Působí to jako ztracená scéna z dokumentu Meeting People Is Easy z roku 1998 z éry Ok Computer, kde se skupině dostalo nekonečného přívalu tisku a obdivu, až se málem zbláznila. V dnešní době však skupina neposkytuje prakticky žádné rozhovory a pohybuje se v mnohem pomalejším tempu. Své LP A Moon Shaped Pool z roku 2016 vydali bez jediného rozhovoru, a přesto se dostalo na vrchol hitparád po celém světě, i když v Americe se díky Drakeovi a Beyoncé zasekli na třetím místě.
Ale aby propagovali svůj chystaný balíček k 20. výročí OK COMPUTER OKNOTOK 1997 2017, souhlasili se vzácnou sérií rozhovorů o svém mistrovském díle z roku 1997 pro nejnovější cover story. Z času stráveného s kapelou jsme si ale odnesli mnohem víc, než jsme potřebovali – i když se jim z tohoto procesu občas dělalo „nevolno“. Tady je 19 věcí, které jsme se dozvěděli a které se do článku nedostaly.
1. Film o Jamesi Bondovi Spectre jim při natáčení A Moon Shaped Pool zkazil náladu.
Producenti filmu o Jamesi Bondovi Spectre oslovili kapelu, aby napsala ústřední píseň, ale ve filmu nakonec skončila melodie Sama Smithe. Radiohead svou píseň zveřejnili zdarma na internetu, ale načasování nebylo nejlepší.
„Ten zkurvený film o Jamesi Bondovi nám hodil obrovský hřebínek,“ říká producent Nigel Godrich. „Bylo to skutečné plýtvání energií. Přestali jsme dělat to, co jsme dělali, a museli jsme se na to chvíli soustředit, protože nám bylo řečeno, že to bude něco, co se uskuteční. Film jsem neviděl a myslím, že pro něj nakonec vybrali něco vhodnějšího, ale pokud jde o natáčení filmu A Moon Shaped Pool, způsobilo to zastavení právě ve chvíli, kdy jsme byli uprostřed.“
Radiohead – Spectre (James Bond) by passemoilegeek
2. Jonny Greenwood nesnáší kytarová sóla
„Když jsme byli na škole, nenáviděli jsme a nedůvěřovali všemu, co bylo úspěšné ve velkém měřítku,“ říká. „Prostě jsme si to spojovali s kapelami, které dělaly kytarová sóla s velkými vlasy. Je to už taková prekérní, sebestředná profese. Já jsem kytarová sóla vždycky nesnášel. Není nic horšího než poslouchat, jak někdo opatrně stoupá a klesá po stupnicích své kytary. Slyšíte, jak přemýšlí, jaký má být další tón, a pak to vyjde. Je zajímavější napsat něco, co se nepředře.“
3. Má také velmi smíšené pocity z myšlenky rockových kapel obecně.
„Už když jsme začínali, připadalo mi, že každý byl v nějaké kapele,“ říká Greenwood. „Kapely už byly zažité. To nám připadalo pravdivé tehdy a ještě víc dnes. Ale mám tendenci měnit názor a někdy si myslím, že je to opravdu důležité a dělají věci, které stojí za to, ale jindy mám pocit, že to jsou jen lidé, kteří kopírují generaci svých dědečků. Dneska jsou dědečkové a babičky, kteří hráli v punkových kapelách, a jejich vnuci hrají v kapelách. Možná je to skvělá věc. Cokoliv, co zahrnuje tvorbu hudby, je pro mě. To je hlavní. Ale taky mám staromódní představy, že by tam měl být nějaký prvek, aby se to dělalo bez souhlasu rodičů. To mi pořád připadá důležité.
„Vím, že to zní opravdu lacině, ale mělo by to být neposlouchatelné pro předchozí generaci,“ pokračuje. „Měl by tam být někdo, kdo řekne: ‚Tohle není hudba‘. Je povzbudivé, že spousta starších lidí to tak cítí u některých rapových a extrémních elektronických věcí. To je dobře. Zároveň to ale nic nevypovídá o kvalitě hudby. Pořád na to měním názor.“
4. Nigel Godrich dokáže ve stručném odstavci vylíčit celý příběh King of Limbs
„Měl jsem v LA kamaráda, který je DJ,“ říká. „A on mi říká: ‚Chceš dělat DJe? A tak jsem začal dělat DJe a Thom mě do toho dostal, prostě jsem dělal večírky a tak. Říkali jsme si: ‚To je tak úžasný nástroj. Můžeme s tím dělat hudbu.‘ A já jsem si řekl: ‚Dobře, pojďme udělat na dva týdny experiment, kdy každý bude mít gramofon místo toho, aby hrál na kytaru, bicí nebo cokoli jiného.‘ A ten dvoutýdenní experiment se nakonec protáhl na šest měsíců. A to je ta deska, celý příběh toho všeho.“
5. Dospívající děti Thoma Yorka jsou velkými fanoušky Radiohead.
„Na to jsem hrdý,“ říká Yorke. „Dost často s námi cestují. Díky tomu si říkám: ‚Super, to je dobrý. Až mi řeknou, že stojíme za hovno, tak toho nechám.“
6. Je nadšený, že vytvořil hudbu k chystanému remaku hororu Suspiria italského režiséra Luca Guadagnina.
„Původní soundtrack dělali Goblin a je to úplná šílenost,“ říká. „Byla to zatraceně tvrdá práce.“
7. Pokud jde o jeho další plány do budoucna, je mnohem mlhavější.
„Je tu také spousta věcí, které dělám sám a které musím dokončit,“ je vše, co Yorke na toto téma řekne. „Jsou už dlouho pozastavené. Jestli se do něčeho promítnou, si nejsem úplně jistý. Je to trochu zvláštní. Momentálně nemám plán na druhou část roku. Chci říct, že jsem si dlouho nemohl nic naplánovat a teď už můžu. Snažím se v tom zorientovat.“
8. Po skončení turné 19. července v Tel Avivu nejsou v plánu žádné termíny a skupina má na přidávání dalších etap různé názory.
Phil Selway: „Momentálně je kalendář prázdný , ale všichni máme jiné věci, které jsou na chvíli pozastavené. Mám pocit, že v červenci uděláme maximum s tím, co momentálně máme. Líbila by se mi představa, že bychom se někdy zase vrátili na turné, ale myslím, že pro tuhle desku je to tak akorát.“
Yorke: „Dovedu si představit, že budeme pokračovat. Teda nevím jak a kdy, ale ne, nepřestaneme. To kurva doufám, že ne.“
Colin Greenwood: „Nevím, co bude po červenci, takže nemůžu říct nic víc. Ale miluju lidi, se kterými pracuju, a miluju to, co všichni dělají. Takže uvidíme. Ale rád si půjdu zahrát kamkoli jinam.“
Ed O’Brien: „Myslím, že po těchto koncertech turné skončí.“
9. Všichni se těšíme na další koncerty. Otec Nigela Godriche zemřel ke konci natáčení alba A Moon Shaped Pool.
„V den, kdy zemřel, jsme měli smyčcovou session k písni ‚Burn the Witch,'“ říká. „Měli jsme na to dva dny, takže jsem ho doslova nechal u sebe doma na podělaným stole a šel nahrávat. A byl to pro mě velmi, velmi emotivní den. On byl také hráč na smyčce, takže to byla jedna z těch věcí, kdy jsem měl pocit, že by chtěl, abych šel a prostě to udělal.“
10. Natáčení alba prošlo i dalšími těžkými obdobími.
„Bylo těžké pokročit,“ říká Jonny Greenwood, „a pak jsme najednou měli dva zlaté týdny ve studiu – tak trochu v izolaci – a měli jsme pocit, že jsme zlomili hřbet spoustě těžkých věcí a najednou jsme odešli s půlkou desky. Prostě jsme potřebovali nějakou izolaci… A myslím, že jsme prostě fungovali na stálé dietě úzkosti a nejistoty a naprostého přesvědčení v písních.“
11. Nigel Godrich album v podstatě dokončil sám.
„U Radiohead lidé vždycky říkají: ‚Naživo je to mnohem lepší,'“ říká Godrich. „Ale tahle deska neexistovala předtím, než vznikla ve studiu. Thom už prostě nefunguje jako dřív. Napíše písničku nebo kus písničky a myšlenka je taková, že poslední část vzniká za přispění všech. Pokud se na to nesoustředí, musí to být moje práce, abych to zrealizoval. Musím prostě udělat všechno, co je potřeba, což mě činí nepopulárním, protože si říkám: ‚Dobře, takhle to uděláme. Tady se to stane. Tady se změníš na tenhle kousek.“
„Nejdřív se nic nedělo a já musel najít způsob, jak tu desku udělat,“ pokračuje. „Jedním z nich je právě to, že je celá nahraná na osmistopý pásek, kromě tří písní, které byly nahrané pomocí 24stopých páskových smyček. Udělal jsem to proto, abych vše spojil dohromady a udržel je soustředěné. Protože jinak by k tomu nedošlo… Nakonec jsme odjeli na tři týdny do rezidenčního studia na jihu Francie a pak jsem odjel a prostě jsem to všechno dal dohromady sám.“
12. V roce 2010 se v rámci projektu „Děkuji, že jste přišli“ uskutečnil koncert. Ed O’Brien krátce uvažoval o tom, že by ke spolupráci na Kid A přizval Dr. Dre.
„Bylo to něco jako sen,“ říká. „Pořád jsem si říkal: ‚Ach, jak rád bych pracoval s Dr. Dre. Věděl jsem, že mě nejspíš překřičí nebo se mi vysmějí. Také to mohlo být trochu nucené. Ale v té době mi to v hlavě dávalo dokonalý smysl. Problémem by bylo najít modus operandi, protože Dre samozřejmě pracuje určitým způsobem. Zvládl by rockovou kapelu? Kdo ví? Ale vyplynulo to z toho, že jsem byl fanouškem N.W.A. a jeho produkce v té době.“
13. Ed by byl rád, kdyby kapela koncertovala i po sedmdesátce.
„Vidíte tu radost, kterou měl Leonard Cohen,“ říká. „Vidíš to u Dead nebo u Neila Younga, když vyrazí s Crazy Horse. Každý by chtěl vidět, jak to dělají Pink Floyd. Kdybychom to měli udělat, muselo by to být autentické. Mohlo by to být jako s Rolling Stones. Mohlo by to být jako Leonard Cohen nebo Grateful Dead.“
14. Na tomto turné je nejvíc baví hrát občas „Creep“.
„Je to dobrá písnička,“ říká O’Brien. „Je příjemné ji hrát ze správných důvodů. Lidé ji mají rádi a chtějí ji slyšet. Chybujeme v tom, že ji nehrajeme, protože nechcete, aby to působilo jako showbyznys. Ale loni jsme ji tam začali házet.“
Yorke si je celou věcí o něco méně jistý. „Letos jsme to udělali jen jednou nebo dvakrát,“ říká. „Poprvé mám pocit, že s falšováním přestaneme. Někdy to může být super, ale jindy mám chuť přestat v půlce a říct si: ‚Né, tohle se neděje.“
15. Nikdy si nepřipadali cool.
„Před lety jsme byli na nějakém předávání cen, už si nepamatuju na kterém,“ říká Jonny. „U2 něco dostali a pak přišli Ed a Phil, aby si potom převzali cenu za obal nebo tak něco. Ten rozdíl byl komický. U2 nastupovali s takovým charismatem a prostě si to švihali. A my idioti se pak šouráme dál. My bychom se cítili trapně a všichni v publiku by se cítili trapně.“
16. Všichni jsme se cítili trapně. Na tomto turné čerpají z mnohem většího repertoáru písní než v roce 2012.
„King of Limbs měli takovou rytmickou věc a my jsme chtěli turné vytvořit takový rave,“ říká O’Brien. „Tohle působí volněji. Přijde mi, že máme víc písniček, se kterými si můžeme pohrát. Máme nacvičených asi šedesát písní. Máme tu možnost jít ven a zahrát pár písniček, které normálně nehrajeme.“
Selway říká, že na stole je téměř cokoliv. „Z Pabla Honeyho se nikdy nic moc nevkrádá, kromě toho zřejmého,“ říká. „Od The Bends se můžeme vrátit k jakémukoli materiálu, který nám připadá relevantní. Třeba ‚Fake Plastic Trees‘. K té písni jsme se nepřiblížili už roky. Ale člověk se k ní vrací. Prostě si řeknete: ‚Aha, dobře. Tohle funguje. Je to dobré. Objevil se požadavek na „Lurgee“. Ještě jsme to nevyřešili, ale mimo Pabla Honeyho je to asi ta, která by v kontextu toho, co teď děláme, fungovala nejlépe. Je to dobrá píseň.“
17. Nečekejte, že Ok Computer zahrají celou.
Mohou mít nový box set k 20. výročí a dokonce mohou hrát koncert v italské Monze přesně v den, kdy vyšla, ale to neznamená, že ji kdykoli zahrají celou. „‚Fitter Happier‘ může mít několik problémů,“ říká bubeník Phil Selway. „To bychom pak museli zahrát i ‚Electioneering‘, že? Takže ne, myslím, že to neuděláme. Žádné plány nemáme, i když se chystám na Johna Calea s Velvet Underground a Nico. Mému nejstaršímu synovi bude v době liverpoolského koncertu osmnáct a moc tam chce jít. Řekl jsem: ‚Dobře, tak to uděláme‘.“
18. Kolaps zvuku na Coachelle byl velmi matoucí.
„Myslím, že jsme byli u třetí písně, což byla ‚Ful Stop‘, a najednou jsem uslyšel ránu v uších,“ říká Colin Greenwood. „Pak náš stage manager předstoupil před Thoma a všechny ostatní a řekl: ‚Pánové, můžete prosím opustit pódium? Myslel jsem, že došlo k opravdovému nárazu. Jsem přímo vzadu mezi dvěma bicími soupravami, takže neslyším P.A. Myslel jsem, že došlo k havárii letadla nebo něčemu podobnému, protože jsem slyšel ten výbuch. Zjistil jsem, že to byl technický problém, ale odehráli jsme celý set a jsem s tím spokojený.“
Z fiaska však Coachellu neviní. „Byl to software nebo hardware našeho mixážního pultu,“ říká Yorke. „Dvakrát to zabalili se dvěma pulty a inženýrem. Masivně to přehnali s kompenzacemi. Za celou dobu, co jsme hráli, jsem měl poklepání na rameno jen při bouřce, takže bylo dost divné mít dvě poklepání na rameno. Bylo to jako jedna z těch opakujících se nočních můr, kdy hrajete naplno a uvědomíte si, že vás nikdo neslyší.“
19. Příští rok mají nárok na vstup do Rokenrolové síně slávy, ale to neznamená, že se tam objeví.“
Phil Selway: „Je to trochu jako mít ve Velké Británii po dosažení určitého věku jízdenku na autobus zdarma. No nazdar. Dostali jsme se do tohoto bodu? Bůh ví . Museli bychom si sednout a promluvit si o tom, ale asi to není na prvním místě mého seznamu věcí, které bych měl udělat. Ale kdo ví? Já nevím.“
Jonny Greenwood: „Je mi to jedno. Možná je to kulturní záležitost, které opravdu nerozumím. Chci říct, zvenčí to vypadá, že… že je to stejně docela sebestředná profese. A cokoli, co to ještě umocňuje, mi je prostě ještě víc nepříjemné.“
Ed O’Brien: „Nechci být na Rock and rollovou síň slávy hrubý, protože pro spoustu lidí to něco znamená, ale kulturně tomu nerozumím. Myslím, že je to možná kvintesence Ameriky. Britové se neumějí moc poplácávat po zádech. Přijde mi to hodně šoubyznysové a já nejsem moc šoubyznysový. Ani jsme nebyli požádáni. Nechci být nezdvořilý. Ale když se mě zeptáte, co bych ten večer dělal raději, tak bych raději seděl doma u krbu nebo šel na koncert. Už před lety jsem si uvědomil, že nemám rád předávání cen. Člověk tam přijde a cítí se nesvůj. Je to opravdu nepříjemné. Všude, kde jsou média, se zdá, že je tam opravdu hodně blbostí. Prostě nám to připadá neautentické.“
Thom Yorke: „Nebylo by to první místo… neptejte se mě na takové věci. Vždycky si dávám nohu do pusy.“
Colin Greenwood: „Byl bych vděčný, kdybychom se tam dostali. Podívejte se na ostatní lidi, kteří byli uvedeni. Nevím ale, jestli půjdou všichni ostatní. Možná to budu jenom já, kdo bude dělat basové verze všeho, jako: ‚No tak, tuhle znáš! Musel bych pětkrát zahrát basový part písně ‚Creep‘.“