Od Tim Coffman / 6. února 2020
Zpěváci mají tendenci být ve svých kapelách vnímáni jako divy. Místo toho, aby tito lidé hráli na nějaký nástroj, musí se jen ukázat bez bolesti v krku a zpívat, aby na konci dne dostali tučný šek. Je však něco jiného být zpěvákem a něco jiného být frontmanem.
Frontman je ten, kdo do vystoupení každé kapely vnáší nejvíce fyzické energie. Když na ostatní členy zbydou jejich nástroje, musí se frontman umět pohybovat po pódiu a zároveň se starat o to, aby se publikum v každé minutě bavilo. Vzhledem k tomu, že zpěváci obvykle nemají k dispozici žádný nástroj, musí kromě pobíhání po pódiu obvykle používat i svůj hlas, aby přenesli emoce z písně. Bez ohledu na to, jak dobrá je instrumentace, frontman má vždycky ten faktor X, který udržuje publikum lačně přikované k pódiu.
Přenášením hudebních emocí na publikum je frontman jediným členem, díky němuž rocková show působí jako něco většího než jen hudba. Napříč dobou slávy klasického rocku si tito zpěváci po celá desetiletí nechávali zobat publikum z ruky.
Ozzy Osbourne – Black Sabbath
S počátkem 70. let, kdy metal rychle získával příznivce, byli Black Sabbath hlavním zdrojem všeho zla ve světě hard rocku. Přestože z kytarové hry Tonyho Iommiho běhal mráz po zádech, viscerální výkřiky Ozzyho Osbourna zanechávaly publikum naprosto vyděšené.
Na začátku zněly nahrávky Sabbath s Osbourneovou burácející přítomností téměř démonicky, když vyprávěl příběhy temnoty od „Paranoid“ po „Sabbath Bloody Sabbath“. Když Sabbath vystoupili na pódium, Osbourne se stal někým úplně jiným.
Najednou měl ten podlý hlas přítomný na deskách tvář a křičel čiré šílenství. Zatímco většina kapely měla tendenci stát poměrně klidně, Osbourne působil jako šílenec, který nedávno utekl z blázince. Když kapela vydávala osudové riffy, Osbourne tam stál s výrazem nepříčetné euforie. Skoro to vypadalo, jako by každé slovo, které vypustil z úst, bylo zasvěcením do světa šílenství Sabbath v transu.
Aura, kterou si Ozzy vytvořil, ho vedla k neméně úspěšné sólové kariéře po Sabbath, která zahrnovala ještě více příběhů o satanské zhýralosti. Po Sabbath se rock změnil z párty hudby na zvukové čarodějnictví, přičemž Ozzy byl veleknězem temnoty.