždy dokáže znervóznit, je to jasné znamení, že je pro nás nesmírně důležité udržet si ho ve své blízkosti.

Lidské bytosti jsou obvykle zcela egocentrické bytosti – dokud se nezamilujeme. Teprve když jsme zamilovaní, cítíme k nějaké osobě a děláme si o ni starosti téměř stejným způsobem, jako cítíme a děláme si starosti sami o sebe.

Člověk, se kterým byste měli strávit život, je ten, který vás vždycky dokáže znervóznit. Pokud jde o život, vždy existují důvody k obavám a nervozitě, ale tato nervozita obvykle pramení z potřeby chránit sebe sama.

Potřebu chránit a držet se druhého člověka pociťujeme tehdy, když jsme našli někoho, koho stojí za to si udržet – někoho, na kom nám záleží stejně jako na sobě.

Vždy očekáváte, kdy budete mít příště příležitost se vidět.

Až když jste vy dva od sebe, nejste vlastně od sebe – píšete si zprávy po celý den – a přesto, když víte, že budete fyzicky v jeho nebo její přítomnosti, máte motýlí kůži.

Nejhlouběji to prožíváme na začátku vztahu, dokud je všechno ještě nové, ještě tajemné – když nejvíce toužíme po tom, aby on nebo ona byli naši. Většina bude tvrdit, že tito motýlci časem odezní, ale nemusí to tak být.

Jistě, nemusíte být nervózní pokaždé, když se chystáte vidět svou lásku, ale pokud už nikdy nebudete nervózní, pak máte problém.

Nervozita nám připomíná, jak moc milujeme člověka, se kterým jsme. problém je v tom, že postupem času přestáváme partnerovi věnovat dostatek pozornosti, abychom si dali šanci být nervózní.

Nemůžete dovolit, aby váš vztah jel na autopilota. Všechny ty věci, které byly kdysi neotřelé, vám už nebudou připadat tak vzrušující jako dřív, ale žijete ve světě, kde jsou možnosti a zážitky nekonečné.

Pokud vás váš milenec nikdy neznervózňuje očekáváním, pak to berte jako znamení, že se potřebujete vrátit do vzájemného kontaktu, možná to i trochu promíchat. Vztahy vyžadují práci. Pokud toho člověka dostatečně milujete, pak do toho tu práci vložíte.

Přestože víte, že kolem něj nemusíte chodit po špičkách, stále jste nervózní, že ho vaše „zvláštnosti“ odradí.

Víme, že nejsme dokonalí, a někdy jsme nervózní při pomyšlení na možnost, že naše nedokonalosti odradí lásku našeho života.

Tato otázka je zajímavá, protože ačkoli se chceme s milovanou osobou cítit dobře, přílišné pohodlí s tím druhým je obvykle důvodem, proč vztahy ztroskotávají.

Skutečnost je taková, že ani vy, ani váš partner nechcete být vůči sobě zcela otevření. Některé věci nepotřebujeme vědět, nechceme o nich slyšet a rozhodně je nechceme vidět.

Ignorance je blaženost a je do jisté míry nezbytná, aby se vztah udržel v romantickém duchu. Možná si myslíš, že chceš milovanou osobu znát zevnitř i zvenčí, ale jsou věci, o kterých si později budeš přát, abys je nevěděl.

Někdy si musíme nechat ty nejosobnější a nejintimnější okamžiky pro sebe – pro dobro vztahu. Pokud se nikdy necítíte nervózní z toho, že byste uklouzli, pak už pravděpodobně uklouzli.

Neumíte si představit, že by od vás odešel, ale přesto se té možnosti děsíte.

Milujete svého partnera natolik, že vás trochu děsí už jen představa, že byste spolu do konce života nebyli.

Vztahy selhávají pořád a rozhodnutí to zabalit obvykle není jednomyslné. Lidé mají spoustu vlastních démonů, se kterými se musí vypořádat, a někdy i úžasný vztah ztroskotá – třeba jen proto, že jeden z obou jedinců ještě není připraven.

Být součástí vztahu není snadné – nikde to není tak snadné, jak to popkultura ráda prezentuje. V polovině případů se od něj odháníme sami tím, že se ztrácíme ve vlastních zbytečně negativních myšlenkách.

Pokud nejsme nervózní z toho, že nás on nebo ona opustí, jsme obvykle nervózní z toho, zda jsme sami připraveni nazvat tento vztah tím posledním.

Jste nervózní z toho, jak moc ho nebo ji milujete.

Láska je neuvěřitelně komplikovaná emoce/prožitek/věc. Milovat někoho vždy znamená být na něm v té či oné míře závislý.

Nemusíte si myslet, že vaše štěstí závisí na tom, zda ho či ji máte ve svém životě, ale pokud by vám jeho či její ztráta zlomila srdce, pak vaše štěstí doslova závisí na tom, zda tento člověk zůstane součástí vašeho života.

Není neobvyklé, že nás trápí, jak moc nám na někom záleží, jak moc ho milujeme a jak moc jsme na něm závislí.

Zvlášť pokud jsme v této situaci už někdy byli – už to, že víme, jak moc nás může ztráta někoho zranit, stačí k tomu, abychom byli nervózní z toho, že se do někoho nového příliš zamilujeme.

Lidé si zřejmě vždycky myslí, že lidé jen zakopnou a zamilují se. Myslím, že nic nemůže být vzdálenější pravdě – přinejmenším ne podruhé a potom pokaždé.

Když ti poprvé zlomí srdce, naučíš se nedávat ho celé pryč, ale raději ho postupně po troškách odevzdávat, protože tvůj milý dokazuje, že si zaslouží, aby sis ho podržel.

Jste nervózní i vzrušení z budoucnosti, kterou spolu vy dva budete mít.

Víte, kam váš vztah směřuje, a přestože směřuje tam, kam chcete, máte trochu obavy – dokonce strach – z toho, co vás čeká.

Dospěli jste ve svém vztahu do bodu, kdy věci začínají být… trvalé. Miluješ člověka, se kterým ses rozhodl sdílet svůj život, ale vědomí toho, co bude následovat, tě stále trochu znervózňuje.

Než se naděješ, budete mít děti a celý váš život se v okamžiku změní. Budete dospělí a budete dělat dospělé věci.

Pokud vás to alespoň trochu neznervózňuje, pak jste vyspělejší než většina lidí na světě.

Buď je to tak, nebo jste naivní a neuvědomujete si, jak těžké věci pravděpodobně nastanou. Víš, že tvá láska to zvládne, ale přesto jsi trochu nervózní. A to je v pořádku.

Jsi nervózní z nevyhnutelného… ze dne, kdy se vaše cesty navždy rozejdou.

Nemám tušení, kdy se ožením nebo koho si vezmu, ale už teď jsem nervózní z nevyhnutelnosti její ztráty.

Myslím, že je to jediný způsob, jak s jistotou zjistit, jestli někoho opravdu miluješ.

Není to o tom, že „bez toho člověka nedokážu žít“. Je to o tom, že víš, že dost možná budeš muset žít bez něj nebo bez ní – a na to nemůžeš myslet příliš dlouho, aniž by ses rozplakal.

Jednou ztratíme všechny lidi, které milujeme, a oni ztratí nás. Co bude potom, je nejisté, neznámé a téměř jistě to nebude takové, jak si to představujeme.

Ve skutečnosti je jedno, co bude potom, protože si nedokážete představit, že by vesmír existoval bez tohoto člověka v něm. On nebo ona je váš vesmír – vaše realita. Tato osoba je váš domov.

Pro více jeho myšlenek a blouznění sledujte Paula Hudsona na Twitteru a Facebooku.