3. srpna 1857 pronesl Frederick Douglass v Canandaigua ve státě New York při příležitosti třiadvacátého výročí této události projev na téma „Emancipace západní Indie“. Většinu projevu tvořila historie britských snah o emancipaci a také připomínka klíčové role západoindických otroků v tomto vlastním boji za svobodu. Krátce po jeho začátku však zazněla Douglassova předpověď nadcházející občanské války, když pronesl dva odstavce, které se staly nejcitovanějšími větami všech jeho veřejných projevů. Začínaly slovy: „Není-li boje, není pokroku“. Celý projev je uveden níže.
Všeobecný názor lidstva je, že člověk, který nebojuje sám za sebe, když k tomu má prostředky, nestojí za to, aby za něj bojovali ostatní, a tento názor je spravedlivý. Neboť člověk, který si neváží svobody pro sebe, si jí nikdy nebude vážit pro druhé a nikdy se nevystaví žádnému nepohodlí, aby ji získal pro druhé. Takový člověk, jak říká svět, může ležet, dokud nebude mít dost rozumu na to, aby vstal. Je zbytečné a kruté postavit člověka na nohy, má-li se v příštím okamžiku jeho hlava opřít o obrubník.
Člověk tohoto typu nikdy nezaváže svět žádným závazkem, ale bude morálním chudákem, tahounem kol společnosti, a bude-li i on ztotožňován se zvláštní odrůdou rasy, uvrhne hanbu na svou rasu i na sebe. Svět, v němž žijeme, je velmi vstřícný ke všem druhům lidí. Bude s nimi spolupracovat v jakémkoli opatření, které navrhnou; pomůže těm, kdo si horlivě pomáhají, a bude bránit těm, kdo si brání. Je velmi zdvořilý a nikdy nenabízí své služby bez požádání. Jeho laskavost vůči jednotlivcům se v tomto měří neomylnou zásadou – totiž respektovat ty, kdo si váží sami sebe, a pohrdat těmi, kdo sami sebou pohrdají. Není v silách nepomáhající lidské povahy vytrvale litovat lidi, kteří jsou necitliví ke svým vlastním křivdám a lhostejní k dosažení svých vlastních práv. Básník byl stejně věrný zdravému rozumu jako poezii, když řekl:
Kdo chce být svobodný, musí sám zasadit ránu.
Když měl O’Connell s celým Irskem v zádech bojovat za spravedlivá práva a svobody Irska, sympatie lidstva byly s ním a dokonce i jeho nepřátelé byli nuceni respektovat jeho vlastenectví. Kossuth, bojující za Uhry svým perem ještě dlouho poté, co padly mečem, vzbuzoval sympatie a podporu liberálního světa, dokud jeho vlastní naděje nevyhasly. Turci, zatímco statečně bojovali sami za sebe a bičovali a zaháněli zpět invazní legie Ruska, sdíleli obdiv lidstva. Postavili se za svá práva proti arogantnímu a mocnému nepříteli, ale jakmile se pustili do boje se spojenci, obdiv ustoupil opovržení. To nejsou maximy a učení chladnokrevného světa. Samo křesťanství učí, že člověk se má postarat o svůj vlastní dům. To se týká celé oblasti národů i jednotlivců. Národy nemohou být o nic víc než jednotlivci nevinně improvizující. Měly by se postarat o všechny potřeby – duševní, morální i náboženské – a o ochranu proti všemu zlu, kterému jsou jako národy vystaveny. Ve velkém boji, který nyní probíhá za svobodu a povznesení našeho národa, bychom měli být shledáni, že pracujeme ze všech sil, rozhodnuti, že žádný člověk nebo skupina lidí nebude podle míry svých schopností hojněji pracovat než my sami.
Vím, přátelé, že v některých kruzích se úsilí barevných lidí setkává s velmi malou podporou. Můžeme bojovat, ale musíme bojovat jako Sepoiové v Indii pod bílými důstojníky. Tato třída abolicionistů nemá ráda barevné oslavy, nemá ráda barevné sjezdy, nemá ráda barevné veletrhy proti otroctví na podporu barevných novin. Nemají rádi žádné demonstrace, kterých se barevní účastní v čele. Mluví o hrdé anglosaské krvi stejně lehkovážně jako ti, kdo vyznávají víru v přirozenou méněcennost ras. Váš skromný řečník byl označen za nevděčníka, protože se odvážil postavit na vlastní nohy a hájit naši společnou věc jako barevný muž, a nikoli jako Garrison. Domnívám se, že není součástí vděčnosti nechat naše bílé přátele dělat veškerou práci, zatímco my jim pouze držíme kabáty. Opozice toho druhu, o němž je nyní řeč, je stranický postoj a nemusí nám vadit. Bílý lid jako celek jím nebude do značné míry ovlivněn. Uvidí a ocení všechny poctivé snahy z naší strany o zlepšení našeho postavení jako národa.
Dovolte mi, abych vás seznámil s filozofií reforem. Celé dějiny pokroku lidské svobody ukazují, že všechny ústupky, které byly dosud učiněny jejím vznešeným nárokům, se zrodily z upřímného boje. Tento konflikt byl vzrušující, burcující, vše pohlcující a prozatím umlčující všechny ostatní vřavy. Musí to dělat, nebo nedělá nic. Není-li boje, není pokroku. Ti, kdo se hlásí ke svobodě a přitom zavrhují agitaci, jsou lidé, kteří chtějí úrodu, aniž by zorali půdu; chtějí déšť bez hromů a blesků. Chtějí oceán bez strašlivého hukotu jeho mnoha vod.
Tento boj může být morální nebo fyzický a může být morální i fyzický, ale musí to být boj. Moc nepřipouští nic bez požadavku. Nikdy to nedělala a nikdy dělat nebude. Zjistěte, čemu se kterýkoli národ klidně podvolí, a zjistili jste přesnou míru nespravedlnosti a křivdy, která mu bude vnucena, a ta bude trvat, dokud se jí někdo nepostaví na odpor buď slovy, nebo údery, nebo obojím. Hranice tyranů jsou dány odolností těch, které utlačují. Ve světle těchto myšlenek budou černoši na Severu pronásledováni a na Jihu drženi a bičováni tak dlouho, dokud se těmto ďábelským nehoráznostem podvolí a nebudou klást odpor, ať už morální nebo fyzický. Lidé možná nedostanou všechno, co si na tomto světě zaplatí, ale rozhodně musí zaplatit za všechno, co dostanou. Pokud se někdy osvobodíme od útlaku a křivd, které se na nás valí, musíme za jejich odstranění zaplatit. Musíme to učinit prací, utrpením, obětí, a bude-li třeba, i svým životem a životy druhých.
Proto, přátelé, každá matka, která jako Margaret Garnerová vrazí nůž do lůna svého nemluvněte, aby ho zachránila z pekla našeho křesťanského otroctví, by měla být považována a ctěna jako dobrodinka. Každý uprchlík z otroctví, který jako vznešený William Thomas ve Wilkes Barre raději zahyne v řece zbarvené vlastní krví, než aby se podrobil pekelným psům, kteří ho lovili a stříleli, by měl být považován za slavného mučedníka, hodného vděčné památky našeho lidu. Uprchlík Horác, který onehdy v Mechanicsburghu v Ohiu poučil chytače otroků z Kentucky, že je bezpečnější zatknout bělochy než jeho, prokázal naší věci vynikající službu. Parkerovi a jeho ušlechtilé patnáctičlenné skupině v Christianě, která se únoscům bránila modlitbami a pistolemi, náleží čest prvního úspěšného odporu proti zákonu o uprchlých otrocích. Nebýt tohoto odporu a záchrany Jerryho a Shadracka, lovci lidí by zde lovili naše kopce a údolí se stejnou svobodou, s jakou nyní loví ve svých ponurých bažinách.
Důležité poučení přineslo chování onoho ušlechtilého Kroomana v New Yorku, který se onehdy v domnění, že se ho američtí křesťané chystají zotročit, odebral ke stožáru a s nožem v ruce prohlásil, že si raději podřízne hrdlo, než aby se stal otrokem. Joseph Cinque na palubě lodi Amistad udělal něco, co by nám mělo udělat jeho jméno drahým. Vyjádřil plamenný protest přírody proti otroctví. Madison Washington, který srazil svého utlačovatele na palubě lodi Creole, si zaslouží, abychom si ho připomínali více než barevného muže, který zastřelil Pitcairna u Bunker Hillu.
Moji přátelé, jistě jste si všimli, že jsem se rozepsal zeširoka, a myslíte si, že je nejvyšší čas, abych odpověděl na zvláštní námitku proti této oslavě. Já si to myslím také. Toto je tedy pravda týkající se inaugurace svobody v britské Západní Indii. Zrušení svobody bylo činem britské vlády. Motiv, který vládu k tomuto činu vedl, byl nepochybně především filantropický a zaslouží si náš nejvyšší obdiv a vděčnost. Národní náboženství, spravedlnost a lidskost křičely v hromovém rozhořčení proti odporné ohavnosti a vláda se podvolila bouři. Nicméně část zásluh na tomto výsledku právem připadá i samotným otrokům. „Ačkoli byli otroky, byli vzpurnými otroky.“ Snášeli se dobře. Neobjímali své okovy, ale podle svých možností rozdmýchávali všeobecný protest proti útlaku. To, co se Wilberforce snažil získat od britského senátu svou kouzelnou výmluvností, se sami otroci snažili získat výbuchy a násilím. Společné působení jedněch i druhých vedlo ke konečnému výsledku. Zatímco jeden ukázal, že otroctví je špatné, druhý ukázal, že je nejen špatné, ale i nebezpečné. Pan Wilberforce, ačkoli byl mírumilovný člověk a vzor zbožnosti, využil tohoto prvku, aby posílil své argumenty před britským parlamentem, a varoval britskou vládu před nebezpečím pokračování otroctví v Západní Indii. Není pochyb o tom, že strach z následků, působící spolu s vědomím morálního zla otroctví, vedl k jeho zrušení. Na ostrovech vládl duch svobody. Povstání za svobodu udržovalo plantážníky v neustálém stavu úzkosti a strachu. K udržení otroků v okovech byla nutná stálá armáda. Tento stav faktů nemohl být bez váhy při rozhodování o otázce svobody v těchto zemích.
Jsem si vědom toho, že vzpurná nálada otroků prý vyplynula z diskuse, kterou abolicionisté vedli doma, a není nutné toto údajné vysvětlení vyvracet. Tvrdím pouze tolik, že otroci v Západní Indii skutečně bojovali za svou svobodu a že skutečnost jejich nespokojenosti byla v Anglii známa a že napomohla vzniku takového stavu veřejného mínění, který nakonec vyústil v jejich osvobození. A je-li to pravda, je námitka zodpovězena.
Jsem si vědom, že povstalecká hnutí otroků byla mnohými považována za škodlivá pro jejich věc. To se nyní říká o takových hnutích na Jihu. Odpovědí je, že zrušení otroctví následovalo těsně po povstání v Západní Indii a Virginie nebyla nikdy blíže emancipaci, než když generál Turner zažehl oheň povstání v Southamptonu.
Pane, nyní jsem více než naplnil míru svého času. Děkuji Vám za trpělivou pozornost, kterou jste mi věnoval. Jak jsem řekl na začátku, chtěl jsem vyjádřit několik myšlenek, které mají nějaký vztah k velkému zájmu svobody jak v této zemi, tak v britské Západní Indii, a řekl jsem vše, co jsem chtěl, a čas mi nedovolí říci více.